DMD č. 12. pro 12. 4. 2026. Téma: V dobré víře

"Snad jsem toho tolik neřek..." zastyděl se Tomáš.

Petra s Oliverem upřeli pohledy na Nilse. Ten seděl zády k nim a díval se ven. Nejspíš je neslyšel, nebo se tak alespoň tvářil.

"Hele, chlapi, už to s těma trpaslíkama, elfama a bůh ví čím ještě přeháníte. Měli byste si to vyříkat jednou provždy!" pokusil se Tom co nejlépe urovnat situaci.

"Nehraj si z ničeho nic na Kissingera! Máme tady křehké příměří založené na vzájemném ignorování, tak si na to vzpomeň, než něco neuváženě plácneš!" srovnala ho Petra.

"Kde se to v tobě vzalo?" vydechl Oliver.

"A co je to Kissinger?"

„Vaši jízdenku, pane.“ 

Elio potlačil touhu proměnit otravného průvodčího v hromádku popela a vylovil požadovaný doklad. Počkal, až ho průvodčí zkontroluje, vyignoroval přání hezké cesty a znovu zabodl pohled do krajiny běžící za okénkem. Nestál o pěknou cestu. Nestál o žádnou cestu. Od chvíle, kdy se ocitl tak blízko ukradené moci, toužil jen vyrvat ji uzurpátorům. Prsty ho svědily, jak moc po tom toužil.

„Už jsem ti říkal, že ještě není správný čas!“ hlas v jeho hlavě zněl rozzlobeně. „Nevěříš mi snad?“

„Veřím, pane,“ špitl Elio. A skutečně věřil. Přinejmenším tomu, že jeho bůh se své moci jen tak nevzdá.

Když se probudil, zalil ho studený pot.

"Auto," pomyslel si. 

"Zbraně za popelnicí," zbledl.

Dočista na ně zapomněl.

Vyskočil z postele a uháněl ven.

Byl ještě v pyžamu, ale to ho nezajímalo. Měl teď větší problémy a jejich následky mohly být katastrofální.

Utíkal ulicemi a lidé na něj divně koukali.

Musel se nenápadně, jak jen mu to situace dovolovala, dostat ke zbraním. 

Ani nevěděl, jak se mu to vlastně podařilo, ale najednou s taškou plnou zbraní uháněl pro změnu k autu. 

Bylo tam, kde si pamatoval.

Nasedl a vyrazil, ani nevěděl kam.

Jak byl roztěkaný, nedával pozor. A najednou... KŘACH!

„Né!“ plesknu se do čela. Za chvíli bude placaté.
Gwen stoicky mlčí a určitě si myslí, že si za to můžu sama.
„Já se ti divím, Tess,“ povídá San, „že se takhle mučíš. Co je to teď?“
„Co by to mohlo bejt, při neděli,“ zazoufám si, „náboženská fanfikce.“
„Jako fanfikce na bibli?“ zbystří Gwen. „To by nemuselo bejt úplně blbý. Teda podle toho, jaký zvuky vydáváš, tak to JE úplně blbý.“
„Ne, Harry Potter náboženská fanfikce. Zase ho někdo touží spasit.“
„Lepší než ty druhý. Ty stanictický.“
„Saténový? Jasně. Tenhle to aspoň myslí dobře, ale...“ potřesu hlavou. „Furt nechápu PROČ.“
 

Ta paní se mi zalíbila. Dokonce měla bílé vlasy a černou kočku, která se povalovala ve výloze jejího Obchodu čarodějného. 
Víte, nevěřím na čáry. Ale ve výloze - hned vedle té kočky - jsem uviděla několik křišťálových náramků, a v dobré víře jsem vstoupila dovnitř. 
Zvonek zacinkal. Ovanula mě levandule a... kadidlo?
"Ty náramky jsou takové šmuky," mrkla na mě kouzelná babička. "Co kdybych vám nabídla tohle?" A zpod pultu vytáhla krabici. 
"Ouija... deska? To neznám."
"To je taková společenská hra," usmála se kouzelnice. "Hlavně nezapomeňte pozvat co nejvíc vašich přátel!"
Pokrčila jsem rameny. Koneckonců, co může být špatného na nějaké deskovce? 
 

Stará paní Valterová se s plným košem praváků vracela ke svojí stodváce. Les znala jako svoje boty, proto ji udivila hromada roští schovaná mezi metrovými náleťáky. Když uschlé větve odhrnula, našla truhlu. Na víku vyrytá hvězda, černou petlicí protažená kůstka. Uvnitř svíčky, další kůstky a krátké klacíky. Paní Valtrová měla přírodu ráda, protivilo se jí, aby se po lese válel podobný brajgl. Strčila si truhlu pod paž a šla dál.

V pravou půnoc se u náleťáků sešla skupina nadmíru pochybných individuí. Jenže bez svíček si neposvítili, bez kostí nesložili obrazec. Na provedení temného rituálu budou muset počkat dalších tisíc let.

Něco napíšu, zveřejním a pak to zase smažu. Loni se mi to stalo jednou, letos už dvakrát. Někdy pak vymyslím něco jiného, jindy ne.

Děje se to z různých důvodů.

Někdy zjistím, že v dobré víře napsaný text není srozumitelný a vyznívá třeba kritičtěji, než měl.
Někdy si uvědomím, že píšu o reálných lidech a jejich osudech - a že bych bez jejich svolení možná neměla.
Někdy mi zpětně přijde, že ta slova nemají duši.
Někdy se mi prostě jenom změní nálada a už se mi nelíbí.

Možná to není správně. Možná mám jenom strach. Ale nakonec… přece stejně všechno pomíjí...

Atal looked with sorrow at the mangled body of a robin that his cat brought in.

He knew he couldn’t blame her; she was just trying to be appreciative, but still her good intentions ended with death.

He brought his gaze to the tree where he knew the robin nested; he climbed up, and found the abandoned nest with three little eggs. The robin’s mate already left.

Atal carefully picked up the eggs to bring them to the wildlife rescue station. He couldn’t undo what happened to the poor bird, but at least the next generation could still be saved.

Dobrý úmysel mal vždy tendenciu napáchať nejakú paseku. Nikto to nevedel lepšie než Kilián. Dobré úmysly stretával bežne. Našťastie chodník dláždený onou pochybnou ľudskou aktivitou viedol aj okolo jeho kostola, a tak ste nemuseli nutne skončiť v pekelnom kruhu sklamaní, trpkosti a bezmocnosti.

Horšie bolo, keď chcel konať v dobrej viere sám. Odstup, ktorý pomáhal vidieť veci jasne, tam jednoducho nebol. 

A jeho vnútorný hlas mu nedal pokoja.

Po obede zaklopal, trochu neistý, ale rozhodnutý, na dvere domu, kde býval Tomáš.

Otvorila jeho matka.

"Mohol by som hovoriť s Tomášom?"

Oči sa jej zvedavo rozšírili.

No nazdar.

Už to začína...

"Já jsem myslel, že se nebudeme dneska učit, když jsou zejtra už prázdniny," vysvětluje žák, proč už se neuráčil přinést batoh.
"Já myslel, že nebude potřeba učebnice, když jsme v počítačové učebně," říká ten, co ji neměl ani včera v té normální.
"Já myslel, že tady nemusím být, když je supl," zazní od jednoho, kterého chci už půl roku přetrhnout. 
"Já myslel, že to není na známky, když je to skupinová práce," krčí rameny ten, který nechal makat ostatní. 
"Já jsem myslel," začíná další, ale já už jen zvedám ruku, abych ho umlčel. Nechci vědět, jaký blud z něj vypadne.