DMD č. 05. pro 5. 4. 2025. Téma: Volavka

Vivian se zamraci na splasklé kolo. Proč raději neletěla?
Protože se létat bojíš?
Zažene tu myšlenku a soustředí se raději na aktuálním problém.
„Takže máme všechno kromě heveru?“
„Hm.”
„No dobře. Tak se schovej, já půjdu stopovat.“
„Proč?“
„Protože při pohledu na tebe každý raději zrychlí,“ odsekne. Nežertuje. Muž s něžným jménem se honosí postavou kolosu rhodského na steroidech.
„Hmm?”
Vivian protočí oči.
„Podívej, potřebujeme někoho...“ Začne vysvětlovat princip volavky, ale nedokončí. Stejně ji Lojzíček neposlouchá. Jednou rukou drží auto nadzdvižené a druhou odmontovává kolo. Viola zmlkne a náhle si připadá jako docela jiný pták. Taky vodní, nikoliv však brodivý.

Hana, Dana a Jana se na politickém školení pracovníků pošty nudily. Náhle se všechny narovnaly na židlích.
"...váleční štváči ze Spojených států severoamerických, aby narušili mírové úsilí socialistického tábora, vysílají špióny i přímo na naše pracoviště. Firma Galactronics vyrábějící vražedné zbraně se pídí po tajemství výkonnosti bulharských dálnopisů Kljvač, česky Datel, které používáme.
Špión ale neunikl bdělosti naší podnikové stráže.
Rozchod k večeři."
Když Hana a Dana vyšly z jídelny, Jana nikde. Přiběhla za chviličku z kuchyně.
"Jé, ty máš Esíčka!"
"Od kuchařky Mráčkové, ona je od nás z Kopidlna. Holky, říkala, že ten špion neexistuje, je to jen volavka!"

Pomalu a co nejtišeji kladli Odysseus a Diomédes jednu nohu před druhou. Opatrně, aby nedošlápli příliš hlučně, ale také aby nešlápli... na nikoho.
"Je jich tolik," zašeptal Diomédes při pohledu na těla. Hrdinové se v oblacích kouře vznesli k nebesům, avšak na zemi zůstaly stovky ostatních.
"Modleme se," navrhl Odysseus. Diomédes směřoval svá slova k Hromovládci, ithacký král k Šedooké.
Krkrkr-ke-keke
Prudce se otočili za zvukem a uzřeli vlku podobnou nestvůru s mečem v pařátu.
Všichni tři zamrzli.
To nebyl vlčí zvuk, pomyslel si Odysseus.
Nepřítel oděný v kůži se dal na útěk.
Velký šedý pták vše pozoroval očima bohyně.

„Hodit Prsten do ohňů Hory osudu? To zní skoro tak jednoduše, jako zabít nejmocnějšího temného čaroděje naší doby…“ usoudil Harry a zadíval se na Froda s lítostí a porozuměním.
„Já jsem přijal to břímě, já jej ponesu,“ řekl Frodo a smutně se usmál.
„Tak to ne!“ zavrtěl Harry hlavou. „Máš přátele...“
„Má cesta je daná. Sám po ní budu kráčet.“
„A o mně se říká, že trpím spasitelským komplexem…“ povzdechl si Harry.
„Nechápeš…“
„Ne?“ ušklíbl se ironicky. „Jsi na omylu. Vlastně myslím, že tomu rozumím líp než ty. Musíš přežít, aby i ostatní měli šanci. Oni vylákají Saurona, ty udeříš.“

Jako ozvěna kroků, které už dávno došly svého cíle, se roztáčejí listy větrných elektráren. Servery, které jsou na ně napojeny jsou většinu roku nečinné, ale přichází duben. Zdejší volavky se chystají hnízdit. Skript, který byl napsán dávno předtím, než lidé odešli, se spustí a vyhlásí DMD.
Jeden den - jedno téma. Každé vyhlášení probudí duchy - programy připravené napsat drabble. Každé zveřejněné drabble probudí ozvěny - programy připravené komentovat. Místo, kde volavky hnízdí, se tou aktivitou zahřívá právě tolik, aby to prospívalo vajíčkům.
Až ke kritickým místům systému pronikne voda a mráz, lopatky se zastaví a servery usnou navěky. Pak volavky odlétnou jinam.

Když skončila informační půlhodinka, Clint a Karen se rozloučili s unavenou rangerkou, nanesli poslední vrstvu repelentu, pečlivě ho zamkli do bezpečnostní skříňky a vycházkovým krokem se vydali k vodopádům. Vysněný výlet byl zatím bez chyby.
Prvního medvěda potkali na křižovatce. Seděl přímo uprostřed a tvářil se ztraceně. Zastavili se.
"Podívej na ta ouška," špitla Karen.
"Hej, medvěde," houkl Clint podle návodu.
Medvěd nic. Zaklonil rozkošně hlavu, svalil se a ukázal chundelaté břicho.
"Úplně jako pejsek..."
"HEJ, MEDVĚDE!"
Medvěd udělal smutné oči.
747, sledující vše z hustých křovin, musel uznat, že 164 se role bezpečnostní prověrky návštěvníků parku zhostil naprosto výtečně.

“Emmo, už jsme se o tom bavili,” povzdechl si pan Bukač: “Nemůžeš tohle dělat pokaždé, když se ti do něčeho nechce.”
Emma mlčky hleděla do stropu.
“Emmo, tohle se dělá v rákosí. Vidíš tu někde rákos?”
Emma dál bez pohnutí zírala vzhůru.
“Babička už je tady, tak přestaň s těmi hloupostmi a jdi ji přivítat…”
Dveře pokojíku se otevřely a dovnitř nakoukla prošedivělá ptačí hlava.
“Kdepak je moje vnučka, ať jí můžu dát pusinku?”
Paní Bukačová starší zmateně zamrkala.
“Franku?” obrátila se na syna: “Co tu dělá ten rákos? A kde je Emička?”
Pan Bukač zoufale složil hlavu do dlaní.

Tlustý tuleň se vyvaloval na holé mokré skále a vyspával kocovinu. Z ničeho nic se objevil poštovní holub, zavrkal a hodil po něm vzkaz.

„Kterej kretén mě budí?“ pomyslel si tuleň.

„Zajímaly by tě tajné informace?“ stálo v dopisu.

„Aj aj, to bude na dýl,“ pomyslel si unaveně tuleň, ale hned začal odepisovat.

Po několikeré výměně vzkazů konečně bylo zřejmé, že Spojené seskupení velrybářů chystá sítě a plánuje zátah na všechny tuleně. Tuleň okamžitě vyhlásil poplach. Všichni se připravili na smrtící úder a opevnili všechna svoje hnízda.

Spojené seskupení velrybářů toho dne dobylo posvátný chrám, kde toho dne nikdo nepřekážel.

„Kdo vyzvedne tělo?“ zeptal se nejvyšší.
„Tělo?“ hlesl služebník Crotus.
„Trup, hlavu, cokoliv. Něco po něm přece muselo zbýt!“
„Něco snad… Ale, kde máme hledat?“
„Říkali, že ho viděli padat do laguny…“ oznámil učedník Picek.
„Lagunu ne… Volavky…“ zaúpěl Crotus.
Nakonec mu nezbylo, než se s Pickem k laguně vydat. Šance, že najdou aspoň část těla použitelnou pro pohřeb, byla malá. Volavky dokázaly spořádat vše a útočily na každého, kdo se k nim přiblížil.
„Musíme je zaklít! Jinak povečeří i nás. Našels něco?“
Kouzelníci se ustrašeně rozhlíželi připraveni seslat kouzla nebo prchnout.
„Tam je, vidíš?“
Uprostřed laguny ležela oklovaná hlava…

Mikael opět nemohl spát. Ničila ho nejistota, pochybnosti a výčitky svědomí. Větvily se hned třemi směry.
Co když to děvče jeho vzkaz vyřídí a dostane se proto do problémů? Strážci neměli žádné zábrany ubližovat dětem!
Nebo tu holčinu poslali Strážci, aby ho přiměla mluvit a prozradit, co ví – a na koho se spoléhá.
Znovu si dívku představil. Tak deset, upřímné modré oči, nesmělý úsměv. Ne… snad volavka nebyla. Nebo ano?
Protože pokud byla, určitě dostal do maléru kováře.
Toto… Vybavil si jeho přátelské oči, statnou postavu, ruce bušící do žhavého železa.
Pocítil důvěru… a naději. Toto se jen tak nedá!