DMD č. 05. pro 5. 4. 2025. Téma: Volavka

Tíseň ji sešněrovala coby svěrací kazajka. Srdce bilo na poplach. Celou jí prostoupil strach. Nohy měla ztěžklé. Každý krok stál nesmírné úsilí.
Barvy stromů a keřů pohltila tma. Děsil ji každý šramot. Sama v náruči noci. Bála se, že se octne v náruči někoho jiného, masového vraha. Oči těkaly ze strany na stranu, snažily se odhalit, kde se skrývá.
„Já husa pitomá, proč jsem na to jen přistoupila? Co když tohle jsou moje poslední chvilky. Slibovali, že jakmile se ten chlap objeví, zasáhnou. Ale kde jsou? Nikoho nevidím.“ Nadávky určené jí samotné se hromadily a uvízly v krku.
„Uáááááááá. Pomó…….“

Když tábor, tak hry. Když hry, tak rébusy. A když rébusy, tak tohle!

„Děs běs a nekonečná hrůza. Vždyť ten chlap volá v kavárně!“ pronese Krista a obrátí oči v sloup.
Dáňa pohoršeně zasyčí: „Chová se jako buvol!“ A v kapesním vydání francouzské příručky pro mladé skautky nalistuje kapitolu Le Vol a V.C.A. (verité, créativité, amitié).
Světlušky skloní hlavy a pečlivě studují ilustraci – vlevo lávka, vpravo říční proud zakrytý rákosem. K nebi míří šedý pták.
Chlap schová telefon. Zamračí se: „Holčičky, čtěte raději Rychlé šípy!“
„Ale, to je o klucích!“ odsekne Kristina.
Takového vola v kalhotách svět neviděl!

Bark se blížil k boku Chiméry. Pořád byla vyvázaná u mola. Frances si loď měřila hodnotícím pohledem. Kdysi to býval vznešený dvojpalubník. Čas, rozmary moře a počasí a nedostatek zájmu vykonaly své.
„Člun, ahoj!“ zavolal námořník z úpon hlavního stěžně.
„Chiméro, ahoj!“ zahalekal kormidelník odpověď. Bark přirazil k oblému boku.

Kajuta kapitána Grenvilla kontrastovala s poněkud zanedbaným vzezřením zbytku lodi. Ten chlap s opileckým nosem si potrpěl na luxus. Porcelánové vázy s motivy elegantních ptáků působily téměř nepatřičně.
Věnoval Frances odměřenou úklonu. Brandy prolomila hradbu nevraživosti. Přátelé z nich nebudou. Ale vězně nikdo postrádat nebude.
Ať si kapitán ráčí vybrat.

Kdyby se zvěř mohla křížit napříč všemi druhy,
jepicoželv žil by dlouho, kořínek měl tuhý.
Plemennost už není problém ani pro vola,
volavka mu, svaloušovi, těžko odolá.
Myšošneka s rodokmenem AI stvořila,
a zákony přírody tak směle zbořila.
Najednou je možné všecko,
vysvětluje drze děcko.
AI fakta překrucuje, realitu mění,
a teď dokaž, učitelko, že to zvíře není.
Proč by nemoh existovat i prasodlak z pohádky?
V jistém smyslu existuje, zastávaj se Hromádky.
Tohle byste měla uznat, taxonomy sedí,
dvacet párů bystrých očí vyčkávavě hledí.
Fajn, tak potom na stupnici dávám bájných šest,
Hromádka byl kteativní, za to všechna čest.

Probouzím se a vnímám, jak mě něco šimrá na hrudi. Najednou cítím bolest a prudce se posadím. To Bandita mě kousl v úzkostlivém pokusu vzbudit mou maličkost. No, podařilo se mu to.
Ale něco je jinak, zdá se, že slyším v hlavě hlasy. Nejsou to moje myšlenky.
Podívám se na Banditu, krčícího se v mém klíně, a ten mi pohled opětuje. A najednou mi to dojde. Pokouší se se mnou komunikovat telepaticky.
Hlava mi třeští, ale jeho volání mi svým způsobem pomáhá si myšlenky srovnat. Chvíli trvá, než porozumím, co mi chce říct. Zajímá ho, jestli se cítím v pořádku.

Tělo ženy se náhle rozplynulo, vlilo do mléčné mlhy.

Medvěd nervózně zařičel a vrhnul se za pastýřem, který už mezitím udělal několik pomalých kroků.

Krvežíznivec popoběhl, a když byl ve stejné úrovni s pastýřem skočil. V půlce skoku se ale sesunul na zem jakoby sražen neviditelnou stěnou. Zklamáním zařval.

Až nyní se pastýř na moment zastavil a bohorovně pohlédl do chřtánu lemovanému ostrými zuby.

„Tyto léčky už znám,“ problesklo mu hlavou. Chytré! Takto manipulovat s lidskými city, které by chtěly pomoct člověku v nesnázích.

Pokračoval po lesní cestě, když za pozvolným ohybem zavrčel jezevec. Vynořil se odnikud na dosah ruky.

Šero a chladno. Pro někoho nepříjemné místo, ale pro mě ne. Život je tu relativně jednoduchý, tady dole u dna je jídla dost. Sem tam nějaký korýš nebo mlž (s lasturou i bez), i hlavonožec. Ti se chytí snadno, když jsou pomalí.

Jenže já nejradši ryby. Jsou mnohem chutnější, ale taky dost rychlé. A já rozhodně nemám postavu na to, abych se za nimi honil jako blázen. Kdepak. Já si tu teď v klidu lehnu na dno a prostě otevřu tlamu. Nebude trvat dlouho, a nějaká zvědavá rybka mi doplave přímo na jazyk.

Nevěříte? Tak koukejte. Ale nejdřív rozsvítím, jo?

Dobrý den, vážení studenti, jsem rád, že jste zavítali do školního depozitáře. Dnes navštívíme oddělení brodivých ptáků. Vezměte, prosím, katalogové listy, provedeme inventuru. Minulý týden hodil místní poltergeist několik vycpanin na zem a dosti je poškodil, na nás bude posoudit stav těch zbývajících.
Ach, tento exemplář volavky popelavé bohužel řádění nekalých živlů nepřežil. V přírodě by pravděpodobně ulétla a možná by svým dlouhým zobákem dokázala způsobit několikavteřinové poškození poltergeistí ektoplasmy.
Zobák volavek je vysoce účinný nástroj pro lov ryb. Spolu s esovitě zahnutým krkem slouží jako harpuna. Rybáři ji nemají příliš v lásce, třebaže škody na obsádce rybníků jsou zanedbatelné.

Otočila list své knihy. Ruce už nejsou prosebně sepnuté, aby slova ze sebe vydaly nevyřčené cáry duše. Čerstvý vzduch okysličuje plíce pod širákem. Modrá jako úleva po náročném dnu, jen tento den trval dlouho. Tak dlouho, že už nevěděla, jaké to je lehkotěžce zase skutečně žít.

Kroky se potulují bezcílně po žluté ulici, jak lampy míjejí její cestu mlhavým paprskem minulosti. Pěsti sepnuté v rozhodnosti bolí úlevou – nemusí už klepat na dveře jiných, nyní si odemkly vrata samy.

Na nebi volavka, šedá jako vzpomínky, rozetne svými křídly oblohu.

Červené šaty, kampak jdou? Vlnka vlasů rozechvívá struny vlastní naděje, strach odhozen.

Historie je krutá. Krutější než lidská paměť. Je obrovská, ale přetrvává jenom ve střípkách, které se málokdy uchovají a ovlivňují naše teď.
Někdy se najdou tací, kteří rádi připomínají hrdiny málo známé, ale většinou jsou téměř bez výjimky všichni odsouzeni k zapomnění.
Koho by dnes zajímal docent Vojtěch Volavka. Nepřinesl pohledu na dějiny nic zásadního. Prosazoval studium dějin umění oproštěného od emocí, chtěl vidět umění bez estetického subjektivismu. Naprosto zbytečná slepá cesta.
Že byl hrdina a odmítl se za války rozvést s židovskou manželkou, čímž jí zachránil život? Že byla Hana Volavková mnoho let ředitelkou Židovského muzea?
A co jako?