DMD č. 9 pro 9. 4. 2024. Téma: Jsi-li sobec; opusť obec!

Zkroušen vším tím, co udělal, plahočil se krajinou ve starých, rozedraných hadrech a děravých, zablácených škrpálech, které kdysi, když byly nové, bývaly jeho chloubou – nyní však každý pohled na ně mu připomínal, jak hluboko klesl.

Děvče, které ho mělo rádo, byť to nakonec nebyla jeho dcera, odstrčil a pak si ji chtěl majetnicky připoutat, aby díky její přítomnosti zapomněl na ty jeho dětinské přešlapy a naschvály. Lhal jejímu pravému otci, aby zůstala jen a jen u něj.

Sláva se rozpadla jako ztrouchnivělé dřevo v jeho bývalé sýpce. Prchá ponížen z města před svým svědomím, kterému nelze uniknout, před sebou samým.

„Ne, San, sobové do Zapovězenýho lesa nepatří,“ objasňuji. „Špatná zeměpisná šířka, výška i délka.“
„Je samice od soba sobka?“ zamyslí se Gwen. „Ne, to bude manželka od sobce.“
„Sob, sobec, to máš stejný.“
„Sobová? Sobice? Cé je správně...“
„Prostě tu žádná sobka není,“ završím to. „Ani sobec. Ledaže by se tu náhodně ocitl Thranduil na...“
„Veledaňkovi,“ opraví mě Gwen, i když TAK jsem to nemyslela. „Megaloceros giganteus.“
„Aaaaargh!“ podělím se se světem o frustraci z Havraspáru.
V mlze spatříme parohatý obrys...
„Prej sem nepatříš, sobko... sobče, tak odpal,“ zahání ho San.
„Nechci ti do toho kecat, ale to je větev.“

Seděla u okna, hleděla nepřítomně do dálky. Prsty nevědomky vyťukávala jakýsi rytmus. Myšlenky jí letěly hlavou rychlostí trysku drahého koně. Moci tak ukončit nadvládu té protivné sobecké ženské!
A co ti brání?
Zamrkala.
Chceš mít moc to udělat? Můžu ti ji dát!
Vyděšeně se ohlédla. Místnost byla prázdná. „Co… Je tu někdo?“
Já.
Před očima jí prokmitl nevýslovně hrůzný obraz. Roztřásla se.
Neublížím ti. Naopak. Chceš ji vyhnat? S mou pomocí to bude hračka. Hlas teď přímo hladil.
„Ale… je čarodějka! Jedna z nejschopnějších!“
Smích. Řezavý, jízlivý. Ne, není. Věř mi, vím, co říkám.
„Ale... co za to?"
Jen maličkost…

„Už toho mám dost,“ setře si starý muž pot z čela. Roky se usadily na jeho hlavu jako prach z pole do vousů. „Poslední brázda. Konečně můžeme jít domů,“ vzdychne. Shrbený únavou zaklekne, aby vypřáhl koně.
Bělouš se na něj zvědavě otočil.
Rolník pokračuje v samomluvě.
„Pole je zorané, ale radost nemám. Jestlipak ještě zaseju?“ třese se mu hlas. Celá ves je proti mně. Hledá záminky, jak mne vyštípat. Prý jsem sobec, tak ať táhnu.
Ale já nejsem sobec. Jen chci dál hospodařit na půdě, která staletí patří našemu rodu. Oni mně jí chtějí násilím sebrat! Ach, co budu dělat?“

"Jsi-li sobec, opusť obec, zůstaň u své mámy!"
srdce mluví jinou řečí: "buď tu, prosím, s námi".

Co čtrnáct dní zvedal kotvy, jel nimrodit do sadu,
vinohrad a zahrádečka zvedaly mu náladu.

Budoval ty svoje statky "pro nejstarší dítě",
chtěl žít doma u své mámy, ne v té kleci v bytě.

Žena věčně frustrovaná, dítě mazel taťky,
volna tráví v domě tchyně, co jí skládá gaťky.

Ta i v jeho čtyřiceti synáčkovi žehlí, pere,
v noci vchází zavřít okna, a snachu to pěkně žere.

Ráda OBČAS mimo město do těch končin zajede,
zůstat navždy, vzdát se svobod, to bohužel nesvede.

Ta víska lákala svým klidem.
Lidé se tu cítili bezpečně. I kriminalita se jí vyhýbala obloukem až na dva cvoky, co si je odvezli s majáčky.
Čas ubíhal a nebezpečí šílené automobilky zahnala z hůry nařízená Natura 2000.
Máme tu ptáky motáky a vzácné žáby.
Lišky spokojeně chodily noc co noc popřát klidné spaní.
Až najednou.
Ze dne na den.
"Bude kšeft" zavelel aparát.
Všichni mlží "že jen průzkum lokace" a on to už Park Lutyně.
280 ha polí a lesů neuvedené firmě na baterkárnu. Okolí jí prý potřebuje.
Premiér si už mne ruce.
Všichni povstali jako jeden člověk.
"Nechceme!"

Zdálo se to snadné. Je dobrý lovec. Ostatní ho zvolí náčelníkem a nikdo se neodváží mu postavit. Mýlil se.

No co, alespoň si s ním konečně vyřídím účty.

Vrhli se na sebe, ale boj byl krátký. Soupeř byl zkušený a začal ho škrtit. Netrvalo dlouho, a omdlel.

Když se probral, věděl, že se musí podvolit. Poražený se musí podvolit, jinak ho čeká vyhnání a smrt.

Táborový oheň na skále v údolí Bečvy zářil a hřál. Všichni se radovali, jen Rváč v sobě cítil zlost, a taky něco, co sám neuměl pojmenovat.

To něco se mu usídlilo v srdci a sílilo.

Uprostřed hádky je přistihne matka.
„Lilio, tys zapomněla na posvátné pravidlo pohostinnosti?“ zasyčí na ni. „Co je to?“
„Schází se za našimi zády s Amirem!“ zaječí.
„Já se s ním – nescházím,“ pípne ta holka.
„A ještě lže!“ povykuje dál. „Viděla jsem je na hradbách! Několikrát!“
„Potřebuje podporu,“ okřikne ji matka. „Nikoho tu nemá, o všechny přišla!“
„Koho to zajímá! Amir…“
„Takhle jsem tě nevychovala! Jdi mi z očí! A nevracej se, dokud si ty své hloupé, sobecké pudy nerozmyslíš!“
„Taky že půjdu! Stejně mě tu všichni nenávidíte,“ vzlykne dívka, střemhlav se vrhne ke dveřím a je tatam.
Večer se nevrátí.

V jiném koutě světa by se situace vyvinula docela jinak.
Juanitovi by vyhlásila krevní mstu polovina vsi spřízněná s jeho krutě odvrženou milou Marií Rosou, která by, zaprodaná, za hlaholení zvonů cvičně halila hlavu tradičním vyšívaným ubrusem, aby se před nechtěným sňatkem s jiným uchýlila do ústraní kláštera.
Juanito by prchl i s jejím zlomeným srdcem. Za jinou, za jejími zlaťáky, haciendou a novým armorio.

Zde, na malebném českém venkově nanejvýš hrozilo, že ho vynesou ze vsi v zubech, přičemž jemu bude pár zubů chybět.
Mařenka zazpívala tklivou árii, a jakmile Jeník vyjasnil situaci, mohli si znovu padnout do náručí.

Je krásný jarní den, sluníčko peče jak zběsilé, ale bazény nejsou ještě v provozu, takže partička dětí vymýšlí, jak se zabavit ve stínu. I rozhodnou se jít si hrát do lesa. Chvíli skotačí a pokouší se hledat houby, když vtom najednou narazí na oběšence. Většina dětí se strašně lekne a s křikem se rozprchnou, jen Pepíček tam zůstane a čeká. A čeká. Nakonec se naštve, zamíří přímo k umrlému, chvíli si ho prohlíží a pak naštvaně zařve: „Už tady čekám nejmíň hodinu, tak už se přestaň konečně houpat, sobče, a koukej zmizet někam hodně daleko, ta houpačka není jenom tvoje!”