DMD č. 1. pro 1. 4. 2024. Téma: Slepičárna

Koko se podívala nejdřív levým, potom pravým okem. Na její kolegyni bylo pořád něco v nepořádku. Možná měla o trochu ostřejší drápky, než všechny ostatní. Nebo delší zobák. Možná měla oči trochu moc vepředu. A ta její barva se Koko taky moc nezdála.
Natáhla krk a udělala pár kroků dopředu.
“Kvok?” zeptala se opatrně. Kolegyně se usmála.
No, zuby taky nepatřili do běžné slepičí výbavy.

Ballister šťouchnul do slepice, která bublala v hrnci na sporáku, a povzdechl si. Moc rád by si namlouval, že byla někde slušně koupená. Jenže to by si Nimona nesměla už hodinu vybírat peří ze zubů.

„Já z nich nemůžu,“ povzdechne si Gwen, když úroveň štěbetání Páté koleje už zase převýší rozumnou hlasitost. „To je hrozný hejno Mařek.“
„Ty, Tess,“ obrátí se ke mě San, „proč tu vlastně není žádnej chlap? To nepíšou fanfiky? Nebo všichni píšou dobře?“
„Ale né, kluci píšou taky blbě,“ potřesu hlavou. „Akorát jako úplně jinak blbě než holky. Lítaj střeva, krev a gramatický chyby. Jo, a taky je to emočně plochý...“
„Ale aspoň jeden kohout v tom kurníku by se hodil. Ať je na co koukat.“
„Kohout? To by nebyl kohout. To by byl osamělej...“
„Vlk?“
„Ne. Vůl,“ završí debatu Gwen.

Sametovou nocí se plíží tři stíny. Proběhnou dírou v plotě. Mihnou se kolem navršených pytlů s cementem a zatočí se pod hrozivou čelistí spícího bagru.
"Už jsme tu! Už jsme tu!"
"Ale kde vlastně? Kam jsi nás dovedl?"
Staveniště je tiché.
Třetí stín vycení zuby.
"Mlčte! A zapamatujte si cestu."
Druhý stín zavětří. Hlína, písek, náznak člověčiny. Nic pro ně. Anebo..?
"Nelíbí se mi tu," zakňourá.
"Však počkej," napomene ho třetí a mrskne rezavým ocasem. "Jen pár dní, než to lidé dostaví. Pak začne hostina."
Tři liščí stíny se usadí a čekají.
Nad nimi na plotě cedule VÝSTAVBA OKRESNÍ DRŮBEŽÁRNY.

"Zeptej se ho."
"Ne, ty se ho zeptej!"
"Já? A proč zrovna já?!"
"Jsi z nás přeci nejurozenější."
"No právě. A proto ti říkám, že se ho zeptáš TY!"
"Ale..."
"Už jsem řekla!"
"No tak dobře."

Tři ženy v bohatých šatech ozdobených drahokamy nesměle přistoupí k mladému muži v turbanu.
Dobře vědí, že je to i přes svůj nízký věk proslulý perský lékař, vzdělaný a učený člověk.
Vybraná žena s ruměncem ve tváři vystoupí z hloučku svých družek ze spolku Učených žen a nesměle si odkašle.

"Pane Hadrato, my bychom se Vás rády zeptaly... co je to ta sodomie?"

K Alešovi doléhal zvuk hádky z přízemí. Zase o peníze, jak jinak. Jak doufal, že doma bude od neustálého řvaní klid.
„Ahoj strejdo, víš, co je slepičárna?“
Příchodu Tondy si ani nevšiml. „Ahoj,“ usmál se.
Odpovídat nemusel, rozhořčený Tonda mu to evidentně potřeboval říct sám. „Proto se děda odstěhoval k Míle, že tu je furt slepičárna.“
„Jako že se máma s Mílou hádaly?“ potřeboval si to Aleš upřesnit.
Tonda vážně kýval hlavou.
„Ale teď se máma hádá s tátou.“
„To je jedno, furt to je slepičárna,“ mračil se Tonda.
„Tak nepůjdem radši krmit kačenky k rybníku?“
Tonda se poprvé usmál.

Vše se centralizovalo, protože centralizace znamenala efektivitu.
Úspora času, financí, výsledky byly ohromující.
Zpočátku za zřízením centrální odběrové místnosti stály rozpaky, sklopené pohledy, nesmělé návrhy, aby se alespoň pořídily plenty, ale nakonec se vše podřídilo jedinému: efektivitě.
Právo jedince na soukromí bylo reliktem minulosti. Pravda, historické pokusy o takové zřízení společnosti končívaly neúspěšně, ale tentokrát to bylo jiné.
Koncept rodiny, matky, otce a dětí, bylo jen zdání, které ještě reprodukční centra poskytovala.
Ve skutečnosti už nic takového neexistovalo.
Bylo to jasné každému, který se rozhlédl po místnosti, kde na lehátkách ležela jedna žena vedle druhé.
Interně tady tomu říkali slepičárna.

Vzrušené štěbetání se neslo od hloučku, který z dálky připomínal pomíchaný vzorník odstínů bílé, šedé a béžové.
Nejvyšší archanděl zahnal dvě hloupé, zbloudilé myšlenky (první o možnostech katalogizace a druhou, která se týkala jistých pozemských opeřenců) a vykročil ke shromáždění.
Jestli po příchodu do Nebe narazil na překvapivě věcné přijetí a andělé vyjadřovali dojmy z povýšení výstředního odpadlíka na nejvyšší post s výjimečnou diskrétností, nyní dávali své zaskočení patřičně najevo.
Lehkým odkašláním upozornil na svou přítomnost.
Michael po něm loupl očima a neochotně ustoupil stranou.
Na dokonalé iluzi desky pracovního stolu ležela velmi hmotná a velmi prázdná skořápka slepičího vejce.

Přijde chlap k doktorovi, že mu koktání strašně vadí v práci.
„A kde pracujete?” ptá se doktor.
„V sle-sle-slepičárně.”
„A jak vám to tam vadí?” na to doktor překvapeně.
„N-no já-já m-mám na sta-starosti k-kurníky. Ta-takže já rá-ráno, když chci, aby p-p-padesát slepic vylezlo z kurníku do vo-vo-volnýho výběhu, řeknu pipipipi, a v-všechny sle-slepice vylezou ve-ven.“
„Já pořád nevidím ten problém,“ povídá doktor.
„No jak já-já ve-večer za-zaháním ty-ty sle-sle-slepice, tak ře-řeknu k-k-kšá a všechny slepice za-za-zalezou. Je-je-jenom ta-ta je-jedna svině ta-tam zů-zůstane a-a-a já-já se na-na-naseru a-a-a z-zakřičím ty-ty jedna slepice pi-pi-pi-pitomá! A v-všech p-p-padesát slepic je zase venku!“

Šéfovat partě ženských není žádný med. Mluví, prakticky neustále, o všem a o všech. Dobré věci, špatné. Naučil se většinu toho vyfiltrovat, jinak by mu z toho kdákání a žabomyších válek praskla hlava. Všechny něco chtějí. Přidat peníze, ubrat práci. Všechny jsou stejné. Nakonec i ta doma. Jak bylo v práci? Co jste dneska dělali? Kdák, kdák. Ano, nemá jiné vyžití, než to robě, co je jako by mu z oka vypadlo, ale nemůže ho jednou nechat na pokoji? Nebo ho aspoň trochu ocenit? Pochválit?
A pak je tu ta hezká slečna, co k nim zrovna nastoupila. Zatím nezkažená, milá...

Ondřej stál v řadě před Velhartickou branou a sledoval tu slepičárnu. Nafoukanec, který vše řídil, kdákal a kdákal ty samé hloupé otázky.
"Jak se jmenuješ?" došla řada na Ondřeje.
"Ondřej."
"Komu sloužíš?"
"Mým pánem je... byl Otakar z Chmelce."
"A odkud pocházíš???" pokračoval v blbých dotazech nadutec.
"Taky z Chmelce..." procedil mezi zuby Ondřej.
"Co umíš neobvyklého?"
"Šermovat dlouhým mečem."
"Jdeš do boje, všichni něčím šermujete!" čepýřil se úředník. "Co umíš, a oni ne?"
"Podepsat se," pronesl Ondřej, udělal náhodný klikyhák na pergamen plný trojic křížků a pokračoval do města. Psaní nakonec není tak těžké, když váš zkoušející neumí číst.