DMD Bonus č. 8 pro 28. 4. 2021. Téma: Šťastné drabble

Černá kočka podřimuje opodál v houpací síti. Moudře mhouří oči. Hlídá mě, abych se neutopil v pozvolna ustupujícím inkoustu noci. Jsem pouhým hostem v hájemství ticha, které tak dobře zná. Vyzařuje z ní klid a sálá teplo. Blíží se hodina rozbřesku a s ní narůstá i pokušení chopit se oblýskaného fotoaparátu v koženém pouzdře, zatajit dech a nechat se unášet černobílou extází světla a stínu. Pokaždé, když se snažím vtěsnat svět do rámečku v hledáčku, zaslechnu tlukot vlastního srdce. A já si chci tyto výjimečné prchavé okamžiky uchovat v paměti, protože vím, že pro mě budou později velmi důležité. Navždy.

Bylo odpoledne a my jsme andulkám řekli:
"Dnes bude křest devátého andulčete. A proto se teď soustřeďte se na obřad!"
"Deváté andulče, jsi s námi officiálně v rodině!
Toto jsou tví spolubydlící."
Po zdlouhavém vybírání jména jsme se rozhodli.
"Budeš se jmenovat Toník."
"Tohle je tvé spací místo, jídelna a herna.
Andulky jsou přátelské, neublíží ti."
"Budeš bydlet zatím v téhle voliéře, doma ti povíme, kde budeš oficiálně bydlet."
Monclíka napadlo, že se bude pošklebovat Toníkovi, ale na to naštěstí nedošlo.
My jsme řekli: "Mít křest na výletě, to je vyjimečné."
"Oběd, andulky!"
Toník pípl: "Díky za tak krásné jméno!"

U brány Häuschenu zastavil Maulův tank: "Pusťte nás dovnitř, máme důležité zprávy!"
Brána se otevřela, tank vjel dovnitř.
Najednou se na kopci objevil Jacek: "Chlapííí, guláš každýmu, kdo zběhne do polský armády!" zařval a zalehnul. Věděl proč.
Než se Němci vzpamatovali, vtrhl do dvora Zrzek. Dva výstřely z děl srovnaly se zemí střílny. Kulometná salva podsekla anténu. Ozvalo se zapísknutí, signál pro Veverku. Skrz sklad munice do bunkru projel vozík s pěti kily tritolu. Ozval se výbuch a bylo konečně dobojováno.
Naše posádka nemarnila čas. Tomáš odváděl zajatce do sklepa a zbytek lidí se vrhl zachránit navigátora z jeho vězení.

Probudilo jsem se zrovna ve chvíli, kdy jsem dokončilo svůj baletní výstup. Vstalo jsem a vydalo se dál. Prošlo jsem spoustu míst a vždycky se stejným výsledkem, který se později rozdělil na další tři možnosti:
Vyhlédlo jsem si krásný vyvrácený strom, ovšem pak přišli původní majitelé.
Zeptalo jsem se, ale vždycky mi odpověděli, že nemají, nebo o ničem neví.
Vevnitř padal strop, bylo moc mokro, nebo podobné nástrahy matky přírody.
Pak se na mě ale usmálo štěstí, objevilo jsem fantastickou trhlinu ve stromě, se zavedenou vodou. Když se vrátil majitel, rozhodl se, že mi ji prodá, za pár kvítku sakury.

Experiment pohání zamrzlého umělými kamerami,
predátora létajícího jak pralesy pohyblivosti
na hvězdné houbě dinosaurů.

Vědci naplnili už snímky tyto živé smršťováním,
sebe samotné navštěvovali.
Holubi jim v prostoru
pomíchali populace třetích hrotů,
konceptem věci zvolili cukrovou dobu.

A potom ledoborce.
Byly řadou drobných ptáků
nebo galerie potravinářská – přímo houby.
Primitivních kolibříků larvy vydaly kostru z pavučin
a také varovaly, že nejsou
třetí skutečnosti.
Stezky byly na dně konzerv, putovaly tak rozmnožováním.

Podněty nejlépe poletovaly potravou pravěku celého.
Jedinců vousy, největší odborníci v orientaci žil,
cestami takzvanými předpokládali poznání pavučin.
Kolibříci naznačili metrů deset,
obrázek tvorečků nedospělých pak pokryla květina všech.

Jabloně na svahu se obalily narůžovělými květy, hrušně bílými. U cestičky krásně voněly světlé i tmavé šeříky. Výš na kopci se rozsvítily první kaštany.
Dole se rozkládalo překrásné město a skoro na dosah se tyčil staletý hrad, kde se vystřídalo tolik panovníků.
Před lety se tam bohužel usídlil záštiplný netvor rozsévající jed. A zlo se rozmohlo i dole ve městě.
Pohádky naštěstí končí dobře. A spanilá města nemohou zůstat dlouho sídlem zla.
Lid se vzchopil a přemohl netvora a jeho přisluhovače neporazitelnými zbraněmi: odvahou, obětavostí, poctivostí, laskavým srdcem a samozřejmě důvtipem. A dnes už se o tom jen vypráví dětem.

Inkoustové stezky na mapách dávno zaschly. Na cestopisy popisující časy klidné i dech beroucí pomalu padal prach.

Na cestu vyrazili ve třech. Z poslední se vrátili jen dva. Nalézt společnou řeč už však nedokázali. Jejich cesty se rozdělily…

Čas však utopí každou ostrou hranu. Bolest a žal pozvolna vymizí a zůstanou jen krásné vzpomínky. Je jen třeba udělat první krok.

-*-

Poslíček donesl balíček obsahující prázdný deník a jelení parůžky.

Pochopil a bez jediného zaváhání přijal nevyslovenou nabídku.

Sbalit se mu trvalo jen pár chvil. Jako poslední do batohu přibalil Theoský slovník. Nepotřeboval ho, ale věděl, že tím rozbije případné ledy.

Maluje se zápalem. Docela mne pobavilo, jak tancuje kolem plátna. Jsem zvědavá na výsledek. Jestli věrně zobrazil mou štíhlou postavičku, šarm oživující šeď mých šatů, esprit, nevtíravé sebevědomí a lehounký náznak koketerie.

„Žertujete, když říkáte, že si nejsem podobná,“ řekla výhrůžným hlasem. „No počkejte,“ dupla a dala ruku v bok. „To bych vám dala co proto! Vlastně to byste nedostal nic. Nezaplatila bych a platil byste vy, že vám stojím modelem.

Prosím? Nerozumím, když šeptáte!

Děláte si legraci, že jsem nedoslýchavá?! Prý musím natahovat uši a tak mi namalujete odstálé ucho? To byste si nedovolil. Nevěřím vám, jen mne škádlíte...“

Jak skvostně surrealisticky; metaforicky složitě; duší nahá…

Subjektivně kolísat na hranách roztržených papírů v meznících slov a vět, jež se snad jen s nemalou pomocí vnucených interpunkčních znamének rozlétnou do prostorného nekonečna a v myšlenkách se promění na meziřádky a podřádky; na titěrné abstraktní obrazy vyvolávající jen nesouvislost a pocity lidem neznámé.

Umělecké vyjádření netkví v psané formě, nýbrž právě v onom toku bez směru a cíle; v tikání hodin, které nikdy nebyly s to ukázat čas. A neporozumění i nářek spálených knih je jen malichernou daní za, byť jedinou, setinu vteřiny, kdy si dušička řekla – tohle, to je zázrak.

Policista zastaví ženu za rychlou jízdu.
„Madam, váš řidičák.“
„Nemám, zabavili mi ho za řízení pod vlivem.“
„Tak papíry od auta.“
„Nemám, auto jsem ukradla a majitel je naporcovaný v kufru.“
Policista zavolá posily. Zanedlouho dorazí druhý strážník.
„Smím vidět váš kufr? Prý je tam tělo.“
„Ovšem,“ souhlasí žena. Kufr je prázdný.
„A papíry od auta? Kolega tvrdil, že jste vůz ukradla.“
„Žádný problém!“ vytáhne je z jedné z přihrádek.
„A váš řidičák? Prý vám ho zabavili za jízdu pod vlivem!“
Žena podá průkaz policistovi. „Nechte mě hádat. Kolega vám taky tvrdil, že jsem jela moc rychle a další blbosti.“