DMD č. 17. pro 17. 4. 2020. Téma: Splynutí uší

„Která ty seš?“ Lapla jsem kotě, které běželo kolem „Sára? Zuzana?“
„Jedna má pruh, druhá ne…“
„Ale která?“
„Sára?“
„Nevím!“
Vzít si z útulku kočičí sestry, které vypadají téměř stejně, je peklo.
Koťata, propletená v chumlu, tvrdě spí.
„Hele, jedna má uši bílý, druhá černý!“
„Jé, zrzavý, ty jsou Goliáše!“
„Sim tě! Ke kterým patří bílej pruh, nevíš?“
Než jsme to zjistili, chumel oušek se rozpustil.
„Tak který uši jsou čí, krucinál?“
Trvalo nám to asi měsíc, ale už víme.
Sára je má bílé, Zuzana černé.
Jen když spí v jednom klubku, těžko poznáváme, kde končí jedna a začíná druhá…

Dvě matky posadily svoje nadmíru geniální ratolesti k počítači, pustily jim pohádku a začaly rozebírat životně důležité problémy. Z hovoru je vytrhlo podivné ticho. Znepokojeně na sebe pohlédly, ale pak zaslechly chlapečkův hlas.
„Má milovaná, nejkuásnější, nedodolatelná!“
Usmály se. Karlík vyznává lásku Haničce.
„Sem tak ťasten, ze sem tě potkal.“
Kde se to v tom klukovi bere? To někde slyšel?
„Nechápu, jak sem moh bez tebe žít. Nemůžu se dočkat našeho dalšího splynutí uší. Až se ponouím do tvých moduých oší, do tebe.“
Karlíkova maminka vytřeštěně upírala hnědé oči na monitor manželova počítače, kde žaloval odeslaný mail. Byl pro sousedku.

Na obzoru se objevil pruh země. Naposledy se rozhlédl po ostatních. Seděli u vesel, voskem zalité uši jim splývaly s vlasy. Byli to zkušení lodníci, a k práci jim stačil zrak.

Pak uslyšel první tóny, a celá mysl se mu rozhořela touhou skočit do vln a plavat blíž a blíž. Křičel, aby ho rozvázali.

Neslyšeli ho, naštěstí.

Ale to nejhorší nastalo, když se vzdalovali. Jak píseň slábla, zdálo se mu, že mu vysává život z těla, že zemře, pokud píseň utichne. Zoufale škubal provazy, ruce a nohy rozedřené do krve...

***

Jizvy na rukou a nohou mu zůstaly až do smrti.

Uprostřed noci vzbudí Bětku křik.
„Pomoc, pomóc!“
Okamžitě vběhne do vedlejší místnosti.
Děda rozsvítil. Jeho šepot nemá šanci manželku vzbudit.
„Jej, ááááááá, nechte ji! Pomoc!“ křičí dál ze spaní.
„Babičko, haló, probuď se,“ bere ji vnučka za ruku.
Konečně se spáčka probere.
„To bylo děsivé, děvenko,“ posadí se.
„Jen ošklivý sen,“ obejme ji Bětka a přitiskne hlavu ze strany k její. Spánkem a boltcem k ní proudí její rozechvění.
„Zdálo se mi, že sem vpadli okupanti. Rabovali tady, stříleli a…. Hrůza… To nemohu povědět,“ ještě se třese babi rozrušením.
„To máš z toho, jak pořád koukáš na zprávy,“ mručí Vašek.

„Jen jsem to chtěla zkusit! A ta tvoje pitomá koza bláznivá mě kousla do ucha! Podívej, mám ho celý krvavý!“
„Nekousla, Bibi…“
„Kousla! Je mi jasný, proč nás k ní nechceš pustit! Je lidožravá!“
„Ale Bibi, vždyť to není pravda!“
„Je!“
"Nepřeháněj!" zastala se Marušky Darja. "Ukaž? Žádná krev, je jen oslintaný. Ale stejně nechápu, proč se nesmíme dívat, jak Lidušku dojíš.“
„Když…“ Maruška v rozpacích sklopí oči. „Já si vždycky sednu, šeptám jí do ouška, jaká je úžasná kozenka a ona mi začne cucat ucho… Ji to uklidňuje, víte? Copak jsem mohla tušit, že Bibi půjde Lidušku tajně podojit?“

Kdyby byla minulost papír, tak by ji roztrhal a cáry pak rozmetal na všechny strany. Minulost ho přiváděla k šílenství. Jako když netěsnící kohoutek pravidelně, kapku po kapce odpočítává příčetnost, tak se i jeho duše rozpíjela v temných zákoutích jeho mysli. Třepetající listí a šustící stromy roků nechutného štěstí. Lesní pěšina ztracená v naivní bezstarostnosti. Sluneční paprsky lomozily a hučely výkřiky radosti. Dech větru mu vtiskl šepot krutých slov lásky. Slyšel pachuť dní zapadlých a viděl bolest hebkých doteků… Kdepak! Nyní zkouší ten pravý život. Právě teď si hoví v dekadenci bahna, které ho obklopuje. Sedl si na kámen. Plakal.

Syrakusy. Okouzlující město u zátoky, tam, kde se z hlubin vynořila nymfa Arethúsa a dala vytrysknout prameni. Jeden z největších drahokamů řeckého světa, město filosofů, vědců, básníků, ale také tyranů.
Výstavné budovy vznikly z bělostného kamene z masivu na předměstí. Stále tam stojí ty obnažené, různě vykousané bílé skály narušené chodbičkami a tunely. Jeden klenot ostatně vznikl přímo tady, překrásné divadlo vytesané do skal.
A Dionýsios, tyran stejně krutý jako posedlý strachem, tu kdysi potají naslouchal rozhovorům otroků. Měl pro to vytesanou chodbu. Ucho Dionýsovo.
Kdoví, co se doslechl. Nicméně když se chodbička rozezní harmonií krásných hlasů, ozvěna lahodí uším.

"Tak tady to je, vnímám magii vizuálně a odsud je na to dobrý výhled, nicméně tím, že část toho je pod zemí ... chápete?" otázala se Alaemma.
"Ano, předpokládala jste, že my tři magii spíše slyšíme, takže o tom zjistíme něco, co vám mohlo uniknout.
Tak se všichni zaposloucháme, a uvidíme.
Já se přiznám, že jsem slyšení po příchodu výrazně potlačil - ten šum v pozadí tady je hrozně nepříjemný.
Je skvělé, že na rozdíl od normálního sluchu jde slyšení magie omezit - třeba poblíž magintegrátoru je neuvěřitelný kravál ..." Leydenforz si všiml výrazů ostatních, " ale to jsem se nějak rozkecal."
"Ja umět obóji."

Samoto, má souputnice. Tvrz spí, i Martin odešel – s Hanou, samozřejmě.
Vyčerpání doléhá, naražený kotník a napuchlý ret bolí.
„Jsi v pořádku?“ Karel také nespí.
Křivdy dnešního dne vzplanou. „Malá laskavost neuškodí? Hlupáku!“ Vztek nepatří jemu.
Obejme mě. Plamen utichá, kotník vypovídá službu.
Přisouvá mi největší křeslo. „Proč se nevyléčíš?“
„Došly mi síly,“ přiznávám tiše.

Podává vodu a obvazy. Kotník stahuje, mozolnatýma rukama jemně smývá zaschlou krev. Ctnostný rytíř. Starý přítel.
Nakonec vzdychne. „Takhle nikam nedojdeš.“ Přisouvá mi druhý ušák pod nohy, podává plášť. „Holt přespíme tady.“
Usínám bez osamění.

Šedivý předúsvit rozetne Karlův naléhavý hlas. „Přišel posel! Vzbuď Martina.“