DMD č. 8. pro 8. 4. 2020. Téma: Plocha pro vaši reklamu

Zastávka tramvaje. Trafika se špinavou výlohou, rozšlápnutá psí hromádka, zažloutlý billboard, tmavý flek. Pach moči.
„Určitě je to to místo?“
„Jak to mám vědět,“ zabručí trafikantka. „Pracuju. Nekoukám, co kde lítá. Odtud přišel ten chlap. Tašky jsem viděla, jedna byla svítivě žlutá, ale na děcko si nepamatuju.“
Karel poděkuje a porozhlédne se. Roztáhne prsty, dotýká se magie místa. Praha je staré město, se starou zlatavou magií klidnou jako vodní hladina.
Zamrazí ho v konečcích prstů. Zastaví se uprostřed kroku. Tady.
Dotkne se chodníku.
Hluboký, mnohovrstevnatý chlad.
Útok zbytku čehosi.
Hlava mu třeští, v nose lepkavý chlad. Krev skane na chodník.

Jó, strejda Karel, ten se vyzná! Na něho si hned tak někdo nepříde.
Jen teda s těma stavařema bylo těžký pořízení. Dělat se jim moc nechtělo, ale faktury strejda platit mušel, voni by jináč nepřišli.
Majitel tý firmy byl teda pěkněj šizunk, tak sme docela čubrněli, dyš si strejda vobjednal ještě vopravu štítu.
Ale dyš měl cálovat, tak se šprajcnul, a že ne.
„Zaplaťte,“ řval majitel firmy „Je to přece vaše zeď, opravili jsme vám ji!“
„Ó nikolivěk,“ děl strejda Karel vznešeně. „To je plocha pro vaši reklamu, kterou vám zde dovolím umístit za poloviční cenu, než je cena obvyklá.“

Bydlel uprostřed močálu jako nějaká Marie Laveau v mužském provedení. Vedla tam zpráchnivělá cesta po chatrných lávkách. Jeho chatrč člověk poznal hned – před vstupem byli netopýři napíchnutí na kůl a nad vstupem podrážděně cenila viditelně zdravý chrup vycpaná kočka.

Všechno to navozovalo tu správnou atmosféru, aby si za své služby mohl nechat náležitě zaplatit. A nebylo jich málo. Od spirituální a psychické podpory v těžkých časech přes míchání elixírů lásky a lektvarů proti zlým silám až po delikátní výpomoc zahrnující uhranutí nepohodlných osob, případně jejich sprovodění ze světa. Prostě nenahraditelný v každodenním životě.

Stal se legendou a jeho vliv narůstal.

Apollón zuřil. Jako bůh byl vševědoucí, ale i kdyby nebyl, bylo to na první pohled zřejmé. Ale ať vyhrožoval jak chtěl, ten fracek ležel v kolíbce a tvářil se jako neviňátko.

Nakonec mu došla trpělivost, chlapce popadnul a odnesl ho před samotného Dia.

Teprve před vládcem bohů chlapec přestal zapírat. Apollónovi padala brada, jak se postupně ukazovalo, co všechno chlapec dokázal, a Zeus se naopak čím dál víc usmíval. Chlapci přikázal všechno vrátit, ale rozhodl i o jeho odměně.

"Uděláme z tebe posla bohů, chlapče. Dostaneš rychlé boty, klobouk proti dešti, ale hlavně caduceus, aby tě každý poznal a ctil."

"Pane kolego, vy se v tom tedy šťouráte. Copak neumíte opravit rotační olejovou vývěvu rychleji? Nenasává, bude přehozený komutátor. Změňte polaritu."
"Pane profesore, ale co když vystříkne olej?"
"Ucpu výpusť hadrem a vy to rychle vypnete."
"Ale to se podle návodu..."
"Neučte mě opravovat vývěvy, kolego! Jedem!"
...
"Pane profesore, tady je hadr. Ještě, že máte brýle... ale ten oblek už ani v čistírně... "
"Díky. Holt máme vymalováno."
...
"Šmarjá, co jste tu vyváděli? Co ten strop? Vždyť je celý od oleje. A jak se na něj dostala ta obrovská silueta chlapa???"
"No co, když reklama na lidskou blbost, tak pořádná, ne?"

To jsem ráda, Lojzku, že nebydlíme ve městě. Je tady tolik lidí, hluku, moc ulic a ještě víc domů. Nebýt tebe, hned tu zabloudím. Místo zdí reklamní plochy! To na vsi nemáme.
Děda mlčky pobafává z dýmky. Zálibně pozoruje děvu na plakátu.
„Proč mi neodpovídá?“ znejistěla žena. Teprve teď si všimla, na co se manžel dívá. Její překvapení je silnější nežli pohoršení.
„Lojzku poslyš, ta je krásná, viď?“ obdivně vydechne. Hned však pokračuje. „Ale hambatá. Koukej, je jí vidět celá noha a ten hluboký dekolt! Že se nestydí?!" vykulí udiveně oči. „Vždyť sama se stydím jen se na ni podívat.“

„Ruce,“ řekne Čeněk. „Pořádně, nad zápěstím.“
„Kdepak,“ odporuje Silver. „Stehna, odshora až dolů. Nešetřit, přitlačit.“
„Nevím,“ zapochybuje Barbucha. „Sukně to schová. Nebo si vezme kalhoty a ostatní uvidí prd.“
„To je fakt,“ uzná po chvíli Silver. „Tak ruce, hlavně v létě.“
„Přece musí existovat něco, co funguje celoročně?“ dumá Barbucha a brousí si drápky.
„Jasně že existuje, vy chytráci,“ broukne Rozárka. „Ale taky by to mohl být poslední poutač, co nadrápeš, protože pak hned posypeš do útulku.“
„Fakt, Rozárko? Ale stejně mě to zajímá. Jak teda?“
„Vezmi ji drápama přes obličej. Tam tvou reklamu schovat nedokáže. Ale – já tě varovala!“

„Dívej se, Hano. Neodvracej oči.“ Mlčky přikývne, bledá jako papír.
Přístřešek je zatuchlý. Čarodějné výzvy nepotřebují davy, jeden svědek stačí.
Čeká mě, sladká Jasmína. Jako já poslední dny horečnatě hromadila moc. Bude jí stačit?

Dívej se, Hano. Na plátno tvé duše načrtneme dnešní souboj. Pověst vítězky. Zkázu poražené.
Vyzývatelka útočí první. Dusivá vůně oměje. „Tvé údy ochabnou jak podzimní tráva.“
Obrana. Úder. Obrana. Šípkové trny proti hloubce močálu. Mrtvolná mlha vřesovišť. Oheň a krev.

Poslední kletba. Poslední spálený artefakt.
„Tvá vůle se zlomí jako kost v krvavé mordě.“
Oměj vadne. Hana přidusí výkřik. Jasmínin osud patří mně.
Dívej se, Hano.

„99 nakažených. Těžký zápal plic, horečka, mučivé bolesti hlavy. U prvních infikovaných začíná kolabovat organismus. Krvácejí. 7 lidí už zemřelo.“
Clara si promasírovala ztuhlou šíji a zalistovala v zápisníku.
„Z pacienta 0 se podařilo extrahovat původce nákazy. Jenomže to nedává smysl.“
Severus si poznámky vypůjčil a chvíli je tiše studoval.
„Virus netopýří chřipky zkřížený s virem Y? To vypadá, že bulvární plátky právě dostaly další prostor pro své konspirační teorie.“
„Vím, čemu někteří magoři věří. Ale nikdy by mě nenapadlo, že to skutečně vznikne. Spontánně. Nejnebezpečnější smrtící koktejl všech dob.“
„Kdo je 0?“
„To je to, co nedává smysl. Bernard.“

„Na srdce Vám dámy kladu, velmi důležitou radu: By k Vám láska mužů nepohasla, vařte dobře, ale šetřte spolu, užívejte místo másla, výborného KUNEROLU.“ Hanička deklamovala hlasitě a s patřičným patosem.
Leopoldina se neudržela a vyprskla smíchy.
„Já bych se na tvém místě nesmála,“ prohlásila s rádoby smrtelně vážnou tváří Cosette. „Viděla jsem tě kupovat máslo.“
„Ochutnalas někdy? Kunerol?“ kuckala Poldýna. „Nic hnusnějšího jsem snad nejedla. Nedivím se, že musejí v novinách platit tak velké inzertní místo. Co je tam dál, Hani? Přednášíš skvěle!“
„Nic moc. Hledá se vedoucí síla… Zlaté, stříbrné mince, brilianty, platinu a hodiny koupí Jar. Tvrdík.“