Prokletý sníh

Nakonec se Gormlaith podařilo najít budoucnost, ve které Corann mohl přežít a zároveň byla zažehnána hrozba Běsů. Jen jí chyběl poslední dílek do skládačky, páka, která uvede věci do pohybu.
Tady musel nastoupit její zázrak.
Našla ji daleko, v zemi, jejíž jméno neznala. Zrovna upozorňovala svého pána, že se zabral do čtení a celý den jen zobal sladkosti. Přinesla mu zeleninu, aby se najedl něčeho pořádného. Pasovala do Gormlaithina plánu lépe než kdokoliv jiný.
Budeš pro ně těžko skousnutelná, a ještě hůř stravitelná, ale prospěšná , pomyslela si Gormlaith škodolibě. Jenže jak tě dostat sem? A co mě to bude stát?

Najít ve vidinách nějaký smysl se jí dlouho nedařilo. Neustále ji rozptylovaly detaily. Dlouho její pohled přitahoval osud jednoho psa a nechápala proč, dokud nezjistila, že dotyčný pes splaší koně, kůň shodí na zem krále a král zemře. Bohužel se nejednalo o jejího krále, tahle příhoda se měla stát jindy a jinde.
Čím déle se dívala, tím více možností se jí otevíralo, o mnohých z nich se jí nikdy ani nesnilo. Začínala chápat nejen moc Studnice, ale i svou vlastní. V hlavě jí zazněla Myraelina slova o zásahu shůry.
„Spolu bychom dokázaly zázrak,“ zašeptala Studnici. „Takový úplně maličký, neškodný zázrak…“

První pohled do Studnice byl jako kopanec do hlavy. Před Gormlaith se otevřel celý svět, krajiny, které si neuměla ani představit, a s nimi tisíce možných cest, kudy se mohla budoucnost ubírat. Viděla vzestupy i pády říší, které ještě neexistovaly, slyšela první slůvka dětí, jejichž rodiče se ještě nesetkali.
Stálo ji téměř nadlidské úsilí odtrhnout pohled od té přehlídky nádhery a hrůzy a soustředit se na Aodhana. Nakonec se Studnice podvolila její vůli, ovšem ukázala i trochu smyslu pro humor. Ukázala jí současnost – ve které Aodhan vstupoval do koupele.
„To jsem tak potřebovala vidět,“ zabručela Gormlaith. „Ukaž mi něco užitečného.“

V místnosti se Studnicí světů seděla skupina žen, tkaly a zpívaly. Gormlaith se zaposlouchala se do melodie.
„Nikdy jsem nepochopila, proč jste se rozhodly zavřít se tady. Tahle místnost mi připomíná vězení,“ poznamenala.
„Tebe baví žít ve světě, ale ne každá jsme taková. To, co je pro jednoho vězením, může pro jiného znamenat svobodu,“ odvětila Liadan.
„Nebuď přemoudřelá,“ zafuněla námahou, jak si klekala ke kulatému poklopu v podlaze.
„Jsi si jistá?“ zeptala se Liadan. „Studnice ukazuje mnohé i obyčejným lidem, kdo ví, co se stane, když se do ní podívá vědma?“
„Někdo musí být první,“ řekla Gormlaith a zvedla poklop.

Tkadlena v šedé říze stála rovná jako proutek a měřila si Gormlaith přísným pohledem. Gormlaith neuhýbala očima a čekala.
„Zestárla jsi,“ pronesla Tkadlena.
„Jsi o půl roku starší než já, Liadan, a viděla jsi mě loni,“ odsekla Gormlaith.
Vzápětí se obě rozesmály a padly si do náruče.
Zbytek dne jí Gormlaith vyprávěla, proč přišla.
„Je to jako by se s námi utrhl sráz a řítíme se po hlavě do někam propasti. Jen čekám, do jakého hnoje se zaryjeme obličejem, až dopadneme.“
„A máš nějaký nápad, jak tenhle držkopád zbrzdit?“ blýskla Liadan očima.
„Ne. Proto se chci podívat do Studnice světů.“

Loď přirazila ke kamennému molu, jediné části Ostrova, kam Tkadleny pouštěly cizince. Tady probíhal obchod, jen tady mohly světu ukázat, co mohou nabídnout – a co se stane, když svět nebude hrát podle jejich pravidel.
Dnes tam na ně čekala žena v šedé říze a vedle ní se krčil vyděšený muž.
„Zboží si můžete prohlédnout támhle,“ ukázala za sebe. „A odvezete s sebou tohoto muže. Snažil se nás špehovat. Naštěstí nikomu nepoví, co tu viděl, že?“
Muž horlivě přikyvoval a opatrně se posouval směrem k lodi.
„Můžete všem říct, že Tkadleny mají nejlepší látky na světě, ale nemají rády vetřelce,“ dodala.

Na tohle jsem už stará, napadlo Gormlaith, když se přístav začal vzdalovat. Myrael ji nechala odplout bez všetečných otázek, koneckonců to nebylo poprvé, co se Gormlaith vydala na Ostrov Tkadlen.
Někdo z námořníků otevřel sklenici nakládaných ryb. Gormlaith nakrčila nos, když ucítila ocet a kopr. Kopr vždycky nesnášela, i jako bylinkářka se mu vyhýbala, kdykoliv mohla. Teď měla nepříjemné podezření, že během několikadenní plavby budou nakládané ryby hlavním položkou na jídelníčku.
Jak se vzdalovali od pobřeží, loď se kymácela čím dál víc. Gormlaith si opřela hlavu o dřevěný bok lodi a povzdechla si. Na tohle jsem vážně už moc stará.

Gormlaith nechtěla kněžně Myrael vyprávět o Corannově ponížení, ale zatajit jí to nemohla. Kněžna, králova největší sokyně, sotva skrývala škodolibou radost.
„Aodhanovi se to začíná vymykat z rukou, že?“
„Netvař se tak nadšeně,“ zabručela Gormlaith. Začínala litovat, že návštěvu u paní největšího deabartského přístavu nemohla vynechat. Ale s Myrael bylo vždycky lepší jednat na rovinu.
„S králem teď už pohne jen zásah shůry,“ poznamenala Myrael.
Gormlaith se zarazila. Když došlo na Aodhana, nebyla Myrael zrovna nezaujatá, ale na jejích slovech možná něco bylo. Magie sice slábla a vytrácela se ze světa, ale možná jí zbylo dost na jeden malý zázrak?

„Eoghane?“ zavolala Gormlaith svého vnuka k mapě vypálené na jelenici. „Dostanu se odsud sem za den?“
Eoghan, povoláním jízdní posel, přelétl mapu pohledem. „Jasně. I za půl, s dobrým koněm.“
„A pěšky?“
„Babi,“ oslovil ji vyčítavě, „půjčíš si poníka.“
„Abych mu pořád musela kupovat seno?“ Zvedla řemínek, na kterém měla navlečené mince na cestu. „Není nekonečný, víš? Potřebuju šetřit na jiné věci.“
„To ty vždycky,“ zabručel. „Pokud chceš cestovat levně, tak jim řekni, že jsi Nejvyšší ranhojička. Dají ti cokoliv a zadarmo.“
Protože bych byla ráda, kdyby o téhle cestě vědělo co nejméně lidí, pomyslela si, ale nahlas neřekla nic.

Gormlaith často přemýšlela o tom, proč jsou vědmy téměř vždycky ženy. Za jejího života se nenarodil jediný muž s darem předvídat budoucnost. Bylo to proto, že muži by nesnesli tu nejistotu, kdy vidí všechny možné cesty, kterými se budoucnost může ubírat, ale neví, která z nich se doopravdy stane a která zůstane jako věčné možná?
Proč musela nést vidinu Corannovy smrti, ať už přemýšlela nad jakýmkoliv vývojem budoucnosti?
Pokud ho chtěla zachránit, potřebovala vidět víc, rozumět předtuchám, které ji pronásledovaly.
Odpověď se nabízela sama. Ostrov Tkadlen – místo, kam utíkaly vědmy, unavené vnějším světem.
Místo, kam chodí žádat o radu zoufalci.