Bible

Bylo předpovězeno, že mé srdce probodne bolest. Dnes se to proroctví neslučitelné se životem splnilo. Vím, muselo se to stát, ale to vůbec nemírní můj zármutek. Ach, kdybys alespoň nemusel tolik vytrpět,“ dívá se na Ježíšovo umučené tělo, které svou bledostí vyzařuje nevinnost.

Zdrcená matka se sklání pod tíhou žalu. Napřaženou rukou říká: opatrně. Tak ráda by svého milovaného syna chtěla pohladit, naposledy obejmout.

Bezvládné tělo se proneslo. Přesto se s ním muži snaží zacházet ohleduplně, jako kdyby mrtvý mohl cítit nešetrné zacházení. Vždyť už toho utrpení podstoupil dost.

Mladá žena, ruce vztažené k nebi, volá v němém výkřiku: Proč?

Políbil jej, věda, že je to naposled.
„Chudé tu budete mít vždycky, ale mě vždycky mít nebudete.“
Nevěřícně na něj hleděl.
Jeho milovaný nad chudými jen mávl rukou.
Jeho láska měla pochopení pro tu kurvu Mařenku. Proč dovolil, aby mezi ně vstoupila? Proč dovolil, aby ho následovali ostatní? Měl to být pouze on. Proč už nebyli jen oni dva?
Vtiskl svůj polibek. Tolik se lišil od těch předchozích. Byl přijat s chladnou lhostejností, očekáváním, smířením. Jako kdyby to snad věděl.
Copak mu nestál alespoň za vyčítavý pohled?
Neudělal to za třicet stříbrných. Byla to pomsta.
Poslední polibek znamenající zatracení. Zradu.

Jsi mrtev a my jsme tě zabili.
Žal pátku a ticho bílé soboty.
Věřím?
Není to lehké. Hrozné věci pokrývají celý flipchart a to bychom mohli pokračovat.
Nerozumím, vysvětli mi to!
Všechno má teď hořkou pachuť.
Mám tě snad prosit, abys přemaloval svoje stvoření? Abys stáhl plátno, napnul nové a začal od píky? Znovu a lépe! Mám být tak troufalá?
Nemůžu.
Jen kroky v rozmoklé hlíně a zpěv ptáků. Štěbetají, jako by dneska měl být konec světa a oni chtěli vykřičet všechny melodie, které ještě nezazněly.
Je to trochu jako sen.
Smiluj se nade mnou.
Chci věřit.
Buď se mnou.

Pamatujte, že jediná malba, která vás zachránila, měla místo barvy krev, místo štětce svazek bylin a místo plátna veřej dveří.
V kontrastu s obrazností Egypta stojí příkaz "nezobrazíš".
Nenamaluješ, nevyřežeš, nesliješ.
Přesto nám dává obrazotvornost, před kterou staví prázdný trůn.
Povolává umělce, aby dali život symbolům - obrazy věcí, které znají, se stanou pomůckou k představě neznámého.
Během čtyřiceti let namalují nohama v písku pouště mozaiku víry, nevěry, studu, rouhání i velebení.
Slzy, pot a krev, smíšené se zázraky a milostí přidávají výjev za výjevem.
Celý svět na příliš malém kousku země.
Naděje upřená do budoucnosti, malované zaslíbením ve žhnoucím slunci.

V co tak dlouho doufal, se stalo! Ten, koho léta každý den vyhlížel, je tady! Chodidla má rozedřená z daleké cesty. Na sobě nuzný, ošuntělý oděv, spíše cáry.

Vrásky otce jsou svědky jeho stálých obav o syna.

„Tatínku, promiň,“ pokorně před ním poklekl. Promrhal jsem jmění. Lituji toho. Bláhově jsem si kupoval rozkoš, žil rozmařile a zhýrale. Odpusť mi, prosím. Chci se změnit. Dovol mi pracovat pro tebe jako nádeník.“

Dojetí a láska se snáší na syna.
„Jsem rád, že jsi se vrátil,“ soucitně přitiskne nezdárníka k sobě. „Radost je balzám na bolest srdce. Přichystejte hostinu! Můj ztracený syn žije!“

Když se vody Rudého moře rozestoupily, měla dítka izraelská:
a) Vody po pravici i levici
b) Vodu v botách
c) Mokro v kalhotách

Kokta bloudí po poušti, protože:
a) Potřebuje, aby poumírala generace, která pamatuje Egypt
b) Potřebuje, aby měl Áron materiál na pět knih Bible
c) Odmítá se zeptat na cestu

Áron vytvořil zlaté tele:
a) Z nudy
b) Z trucu
c) Ze šperků našich ubohých žen

Když sestoupil z hory, rozbil Kokta:
a) Áronovi nos
b) Svoje kolena
c) Kamenné desky

K večeři se dnes, zítra, pozítří a zřejmě furt bude podávat:
a) Mana
b) Mana
c) Mana

"Do tvých rukou odevzdávám svého ducha."
Poprvé sám, opuštěný.
Vztah existující před počátkem času zlomený kvůli lidské nedověře a Boží lásce.
Vesmír, ztichlý v úžasu a snažící se pochopit magnitudu toho, k čemu právě došlo.
Temnota, marně se snažící zahalit tvář světa do patřičného smutečního hávu.
Chvíle, která trhá symbolickou látkovou hranici, mezi lidským a Božským.
Duch vyšlý od toho, kdo byl Životem, znovu vstupuje do těch, kteří podlehli smrti, aby je oživil.
A tak, jako se kdysi vznášel v temnotě nad vodami nyní visí v temnotě nad skálou zvanou Lebka.
Zanedlouho se objeví jako plamenné jazyky nad hlavami věrných.

Ženy neměly na bitevním poli co dělat.
Obvykle.
Ale ona nebyla tak úplně obvyklá.
Jejím úkolem bylo nést a sdělovat Hospodinovu moudrost, tam, kde moudrost mužů selhávala.
Rozněcovat víru, rovnat páteře, zvedat hlavy... a nebo také ohýbat nepoddajné šíje.
V tomhle případě měla dodat odvahu zbabělosti s korunou na hlavě.
Ovšem její snaha byla marná.
Ani to, že bitva už byla vyhraná, ho nepřesvědčilo.
Proto její proroctví vítězství odevzdá do rukou další, která sice nebyla přímo ve válečné vřavě, ale stan si postavila příhodně blízko.
A když bude po všem, zvedne svůj ženský hlas k oslavné písni pro svého Boha.

Zkušenost dávných předků. Připomínaná novými situacemi v každé generaci. Zpřítomňovaná každý rok otázkami.
Tak vzdálená a nepochopitelná, přesto zvnitřněná v každém novém dni.
"Nezapomeňte."
Protože když zapomenete, přijde další hlad, další farao, další zajetí.
Protože když zapomenete, nebudete vědět, ke komu se obrátit.
Protože když zapomenete, budete zapomenuti.
Pamatovat si znamená hýbat se vpřed.
Připomínat si umožňuje sedět u večeře s holí v ruce a sandálech na nohou, abychom mohli kdykoli vykročit.
Ke svobodě.
K milosti.
K budoucnosti, ve které se tolik věcí zopakuje.
Dosud nám pomáhal Hospodin.
Kolikrát to ještě budeme potřebovat?
Příští rok v Jeruzalémě - v tom nebeském.

Kráčela s hlavou vztyčenou.
Stud nechala dávno za sebou, v loži toho, kdo zákon zneužíval pro vlastní potěchu.
Ti, kteří ji léta kamenovali svými lítostivými pohledy, se teď chystali podpálit její hranici krvelačnýma očima.
V rukou svírala zástavu, která byla její poslední nadějí.
Odevzdá ji tomu, kdo ji léta topil útěšnou lží.
To kolem jeho hrdla se stáhne provaz pochopení, jak hluboko klesl.
Rozsudek dnes zazní jenom nad ním.
Skrze ni do jeho světa přišla bolest... a skrze její bolest se mu vrátí budoucnost.
Budou žít vedle sebe, s pochopením pro motivy toho druhého.
Právo se prodere trhlinou k úsvitu.