Bible

Potřeboval utéct, protože mu šlo o život.
Chtěl utéct, protože se zdálo, že je úplně sám.
Poušť a ovce, čtyřicet let přemýšlení.
Skaliska a havrani, čtyřicet dní na cestě na začátek.
Hlas uprostřed ničeho, nemožný a přece přítomný, ho posílá nazpět.
Rozmluva i ticho na místě zázraků mu dává sílu se vrátit.
Jeho staré místo už neexistuje - nyní se stává ztělesněním nabídky.
To, kým byl, už nebylo udržitelné, přesto se staví zpět na své místo.
Už není sám. Stojí s ním bratr, i mládenec, který jeho úkol zdědí.
Už není sám. Vychovává si vyvoleného nástupce.

Poslední cesta povede k nebesům.

Když kvůli nešikovnosti svého žáka musíte do kotle v řece hodit kus dřeva, aby hlavice půjčené sekery vyplavala na hladinu, je to spíš úsměvné.
Když jiný z vašich žáků najde na poli něco, co nakrájí do polévky a málem všechny ostatní otráví; a vy poručíte nasypat do hrnce mouku, aby se prázdné žaludky bezpečně naplnily, může z toho být celkem veselá historka.
Ale když král žádá vaši hlavu, protože v obleženém, hladovějícím městě zoufalost nutí matky v hrnci mít skutečnou smrt svých dětí - už situaci úplně neodlehčí ani, že na vaše slovo lid vyplení tábor nepřátel, rozehnaných hlukem andělské armády.

Jeho jméno znamenalo "Hospodin pevně ustanovil".
Bylo vroucným přáním jeho předků.
Tím jediným, co zbylo z odkazu víry jeho děda, když po jeho smrti na brány zaklepal Babylon.
Být vazalem bylo potupné, proto se jeho otec po třech letech vzbouřil.
A pak zemřel.
Zděděné zaslíbení nedokázalo převážit beznaději stejně zděděného boje proti přesile.
Na trůně se ještě ani neohřál, a musel kapitulovat.
Trestem mu bylo zajetí, ze kterého nedokázala vytrhnout ani plnost synů.
Příděly, které dostávali z královského stolu jen posilovaly odpadnutí od kultu i naděje na vysvobození.
Zůstane posledním králem z rodu Davidova, který usedl na trůn v Jeruzalémě.

Faraon naslouchá výkladu snů, které ho pronásledují už několik týdnů, a nestačí se divit.
„... Sedm hubených krav a sedm prázdných klasů značí sedm let neúrody.“
Šach.
Ne, bouří se v něm všechno, myšlenky víří jako písek a nedostává se dechu. To nemůže být pravda. Nemůže být. To není pravda. Je přece jeho božským právem rozhodovat o podobě reality.
A právě teď je realita příliš hlučná a plná lidí. Příliš intenzivní, to jak se do něj Josef vpíjí svýma upřímnýma očima. Ten otrok si dovoluje rozumět jeho strachu a litovat ho...
„Odveďte toho lháře zpět do vězení. A všichni vypadněte!“
Mat.

Vyvolení bylo hořkosladkým údělem už od začátku.
Myslel si, že to nejhorší má za sebou, když konečně přestal bojovat o život a usedl na trůn.
Jak hluboce se mýlil!
Hluboce bolelo, když slyšel "nemůžeš mi zbudovat dům rukama od krve".
Ale tehdy ještě slyšel "ale já zbuduji dům tobě".
Jenže ten příslib mu právě teď působil těžkou hlavu.
Jak poznat, který z jeho synů je tím dědicem, o němž Hospodin mluvil?
Ten, na kterého sázel, byl teď mrtvý.
Snad Nejvyšší neodvrátil svoji tvář od jeho rodu nadobro...
"Dej mi znamení," zašeptal.
V tu chvíli k němu vstoupila jeho ukradená žena.

Hlad hněte útroby. Únava po celodenním honu ovládla lovce. Pohled na jídlo útočí na smysly. V žaludku mu kručí, sliny se sbíhají. Toužebně nasává lákavou vůni čočky, cítí ji na jazyku. Chuť na večeři je nezvladatelná.
„Dej mi trošku.“
Bráška se zdráhá.
„Nedělej cavyky, nevidíš, že umdlévám?“ hartusí.
„Dobrá, prodám ti plnou misku.
„Prodáš?“ nechápe.
„Jo, za tvé prvorozenectví.“
„Právo prvorozeného mne nezasytí. K šípku s ním! Ať je tvoje, hlavně když zmírním svoje utrpení.“

Tma zpečetí jejich neobvyklou obchodní dohodu.
Matka mlčí. Téměř slepý otec, shrbený stářím netuší, že jeho starší syn svým neuváženým rozhodnutím právě dostal šach mat.

Bylo jich deset.
Velmi dobře promyšlených a zacílených.
Lidem se nezdála a tak k nim přidávali a přidávali.
Až z nich bylo 613.
A najednou se zdála nesmyslná.
Nedodržitelná, nesplnitelná.
Snaha se cení, tvrdili někteří.
Potřebujeme lepší vysvětlení, přesnější definice, soudili jiní.
Všechno je to marnost, uzavřela většina.
A pak zaznělo "nejen konání, ale i myšlenka je hřích".
Odsouzení chtivě natáhlo pařáty plné slov.
Dokud je neodrazil štít jediného slova.
MILOST
Nejde si ji zasloužit, zlobili se někteří.
Je moc laciná, jakou může mít cenu? Pochybovali další
Jen menšina se směrovkou těch původních nechala pokorně dovést do skrýše tohoto nového.

Říkali mu nejtišší z lidí.
Bylo s podivem, že tou tichostí dokázal vést tak hlučný národ.
Celý život žil v poušti.
Dokázal najít vodu pro ovce i pro lidi.
Zemi, které měl vládnout, dál lekcí tím, že největší zdroj vody proměnil v krev.
Vodou moře provedl otroky ke svobodě, a pak v ní utopil nepřátelské vojsko.
Hořkou vody proměnil v pitnou vhozením dřeva, že skály ji vyvedl slovem.
Voda byla zdrojem jeho života.
A nakonec voda byla i jeho pádem.
Když konečně hlasitost překonala tichost.
Když poušť rozhlodala nervy tak, že se neovládl.
Když voda nebyla tam, kde být měla.

Všude, kde se objevil, byl zástup.
Často se k němu nedalo přes masu těl ani dostat jinak, než velmi kreativním způsobem (třeba nechat se spustit skrze střechu).
Občas se zdálo, že od nich utíká, nebo se jim vyhýbá (jednou jim prý dokonce odešel po vodě).
Když ho viděli jet do města na oslátku, propukli v radostný jásot.
Přesto, že jeho názory byly kontroverzní, v davech kolem něj vždycky panovala smířlivá, téměř pokojná nálada.
Lidé se tísnili a strkali, ale nebyla v tom ona obvyklá sobecká dravost.

Až dokud pod palácem Piláta Pontského nezačal ten samý dav volat po jeho smrti.

Mikol stojí u okna a pozoruje dav pod sebou. Občas s úsměvem pokyne rukou, důstojná, vznešená, pravá královna.

Průvod se valí pod okny paláce v bujaré strkanici, projednou nadšený a v jeho čele křepčí Mikolin muž, jako by to nebyl král, ale obyčejný pasák, kterým ostatně skutečně je. Mikol s nevolí sleduje jeho tvář zrudlou námahou a nejspíš i vínem. Nakrucuje se v ubohé napodobenině tance s efodem vysoko vykasaným, div že kdejaké sprosté otrokyni neukazuje spodky.

Mikol silou vůle zatlačí slzy hořkosti a ponížení. Jediným hnutím svalu nedá znát, jak se stydí.
Co na tom člověku vůbec kdy viděla?