Kingdom Come: Deliverance

"No, poudá se," zamračí se Oldřich u piva. "Že je v tom něco čerchmantskýho."
Rozhlédne se a ztiší hlas.
"Prej, že Zikmund je přeto- převtělenej... tenhleten. Heroj. Ašiles?"
"Achilleus?" Bohutovo obočí vyletí po pleši málem až na temeno.
"Jo. Syn Boží, nezranitelnej v bitvě."
"No, neznaboh je na to dost," odplivne si zneuctěný kněz. "A ty jeho pohanský hordy mu to žerou."
"Prej se rád producíruje na bitevním poli ve zlatý zbroji, aby pozoroval, jak se jeho vojáci rojej. Marmimoni, jim prej říká."
"Myrmidoni. Mravenčí lidi."
"Dyk to říkám. Každopádně, vesnice v okolí Kutný hory už skoro uštípali k smrti."

"Už dneska si na hostině u Bergova pořádně nacpeme břicha. Věř mi. Šlechtic šlechtice nenechá hlady, to je věc cti."
"Samozřejmě ještě předtím navštívíme místní lázně. No, a až tu záležitost s poselstvím vyřídíme, bude čas se trochu porozhlédnout v podhradí. To by bylo, aby tu neměli alespoň jednu pořádnou hospodu!"
Janova nálada se zlepšovala se zvětšující se vzdáleností od Ratají.
"A co ty víš, když strýček uvidí, jak jsem se s tím popasoval, třeba mi konečně předá moje právoplatné dědictví, a budu pánem z Lipé..."
Tyhle vzdušné zámky se zbortí ve stínu hradu, který prý má v základech peklo.

Kateřina byla zvyklá na ledacos.
Jako služka zažila spoustu pohledů, "náhodných" otření, i nějaké to občasné 'nevinné' plácnutí po zadku, od těch, kdo se považovali za nadřazené.
Přesto by si rovnání ramen tím, že jí někdo drsně stáhne paže za záda, klidně odpustila. I ten druhý pár hrubých rukou, mačkající takto vystavené poprsí. Zejména od spolubojovníků.
Naštěstí to zarazil dobře mířený poklep palcátem jejich vůdce.
Když jeho a nové spojence dostane do rukou zrádce, aby je podrobil útrpnému právu, dostane Kateřina příležitost mu tu službu oplatit.
Obměkčí strážce úsměvem a písní, pak mu upraví fazonu džbánem piva a litinovou pánví.

"Užíváš si to tady?"
"Dokud jsem vidět, jsem ve službě... ale v pokoji mám slušnou kořalku, kdyby ses později chtěl stavit..."
Mnohoznačný pohled, pár tichých slov, a už společně mizí do temnoty ochozů.
Zvědavé oči hodovníků sem nedohlédnou, ale hudba je slyšet.
"Zatančíme si?" vyzvou černé oči.
"Mistr šermu i parketu? Máš mnoho talentů," zazubí se Jindřich.
"Šerm a tanec mají hodně společného. Vynikáš-li v jednom, druhé přijde samo."
Když se pustí do prvních kroků, usměje se pro změnu Bartoš.
"Povedu tě."
Jindra ho protočí a ohne do záklonu
"Učím se rychle," zašeptá skoro bez dechu.
Bartoš nemůže, než přikývnout.

Tereza stojí pred zrkadlom. V spoločenskej róbe sa nepoznáva.
Róza ju pozoruje, brada zamyslene podopretá rukou. "Šaty ti sadnú i pristanú, v tom problém nie je. Tvoj postoj a pohyb ťa ale prezradia, nehovoriac o konverzácii," jej vlastné šaty zašuštia, keď okolo Terezy opíše polkruh.
Tá podskočí, keď sa po chvíli ticha znova ozve, a zaskočí ju otázkou, či vie tancovať. "Nie tak ako rodená šľachtičná," odtuší Tereza.
"To nemusí byť prekážkou. Len ti budeme musieť nájsť vhodného partnera. Hmmm, koho..."
-
Tereza sa ukloní, keď jej na hostine Róza predstavuje talianskeho obchodníka, jedného z najlepších tanečníkov Kutnej Hory, pána d'Isco.

"Audentes. Fortuna. Iuvat," Tereza si mrmle popod nos, jazyk medzi zubami. Bodku pod výkričníkom napíše s gustom. Konečne vráti brko do stojana a ponaťahuje sa.
Róza už roztrieďuje letáky. Lichtenštajn jej v distribúcii ponechal voľnú ruku.
"Myslíš, že keď vyberal lojalistické motto, vedel o tom, že sa Jindrovi a Ptáčkovi neraz vypomstilo?" opýta sa Tereza, keď sa k nej pridá.
Róza sa usmeje. Jej pohyby ostávajú rýchle, ale presné. "Ak si dobre spomínam, považoval to za nepodstatné."
"A čo považoval za podstatné?"
"Dodať im odvahu. Často je to ten posledný - a najťažší - krok, ktorý musí niekto urobiť, než začne konať."

"Já jsem šlechtic!" vykřikne proti hradbám Jan, oděný do hadrů stažených z mrtvoly.
Když mu na hlavě přistanou exkrementy z panského nočníku, oněmí.

"Jsem šlechtic!" opakuje v hospodě v podhradí, než se dá do rvačky se synem místního drába. A znovu, když za ním zaklapne zámek na pranýři.

"Jsem šlechtic! Nepytlačím. Lovím v honitbě spolušlechtice... bez jeho vědomí."
Vymlouvá se u napůl stažené srny.

"Jsem šlechtic!" zopakuje strachy přiškrceným hlasem, ačkoli oprátka na jeho krku zatím spočívá volně.

"Víš, že jsem..."
"... namyšlenej klacek, co vlastní blbostí málem zařval. Jo. Stejně mi na tobě sakra záleží!" stiskne ho Jindřich v objetí.

Okrem škrabotu dvoch bŕk nie je počuť nič. Keď jedno utíchne, Róza pozdvihne zrak.
Na jej spýtavý pohľad Tereza pokrúti hlavou. "Čakám, kým zaschne atrament."
Ako si šúcha stuhnutý krk, oči jej padnú na prázdne pergameny, ktoré ešte musia stihnúť.
"Ľutuješ naše lekcie?" Róza sa usmieva, už znova sklonená nad stolom, píše.
Tereza sa zasmeje. Jej možnosti by bez Jindrovho pozvania do Kutnej hory - a Rózinho patronátu - boli obmedzené.
Teraz je v centre diania. Má možnosť udalosti ovplyvniť, nielen ich sledovať... alebo byť ich obeťou.
"Len uvažujem, že keby sa naučili písať aj tí mužskí, išlo by nám to rýchlejšie."

Máš holý ruce a stejně holou prdel. Oni mají přesilu. Zbroj. Meče...
A v prackách holku.
"Už nikdy neuteču z boje," zašeptá napůl pro Jana, napůl sám pro sebe. "Nikdy nenechám ženskou napospas násilníkům."
Když se zvedá z rákosí, aby upoutal pozornost, má před očima rozkročenou Terezu v napůl zbořené skalické bráně.
"Hej, kozomrdi! Pracky pryč!"
Ohlédnou se, ale kořist nepustí. Jejich zaváhání dá čas veliteli, který setne chlapa, co ji drží, a zbytek pošle dohnat utečence z rybníka.
***
Kateřina nedá najevo, že si pamatuje.
Ale v loupeživé bandě od té chvíle nikdo na ženskou nesáhne s chtíčem bez dovolení.