Kingdom Come: Deliverance

Vesničanka oplývající krásou i osobností zaujala mladého pána. Vzít si ji nemohl. Našel se jiný, který chtěl. Nad synem drželi ochranou ruku všichni tři.

Hospodyně starající se o faráře. Vzájemnou lásku zaplatila ona i dítě životem - on výčitkami, které jej vyhnaly od lidí a málem zničily jeho víru.

Hradní paní čekala dlouhé roky, až se její manžel vrátí ze zajetí. Jeho ducha nikdo nezlomil, o zdraví a nejlepší léta přišel. Její náruč zeje prázdnotou.

Dívka ze mlýna se nemůže mstít mečem. Pomůžou jí hbité nohy, obratné prsty a prořízlá pusa.

O kolik jiné by byly jejich osudy v jiné době?

Hospody byly od toho, aby se v nich spřádaly plány a prostě jen tak vedly řeči.
Nikdo většinou nepřikládal tomu, co se vykládalo nad korbelem, příliš velkou důležitost.
Ještě méně naslouchali štamgasti nápadům mladé, hezké dívky, která jim korbely nosila.
Bianka ze Skalice nebyla výjimka. Její naděje, že Jindřich převezme řemeslo po otci a konečně se vysloví, skončily v popelu vyrabované vesnice.
Tereza si žádné iluze o tom, kterého vytáhla zubaté zpod kosy nedělala.
Věděla, že kovářem být nechce a stejně tak, že udelat z někoho počestnou ženu nemá v prioritách.
Ale u hospodského stolu se s ním sedělo dobře.

Pršelo.
Hladina vody v Sázavě povážlivě stoupala.
Stavidlo náhonu zavřel Pešek už večer, nehodlal riskovat sílící proud. Teď ale hrozilo, že se řeka ke kolu rovnou sama vyšplhá.
Takovouhle povodeň už nikdo nepamatoval.
Nezbývalo, než se modlit, aby se neprobudili s vodou ve stavení.
Uprostřed noci je probral křik.
Pešek vyzbrojený holí a lucernou se vydal vyšetřovat. Tereza popadla pánev a následovala.
Volání sílilo, ale slovům nebylo rozumět.
Když přišli k vodě, zjistili proč. V proutí se zoufale drželi dva Kumáni.
Pešek si odplivl a otočil se k odchodu.
"Vezmeme je jako zajatce, pan Racek nám jistě zaplatí," zastavila ho.

Jako malá milovala, když do mlýna přijel povoz tažený valachy. Koně byli zvláštně fascinující stvoření. Někteří z vozků ji občas vysadili na kozlík a nechali podržet otěže. Jeden z nich - Jakub se jmenoval - ji dokonce vysadil jednomu ze svých koní na hřbet.
Samozřejmě, mít jezdeckého koně byla výsada šlechty. A vzdálenější pochůzky, na které ji posílal Pešek, stejně nejlépe vyřídila tím, že se rozběhla s větrem o závod.
Když ji Jindřich vytáhl před sebe do Oblázkova sedla,cítila se jako královna.
A když si její rytíř zcela negentlemansky stěžoval, že mu vítr strhává její vlasy do úst, jenom se zasmála.

Od správce odcházela se slibem, že pro některé z jejích bývalých sousedů najde práci. I když určitě ne prestižní.
Znovu si zopakovala, že každá práce musí být lepší, než žebrota a zločin.
"Pozdrav Pámbu," ozvala se automaticky, když ji míjela vysoká, rozložitá postava jednoho z místních.
"...dejžto?" zaznělo poněkud nejistě v odpověď.
Zastavila se a pořádně se podívala, kdo proti ní stojí.
Popravčí Hermann trhl koutky úst, skoro jako by se chtěl usmát, ale nepamatoval si, jak na to.
Odpověděla mu podstatně jistějším úsměvem.
"Kampak míříte, sousede?"
"Do hospody na rynek, dneska potřebuju korbel."
"A co trochu společnosti?" překvapila ho.

"Podle toho, co slyším, jdeš pozdě, děvče," zavrčel správce na návštěvnici. "Vaše sebranka toho jen za poslední tři dny napáchala tolik, že mi šatlava praská ve švech, o pranýři nemluvě. Dokonce i farář nad vámi láme hůl."
Jeho poslední slova proměnily její oči na kámen.
"Ten proti skalickým káže od první neděle," odfrkla si. "Vidí v té zkáze 'Boží trest', který na sebe vesnice přivolala... kdovíčím. Ale to, že se z kazatelny dští oheň a síra, neznamená, že by křesťané měli přestat konat skutky milosrdenství."
"Za takovou řeč by tě taky mohl potkat soud," varoval.
"Protože upřímnost se neodpouští nikdy."

Být správcem v Ratajích znamenalo víc než dost práce i za normálních okolností.
Poslední týdny však okolnosti nebyly normální. Kvůli těm utečencům se u jeho kanceláře dveře netrhly.
"Kýho čerta..." zamumlal si, když zval dovnitř dalšího návštěvníka.
"Pane správce, pro skalické prý není v Ratajích práce. Ale potřebných zaměstnání musí být víc než dost," spustila příchozí bez představení. Zamračil se na ni. Byla jedna z NICH. Ale nenechala se odradit ani přerušit.
"Mám tu minimálně deset lidí, kteří vám jsou ochotni pomoct. I ta nejnižší služba je lepší, než almužna. Žádají jen o šanci, nechte je přiložit ruce k dílu..."

"Pozdrav Pámbu, hostinský," kývla hlavou na Ondřeje, opírajícího se o pilíř hospodské verandy.
"Dejžto, holka. Jdeš od Peška?"
Znovu kývla.
"Domluvil ti ty dodávky od Vojcka z Kohelnice. Můžou začít příští týden, stačí dát slovo," řekla a ztišila hlas. "Ale prý máš dát pozor, Hanuš a Diviš si várečná práva hlídají jako ostříži. Jejich sládci mají víc očí a uší než královská stráž."
Ondřej odpověděl nahlas.
"Dobře vědět. Jen doufám, že ta cena, na které jsme se dohodli, stále platí."
"Přirozeně."
"Pak je vše v pořádku. Korbel?"
Odmítla.
Musela se postarat o další věci, patřící k "neoficiální" straně mlynářského řemesla.

Zlomit šperhák v zámku byla začátečnická chyba. Většinou to znamenalo, že jste hrubě přecenili svoji úroveň dovednosti.
Tentokrát si Tereza byla jistá, že tu chybu neudělala. To jenom její nářadí začínalo jevit známky opotřebení.
Ne, že by záleželo na důvodu - v nočním tichu zazněl kovový zvuk jako zvon a ona zatajila dech.
Nahoře v okně se rozžehla lampa. Z druhého konce náměstí k ní zamířila lucerna strážného.
Čas zmizet.
Schovala se ve stínech, zrovna když písař vyhlédl že dveří a začal mluvit se strážným.
Ukrytá jejich hlasy se proplížila zadem do uličky u hradeb.
Za chvíli přeskakovala zeď kolem kostela.

Nikdy by nevěřila, že v jejím životě přijde chvíle, kdy bude většinu svojí práce odvádět v noci.
Na druhou stranu, nevěřila by spuštění věcí, které se staly.
Když se plížila bez lampy, nebo procházela lesními cestami, byla vděčná za každou hvězdu na nebi.
Tu nejzářivější si vybrala jako ochrankyni, ať si kněz říká, co chce.
Nikdy nebyla romantická, na to neměla čas.
Doufala, že si své štěstí vyslouží tvrdou prací a rozumem.
Když uviděla svůj odraz v Jindřichových očích, v pohledu, který říkal, že pro něj je nejjasnější hvězdou na nebi, ještě zdaleka netušila, nakolik se jejich úděl ještě změní.