Kingdom Come: Deliverance

Narozdíl od Jana, Jindřich nikdy neměl potřebu využívat jemnější pohlaví jen pro vlastní potěšení, nebo je obluzovat a nechávat v prachu.
Bianku by byl požádal během pár měsíců o ruku. Možná přístup k alkoholu nebyl nejlepší motivací, ale rád ji měl.
Terezy by si byl skoro nevšiml, i když se snažila. Ale to, že ho zachránila, je k sobě připoutalo.
Štěpánka využila svého postavení a dojemného příběhu a svedla ho.
Od té doby se mu do cesty (a do lože) připletla spousta různých dívek a žen.
S žádnou neměl potřebu zůstávat příliš dlouho.
Většině se pro jejich vlastní dobro vyhnul.

"Ta banda už ti problémy dělat nebude, rychtáři," Jindřich se vpotácel na rychtu, tabard posetý divnými rezavými skvrnami.
"To mě těší," rychtář Drozd se pokusil netvářit příliš štítivě. "Důkaz, máš?"
Jindřich vytáhl růženec s přívěskem z kozlího rohu a několik palců.
"Tohle měl u sebe jejich velitel. A tady jsou jejich palce, už je nebudou potřebovat..."
Tentokrát se úředník viditelně otřásl. Možná by měl ty důkazy od dobrovolných 'strážců pořádku' promyslet lépe.
"A jejich kořist?"
Teď se zašklebil Jindra, a z pytlíku odvázaného z opasku vysypal jen pět cibulí.
"Tihle rozhodně nebyli ta metla kraje, za jakou jsi je pokládal."

„Co provedl náš marnotratný syn tentokrát?“ povzdechl si biskup, jakmile ve dveřích spatřil Úžického rychtáře.
„Vaše Excelence,“ uklonil se představitel světské moci.
„Budu hádat: Opil se, popral…“
„To nejdřív,“ potvrdil návštěvník. „Pak uprostřed noci vylezl na věž a zvonem vzbudil celou vesnici. Víc než to – mlátil s ním jako šílenec, až ulomil půlku srdce.“
Biskup zabořil hlavu do dlaní. „Kristovy rány! To už je potřetí!“
Protože byl rychtář v ráži, kul železo, dokud bylo žhavé: „A aby to nebylo málo, ještě ho – s prominutím – poblil.“
„Jestli je to, jak říkáte,“ řekl biskup, „Nechť je po vašem. Tohle byla poslední kapka.“

Z osiřelého kovářského synka se přes noc stal levobočkem královského hejtmana, jeho zbrojnošem a panošem ve službách nedospělého majitele zdejšího panství.
Invaze kumánů ho naučila zacházet s mečem a lukem dříve a lépe, než jakýkoli potulný učitel.
Dluh cti (a života) u mlynáře ho vyškolil v umění neslyšně se pohybovat a tajně přerozdělovat majetek jiných dle vlastního uvážení.
Nouze vlastní, i jeho bývalých sousedů, ho přiměla studovat dary lesa, ať už jako obživu, nebo jako alchymistické a léčebné přísady.
Touha po pomstě z něho udělala zvěda i zabijáka.
Nakonec ale bude raději diplomatem, který se pokusí slepit roztříštěné kusy království.

Byl pro své rodiče překvapením - jistě vítaným, a radostným, ale v padesáti letech už dědice nikdo doopravdy neočekává. Janovi byly dva roky, když otec zemřel.
Když dospěl, jeho přesvědčení podepsalo protestní list do Kostnice.
Přesto v boji stojí v panské jednotě, na straně uzurpátorského zrádce.
Syn Hynek viděl otcovu rozpolcenost, zrcadlící stav celého království. Naučil se mluvit tak, aby mu ostatní naslouchali. Zikmund i Eneáš Silvius Piccolomini si jej váží. Jeho diplomacie koupí čas Janu Roháči, a v čele kališníků hraje vysokou hru o nástupnictví, které má udržet Čechy nezávislé.
Hynkova dcera Markéta se vdá - za syna Jiříka z Poděbrad.

Les pod Apolenou byl tichý, kropenatý slunečním světlem pozdního rána.
Srny a srnci... nebo jeleni a laně?... tancovali na mýtinách jako páry v hodovní síni.
Jan si nadhodil čerstvý úlovek na ramenou a zašklebil se nad cákanci krve, které ozdobily jeho "pracovní" tuniku.
Pohyby, vypilovanými v posledních týdnech k dokonalosti, zvíře zavěsil na dřevěný rám, naostřil nůž. Než však udělal první řez, zachytil v periferním vidění zlatý záblesk. Zvědavost mu nedala, šel se podívat blíž. Z houští koukala soška řvoucího lva, zdobící helmu?
"Jindřichu, kdes vyhrabal tuhle plechovku?"
"To jsem si mohl myslet, že Fantom je Ptáček..." zakroutil hlavou "detektiv".

Těch nevyřčených věcí mezi nimi bylo od začátku mnoho.
Touha prokázat svoji hodnotu.
Tvrdohlavost, která neustoupí tváří v tvář prohře.
Původ, který měl být předurčením, ale zatím jakoby neměl efekt.
Osamělost, kterou z nějakého důvodu nešlo překonat.
Bratrovražedná válka, která vtrhla do jejich domovů bez pozvání, a bořila jejich svět.
Místo toho se špičkovali, soupeřili naoko i opravdově, a vedli velké řeči, které umí jen nezranitelnost mládí.
O noci na pranýři nikdy znovu nepromluví.
Na den ve stínu šibenice ani jeden z nich nezapomene.
Protože i když chodí všude kolem, dokud jí nepohlédnete do tváře, je smrt jen abstraktní koncept.

Když ho na Troskách kancléř Ulrich pověřil vymítáním, byl si skoro jistý, že jde o žert.
Kropit krby a ohniště uprostřed noci svěcenou vodou bylo jednodušší, a aspoň se po hradu mohl porozhlédnout. Když u posledního krbu praskl roh pískovcového rámu, málem se leknutím skácel.
"Když říkali 'polámat čertům rohy', tak tohle určitě nemysleli," ušklíbl se zlomyslně místní kovář.
Jindřich si na to vzpomněl, když dostal do ruky píšťalu. Bohuta se vedle něj postavil, jako by v životě nic jiného nedělal. Když z jeho zbraně vyšla rána, Jindřich rozmáčkl roh s prachem, a zaklel, když se vzácná směs rozsypala kolem.

Říká se, že můžete vzít vojáka z bitvy, ale bitvu z vojáka nedostanete. Nebo tak nějak. Bývaly doby, kdy Bohuta doufal, že to rčení je jenom kec starých babek.
Nic nemohlo být tak daleko od bitevní vřavy plné Turků, jako malá, tichá fara v Úžicích.
Víra mu dávala smysl, který by jinak zůstal rozťatý mečem v prachu a krvi bojiště.
Když poprvé (a pokaždé znovu) poslouchal z malého kůru "svého" kostelíku těch několik melodických hlasů vesnických oveček, pozdvihnutých v českém chorálu, orosily se mu oči.
Nedokázal si ale představit, že by k tomu zpěvu nemělo už patřit víno, ani ženy.

Kdyby mu někdo před pár dny řekl, že bude chlastat s partou Kumánů, byl by mu upravil fazonu.
Jenže jestli se něco naučil, bylo to, že člověk se musí přizpůsobit momentální situaci.
Jindřich potřese hlavou (čehož hned vzápětí lituje) a uklidňuje točící se hlavu i žaludek pohledem na zrcadlově klidnou hladinu rybníka.
"Hele, Rusalka!" mžourá do hvězdami poseté temnoty ve snaze zaostřit na ladnou, bíle pableskující siluetu. "Vám ukážu Čechy!"
Než ho stihnou zadržet, vrhá se do vody, navzdory tomu, že neumí plavat.
Když ho, notně střízlivějšího, za pár minut vytáhnou, podá jim opeřence.
"Proměnila se, mrcha. Ale máme snídani."