DMD č. 9. pro 9. 4. 2018. Téma: Poslední bílé místo na mapě

V dokonale osvetlenej výstavnej sieni sa tiesnili umelci, zberatelia, novinári aj nadšenci. Všetci sa naťahovali k obrovskému zahalenému plátnu.
„Teraz prichádza na rad zlatý klinec výstavy,“ oznámil kurátor. „Mapa sveta od Snæfríður Hallrúnsdóttir!“
Strhol plachtu, odhalil maľbu hýriacu farbami a fotoaparáty začali cvakať. Kurátor sa hrdo obzrel... a oblial ho pot.
Priamo uprostred bielej plochy antarktického ľadovca sa vynímala kresba autíčka. A spoza plátna vykukoval malý chlapec, ktorý v ruke vystrašene žmolil čiernu fixku.
„Mama povedala, že si mám kresliť...“ hlesol.
Dav stuhol v očakávaní najhoršieho.
„Nakreslil si to pekne, Erik,“ ozvala sa autorka pokojne. „Presne takto to malo byť.“

Staré pomačkané záblesky vzpomínek, chuť světa nového každým nádechem - po písmenkách splétala copy svého dětství na papír. Letmá kamarádství s etiketou "napořád", nazouvání střevíců světa dospělých, ze kterých ještě vypadávala, usušené třešňové květy prvních a rychle odkvetlých lásek, pomalu čárku po čárce kreslila svoji cestu. Spletité řeky rozhodnutí, prázdná pole osetá "možná", lesy tváří, překonané výšiny potíží, v dnešním větším měřítku docela maličké. V políčku legendy jenom láska.
Popsala všechno do puntíku, dokud může, než se v posledním bílém místě ztratí, nevyzná se ve své mapě, smažou se všechny popisky a svět ji bude staronově mást - jen ať legenda zůstane...

Natálie si neví rady. Budeč? Jsou prázdniny. Vyšehrad? Pelhřimovská odnož je k ničemu. Na Frantu myslet nechce a nemůže, jeho rodina je magicky slabá. Ona žádnou nemá.
Bezmyšlenkovitě se dotkne tenoučkého prstíku kořene, který vykukuje z půdy. Uvolní se, celou mysl upne k lesu a prosí. Cítí rosu na špičkách jehličí, pomalu se spouští mízou do kořenů, hlouběji a dál, do podhoubí. Do mozku se jí vypalují čáry, splétají se do vzorů, tvoří cesty. Od stromů ke skálám a kolem nich, všudypřítomné. Na jednom jediném místě se kořeny od skal výrazně odtahují. Natálie ulehčeně vydechne.
Tam mají skřítci tajný vchod.

„Tak, uvidíme se v pondělí,“ zamával Remus na rozloučenou.
„Myslíš, že je jeho máma fakt nemocná?“ ozval se Sirius, sotva se za ním zavřely dveře. Chvíli trvalo, než se James se odhodlal k tiché, podezřívavé odpovědi.
„A ty myslíš, že není?“
*
Sirius seděl na zemi a okolo se válelo několik nepravidelně počmáraných papírů. V měsíčním světle něco škrtal do jednoho z nich. Pak vstal a vyklonil se z otevřeného okna ven. Úplněk dnes zářil nějak víc.
Poslední díl skládačky dopadl na své místo. Jizvy, nepřítomnost, nemocná matka. Všechno najednou začalo dávat smysl.
Slovo mu ze rtů splynulo tak lehce…
„Vlkodlak.“

"Přesouvají se," ohlásila druhá noční hlídka, když po vystřídání vpadla dovnitř.
"Znovu?" zamračil se Amra a vzápětí mohutně zívl.
Unavení byli všichni, posledních čtrnáct dnů toho moc nenaspali, ale téměř stálá aktivita nepřítele pořádný odpočinek znemožnovala. Že to takhle dál nepůjde, veděli taky všichni, ale nejdřív musí vyřešit tohle.
"Kam?" zeptal se Tyros.
"Západoseverozápad. Zatím dvě a půl míle."
Berek přikročil k mapě a zabodl do ní další černý praporek. Pergamen byl barevných praporků skoro plný. Vlastně zbývalo jen jediné volné místo. Jedno jediné.
Amra na něj poklepal prstem a Mimas mu podal větší praporek olemovaný zlatě.
"Konečně. Hlavní stan."

Varovný výstřel zahřměl nocí. Vyzýval k zastavení. Druhý rozčísl ráhnoví. Dřevo zapraštělo. Zraněný škuner zaúpěl boletí. Potom zavládlo ticho. Nekonečné vteřiny vyčkávání. V očích lačnost dravců. Skrývala zoubky nejistoty. Poslední nádech před krokem do neznáma.
„Zahákujte ji!“
Bojový pokřik proťal napětí.
Kadeti vedli útok přes příď. Gillingham měl opanovat záď.
Frances sledovala jejich stíny. Dala mu šanci projevit odvahu. Šanci objevit v neprobádaných zákoutích mysli velitele. Druhou dostat nemusí.
Pak Barkleyho bystré oči cosi spatřily. Snad zčeřelé chocholky vln na temné hladině. Ukazoval do tmy. Přízraky tušení získaly pevný tvar. Změť rozkazů. Ostrý hvizd píšťaly. Útok se změnil v ústup.

"Je to minulost! Je to minulost!" opakovala si stále dokola Alice Longbottomová, když v myslánce sledovala, kterak Belatrix Lestrangeová mučí patnáctiletého Nevilla.
Několik měsíců nedělali s Frankem nic jiného, než že zaplňovali bílá místa v mapě jejich život; a že se jich za těch třicet let nastřádalo požehnaně; vzpomínkami od přátel a příbuzných.
Už si prohlédla většinu Nevillova dětství a dospívání. Dokonce se setkala se strýcem Algiem, aniž by cítila touhu vystrčit ho z okna. Jen ty nejhorší vzpomínky, z odboru záhad a bitvy o Bradavice, si nechala na konec. Lestrangeová měla štěstí, že nežije. Rozcupovala by ji na prvočinitele.

Krok za krokem, rok za rokem, mizela jak jinovatka z oken, kterých se dotkne lidská dlaň.
Neměl ani dlaň, ani nebyl člověkem.
Měl mapu a ta ukazovala místa. A místa mizela nahrazena příběhy.
Rok za rokem, krok za krokem, příběh za příběhem.
Smutek za smutkem, hádka za hádkou.
Vítězství za vítězstvím, protože ať už je to stálo cokoli, Filip ještě pořád žil a černá magie ještě pořád neovládla svět. Jáchym byl pořád mrtvý, ale na tom nezáleželo.
Pro ducha plynul čas rok po roce.
Rytíř dlouhými kroky překračoval staletí. Tam a zase zpátky.
Čekal je poslední příběh a poslední místo.

"Tak už jsi všechno objevil a dobyl," řekl Laurent.
"Ještě tady je jedno místo nedotknuté! To bych byl mizerný barbar, kdybych na něco zapomněl..."
"Takovou dobu už tu jsme a tobě ještě něco zbývá? Tss."
"Objevování je třeba si vychutnat a řádně načasovat."
Damen prsty prozkoumával bělostnou mapu, její záhyby a zapomenutá zákoutí, jizvy, které zanechal čas i lidé. Pomalu ale jistě směřoval ke svému cíli.
"Nemůžeš si chvátnout," postěžoval si jeho společník.
"Trpělivost přináší ovoce."
"Zato ty mi přinášíš akorát frustraci, Damene. Nemusíš všechno objevit za jeden den. Máme moře času. A myslím, že moje koleno není tak zajímavé."

Mapy Númenorejců zachycovaly především moře a pobřeží.
Země, odkud pocházeli předkové ostrovanů, zmizely téměř všechny pod vodou. Cestovatelé začali časem poznávat i vnitrozemí Středozemě, ale nikdy je nelákaly cesty daleko na východ.
Protože oči Númenorejců hleděly především k západu.
Tam ale byla cesta uzavřena.
Mapy ještě zběžně zachycovaly nejbližší ostrov, odkud alespoň připlouvaly lodě.
Co leží dál, naznačoval už jen neurčitý nápis: Země neumírajících.
Místa, kam oni nikdy nevstoupí.
Dokonce ani potomci králů ne.
Nápis budil zprvu úctu a nesmělé fantazie.
Později rostoucí touhu a závist.
Nakonec šílenou žádostivost vedoucí ke zkáze.
A tak jejich nádherný ostrov zmizel z map.