DMD č. 18. pro 18. 4. 2017. Téma: Těžko na cvičišti lehko na bojišti

"Takže, třetí skupinou jsou výjimky."
"Neeee..."
"Šest adjektiv, jsou na straně 112, má nepravidelný superlativ. Ke kořeni slova dodáváme koncovku -limus."
...
"Co bude ve čtvrtletce?"
"Všechno."
"Takže musíme umět i těch šest adjektiv s nepravidelným superlativem?"
"Samozřejmě."
"Je to šest slov! V celý slovní zásobě - šest slov!"
...
"Jaks to napsal?"
"Celkem dobrý. Málem jsem naletěl na to gracilis..."
"Cože?! To je výjimka?"
"Jop."
"Šest slov! A on tam jedno musel dát! Stejně se s tím už v životě nesetkáme!"
...
"Prej si postoupil v tý soutěži..."
"Jo, měl jsem o bod víc než čtvrtý. A víš co? Bylo tam stupňování gracilis."

Po pár dnech usilovné práce, pátrání v archivech a pozůstalostech po vztazích minulých jsme se Sárou dali dohromady tento seznam požadavků, které musí její nápadník splňovat:
1. má rád Harryho Pottera a koaly (nejlépe dohromady - brýlaté kouzelné koaly)
2. je tolerantní (ke všemu, nevěrou počínaje, přes křupání kloubů až po odmítání domácích prací)
3. na něco hraje (kromě nervů, na ty totiž hraje Sára sólo)
4. rád jí (a sní cokoli, co Sára uvaří)
5. dovede si Sáru ochočit tak jako Malý Princ lišku
Pokud někdo tímhle sítem projde, budou mít šťastný vztah až nadosmrti a já konečně svatý klid.

Jedenáct večer: Tak, teď už jen umazat 100 slov, a mám přesně 100 slov! No jo, ale tady by to ještě chtělo trochu upřesnit. Ale houby, sem choděj intelektuálové, ty pochopěj. (Anebo to taky nikdo nebude číst.) Hm, tady bude lepší „rozplakal se“, než „zaúpěl“. Jo, ale o dva řádky níž zase pláče, debil, tak nic. Ježišmarjá, teď na mě nešahej, když mažu!
Já myslel, že píšeš…?
No to už mám, ale teď to musim zkrátit na půlku! A nedrž mi ruce, nevíš, co je inspirace!
Vždyť nepíšeš, ale mažeš.
Pššt!
Hm, koukám, že doktorát by proti tomu byl hračka…

Důvěrně známé nádraží u lesa, muškáty v truhlících, hodiny odtikávají minuty stejně jako před třemi lety. Nikdo na Járu nečeká, nikdo ještě neví, že je tady. Pustili je nečekaně.
Cesta úvozem, vůně heřmánku, cvrčení kobylek. U křížku zahlédne Bětku, je krásná, bože, jak ta je krásná! Mluví s nějakým mužským. Zvonivě se směje. Chlap jí laškovně popotáhne cop.
Pak Alžběta zvedne oči, potkají se s Járovýma a on v nich vidí úlek. Najednou ví.
Každá hořká minuta, hodina a den těch vojenských let se utáhne do pevného uzlu, zpevní křivdou a žárlivostí a udeří.
Chlap se skácí ukřižovanému k nohám.

Těžko se, maminko, těžko se odchází,
náruč je nabiják, k smrti mě provází.
Těžko se, maminko, těžko se mizí,
když ti ten vojáček připadá cizí.
Těžko se, otče můj, těžko se hladoví,
když vedle strádání dva vlci ledoví.
Těžko se, otče můj, těžko se hřeje,
když prázdnou postelí severák věje.
Těžko se, miláčku, těžko se nepláče,
když místo polibků jen vůně koláče.
Těžko se, miláčku, těžko se žije,
když v prázdném dopise srdce nebije.
Lehko se, drazí mí, lehko teď umírá,
když kulka stříbrná bránu pootvírá.
Lehko se, drazí mí, kráčí ku trati,
lehko se buď sbohem ve sněhu ztratí.

„No, tak synu, braň se!" vykřikl muž a zaútočil na kluka sekyrou.
Olaf měl pouhých deset let, ale už se cvičil, aby vyrostl v dobrého bojovníka. I když právě to tak nevypadalo, jelikož byl unaven a velký kruhový štít stěží udržel oběma rukama.
„Tati, já už nemůžu,“ naříkal, když už sotva stál.
„Chceš bojovat? Chceš do Vallhaly?“
„Ano," řekl a se sebezapřením se postavil pevně na nohy a zvedl štít.
Otec dalším úderem rozhodl, že pokračují.
Olaf měl právě dvanáct, když jej otec vzal poprvé výpravu.
Vylodili se u břehů Anglie, napadli klášter. Mniši se nebránili a bohatství bylo jejich.

To jsme takhle jednou měli IVT. To je zkratka pro Informatika a výpočetní technika.
A náš milovaný pan profesor - Zatleskejme mu!!! (pochopí jen zasvěcení) - nám přednášel o tom, jak správně odprezentovat prezentaci.
Byla to zábava, ostatně jako každá dvouhodinovka IVT.
Pan profesor nám říkal, jak nebýt vystresovaný při mluvení. Že si to máme zkoušet doma, říct to kaktusovi, koucourovi, rodině, kamarádům. Vyzkoušet si to na místě, přednášet prázdnému sálu.
V tu chvíli se pan profesor nahnul k počítači, že přepne na další slajd. Všichni jsme očekáváním zadrželi dech.
Na plátně se objevila tato slova: "Těžko na cvičišti, lehko na bojišti."

Věděl jsem, že život vojáka nebude snadný. Ani ve snu jsem si ale nedokázal představit, co to obnáší. Brzo jsem zjistil, že vojín není hrdina. Vojín je dělník. Boj jsme cvičili jedenkrát týdně. Zbytek bylo tahání pytlů, kácení stromů, stavění palisád, tahání pytlů…
Usínal jsem bolavý a budil se unavený. Myšlenky se ubíraly k bitevnímu poli. Mrtvé už nic nebolí.
***
„Držte řadu!“
Nárazy do štítů. Černé skřetí kopí nachází skulinu. Krev. Muž vedle mě padá. Záblesk čepele. Stříbro štítů se zavírá jako hladina.
Sehnu se k němu. Kolik váží muž ve zbroji?
„Vydrž.“
Je překvapivě lehký. Lehoučký jako dítě.
„Vydrž.“

Kolvíne, Kolvíne vesničko má milá,
na tebe vzpomínám, čím jsi ty mě byla.
---z básničky, která kolovala mezi obyvateli zaniklé vesnice Kolvín---
Mudrc uměla hrát na kytaru. Šest strun natažených na dřevě kreslilo obrázky z posmutnělých tónů. Asfaltovou cestu vedoucí k zaniklé vsi přetínalo dvanáct pásů dlážděných kočičími hlavami. Nebyly tak ohlazené, jako ty, které položili Němci, kolvínské babičky tudy nechodily. Těch dvanáct pásů křížilo silnici kvůli tankům. Šinuly se po nich na cvičiště a zpět jako těžkopádní brouci.
Nikdo z poutníků nepřemýšlel nad těžkostmi vojáků, kteří zde cvičili a kteří většinou nikdy neviděli boj. Vylidněné Brdy žalovaly těžší boj.

Nevím, kolik z vás vidělo film Hacksaw Ridge, já ne. Je to příběh vojenského lékaře Desmonda Dosse, veterána druhé světové války, který během války nenosil zbraň, ale během jedné bitvy v Tichomoří zachránil život sedmdesáti pěti lidem.
Hrdina.
Na konci druhé světové války provedla armáda Spojených států výzkum, kolik vojáků střílelo v boji směrem k nepříteli.
Jedna čtvrtina.
Kolik střílelo tak, aby zabili?
Dva ze sta.
Hrdinové jako Desmond Doss vám válku nevyhrají. Potřebujete vojáky jako Simo Häyhä.
Víte proč se při výcviku vojáci učí střílet na vyskakující figuríny?
Aby se naučili bez přemýšlení střílet po lidech.
Aby procenta rostla.