Dívka deště

„Tak co, za kolik mě chtějí?“ ptala se dívka s úsměvem.
„Padesát zlatých, blázni. Měli by být nadšení, že si tě můžou vzít, ne za to chtít zaplatit,“ hudroval hrabě von Drichen.
„No, ale jak to tedy vypadá? Když by si tady Vladimír vzal kněžnu z Denu, tak by jsi měl peníze na mé věno, ne?“
„Sestřičko, co to slyším? Neříkej, že bys mě chtěla oženit s tou příšerou. Vždyť té ženské je alespoň padesát, ne?“ ohradil se její bratr.
„Padesát tři. Mladých dívek na vdávání je tu prostě málo.“
To ale netušili, že jedna taková dívka právě plánuje revoluci.

Král se přišel na syna podívat. Nebyl jeho, to věděl. Ale neřešil to. Země potřebovala panovníka a tenhle chlapec jím bude, ať to stojí cokoliv.
Vzpomněl si na svou dceru. Zklamala nejen jeho, ale celou zemi. Utekla, protože se šikovně zbavil toho, koho milovala. Tak to prostě chodilo. Láska byla silný cit, který si mocní lidé nemohli dovolit. Věděl to až moc dobře, osamělý hrob v královské zahradě byl důkazem. Později už nikdy nemiloval. Dokázal spolupracovat, s oběma manželkami tvořil dobrý a fungující tým. Ale láska? Ta byla jen pro chudé a bezvýznamné. Pro královskou dceru se city prostě nehodily.

Ten den se nesnažil schovat před deštěm. K tomu dni déšť prostě patřil. Vzpomínal na ten den před dvaceti lety, den, který měl být úspěšný, ale skončil naprosto tragicky. Od chvíle, kdy se královi narodila dcera, země pomalu krvácela. A dneska vykrvácela úplně. Královi se totiž narodil syn.
Nejspíš ten chlapec vůbec nebyl jeho. Královně, jeho druhé ženě, to lze vyčítat jen těžko. Koneckonců, přivedla na svět dědice. A že to ve skutečnosti nebyl králův syn? Na tom nezáleželo. Dítě bylo prohlášeno následníkem trůnu, jeho otec nikoho nezajímal. Kromě jedné dívky. Kromě dívky, která uprostřed lesů pomalu plánovala státní převrat.

Za svůj pobyt v lese se toho hodně naučila. O sobě, o lidech, zvířatech i rostlinách. Zažila bolest, ale zároveň se poučila a uvědomila si, že tohle je prostě její Osud. Bloudit, hledat a časem možná i najít.
Zjistila, že ptáci létají a nedbají přitom na základní pravidla provozu, kůrovci zásadně lezou, jak se jim zachce a žížaly si neváží starších. A přes to (nebo možná právě proto) vše krásně fungovalo. Zvířata nepotřebovala stanovovat pravidla, protože je měla zakořeněná někde hluboko ve své mysli.
Vše fungovalo, jak mělo. Jen ona sama do toho systému jaksi nepatřila. Opět byla nechtěným vetřelcem.

Útěk
Ze země, z reality, ze světa
Aby snad nepřišla odveta
Strach
Z chycení, z odpovědnosti, z trestu
Nevzala si sebou nic, jen šaty, vestu
Úspěch
Štěstí začátečníka, náhoda
A pak ji jednou postihne nehoda
Stesk
Po pohodlí, po rodině, moci
Stýská se jí ve dne v noci
Úcta
K přírodě, ke zvěři, k životu
Hledání jídla, úkrytu
Síla
Najít to, co hledá
Však nenašla, je bledá
Úkryt
Základ přežití
Když má ho, zvěř ji nechytí
Strádání
Hlad na dveře klepe
Snad předtím bylo lépe
Úvahy...
Sedí v lese, uvažuje o tom
Čím byla před útěkem a čím je potom

Odcházela. Pryč od otce, pryč od svých povinností, pryč od hrobu zemřelého. Odcházela co nejdále od svých vzpomínek.
Budou ji hledat, určitě. Každý bude žádat vysvětlení, kam se jejich princezna poděla. Ale nebude jim chybět ona. Nikdo nebude postrádat její duši, jen nálepku královské dcery, která je stejně dobrá pouze k tomu, aby byla co nejlépe provdána.
Budou ji hledat, ale nenajdou ji. Protože ona se v přírodě vyzná, ví, jak přežít ve sněhu i v horku, ví, jak najít potravu. A také ví, jak se vypořádat s deštěm. Nikdo to neví líp.
Byla odhodlaná bojovat a neprohrát. Už nikdy.

Milovala ho. Až příliš. Víc, než by bylo dobré. A tohle byl výsledek.
Zaplatila rakev, jednoduchou, ale z pevného, kvalitního dřeva. Snažila se představit si, že by to bylo naopak. Co kdyby ona ležela, bez života, bez duše, a on jí chystal pohřeb? Zasypal by její tělo vlčími máky? Nechal by na hrobě vyrůst bílé růže? Nevěděla. A to ji trápilo.
Neznala ho. Od jeho smrti na něj často myslela. Co by řekl? Co by udělal? Netušila. Čím méně si pamatovala jeho tvář, tím větší strach ji svíral.
Mrtví mohou žít dál, skrze ty živé. Ale co když živí zapomenou?

Pobíhám deštěm
Jsem sama sebou
Lituji jediného
Nejsem tu s tebou
Stalo se všechno
Čeho jsem se bála
Smrt, paní všemocná
O tvůj život stála
Možná to nebyla náhoda
Co vzalo mi tě
Má v tom prsty někdo jiný
Jsem osamotě
Můj otec cítil odpor
Příliš jsi voněl jehličím
Možná, že se pak rozhodl:
„Na toho muže si políčím“
Pak stačila jen chvilka
Trocha jedu v pití
Jsem si jistá docela
Vraha už nechytí
Jedy jsou zbraně modernější
Než nože, sekery, meče
Koukám smutně na tvé tělo
Pohřebák ho vleče
Pomalu svírají mě pevné kleště
Opět jsem sama - Dívka deště

Svázána pravidly královských dcer
Utíkám od lakomců – tak nedávej, jen ber!
Les je mi milým otcem a vodu mám za matku
Před spaním přečte mi překrásnou pohádku
Ze zlosti na dna jezer kameny házím
Hladina čeří se navzdory frázím
O klidu a pokoji, pravdě, míru i lásce
Vždyť ona netuší, co vše je teď v sázce
Prosím vás srdečně, jen jednou za život
Nechte mě v klidu žít, v klidu a bez náhod
Nerušte mé kruhy na vodní hladině
Nechte mě v klidu jít vstříc pravdě hlubinné
Bublinky odplavou, i starosti snad zmizí
Já dcera deště, nechci být vodě cizí

Ten den prý pršelo
Nikomu nechtělo se ven
Má matka snila svůj
Krásný sen
Pak přišli bolesti
Porodní bába blížila se polem
Otec jen chodil
Opatrně kolem
Čekali chlapečka
Dalšího mocného vládce
Přišla jsem jen já
Plakali krátce
Mohl to být zázrak
Krásný zdravý kluk
Já jsem ale holka
Nechci luk
Ten den prý pršelo
Možná to byl špatný znak
Kdyby porod oddálili
Třeba? Snad?
Přišel by chlapec
Zázračný vládce země naší
Teď je tu dívka
V noci straší
Vyrůstám po lesích
Ať netížím otcův zrak
On dál v ústraní
Čeká na zázrak
Já dítě nechtěné
Po dešti mám jméno