DMD č. 1. pro 1. 4. 2017. Téma: Zázrak zrození

Simbacca se na tu chvíli těšil už od chvíle, kdy si ta vajíčka přinesl na palubu. Posledních pár hodin chodil kolem inkubátoru jako kolem… no horké kaše ne, kaši jedl při každé teplotě, ale řekněme jako kolem trouby, v níž se peče bábovka.
Stromy kolem náhle zašuměly, což bylo v kontrolovaném prostředí hangáru vážně zvláštní, ostatní zvířata zmlkla a ozvalo se křupnutí, jak z prvního vejce lezl první kaadu. Simbacca ho na světě uvítal porcí drcených šneků s příměsí vitamínových řas a dojetím ani neužíral.
Škoda, že u toho nebyl nikdo ze staré gardy. Škoda, že u toho nebyla Fosh.

„Vítku! Kde jen ten kluk zas může být,“ bručí stará Máří a ztěžka se zvedá. Dnešní větrný den se studenými přeprškami jejím bolavým kloubům nesvědčí. Šourá se k téměř vyhaslému topeništi.
„Zas nenanosil dříví ani vodu. Určitě v čeledníku poslouchá Ctiborovy báchorky o rytířích,“ zlobí se chůva. Myšlenky jí přeruší nezvyklé zanaříkání. Stařena naslouchá a pak se vydává směrem, odkud slyší konejšivý chlapecký hlas. Na Vítkově kazajce leží pánova fena a v úžlabí jejího těla tmavší uzlíčky. Fena dychtivě pije vodu z chlapcových dlaní a dojatá chůva slyší jeho šepot: „Až je vycvičím, nebude v celém kraji lepší lovecké smečky.“

Boba zašili, protože chtěl vydělat pořádný prachy a pořídit novorozeneckou výbavičku. Bohužel od pokusu vydělat pořádný prachy a odjet do Karibiku svůj dealerský plán zas tak výrazně nezlepšil.
Jaye chytila, jak stříhá cigaretové papírky a balí „…minišpíčky, protože pořádný brko by se Mu přece do pusinky nevešlo… nebo jo?“ jak jí logicky vysvětlil.
Kdo přitáhl domů přenosný oltář, ledabyle natřený modrou miminkovskou barvou, skrz kterou prosvítal pentagram, se radši neptala. Ani na to, kdo k vršku přitloukl ohrádku pro miminko.
Blížící se porod Bethany nijak zvlášť neřešila. Jako daleko větší zázrak jí připadalo, že zatím ani jednoho z proroků nezabila.

Znala jsem jednoho kluka, byl to takový ten fajn týpek, co si nepotrpí na klišé. Tenhle kluk míval strýčka, vždycky o něm mluvil jako o milovaném, on se ten strýček zabil na motorce, nedávno. Ale byl to uznávaný umělec, jeho nejslavnější obraz se jmenuje Dítě. Není tam nic. Jen bílé plátno a téměř neviditelná jizvička, na kraji, ten kamarád mi ji musel ukázat, sama bych si jí nevšimla. Přesto ten jeho strýček onu nepatrnost maloval dlouhé měsíce, nosil si plátno s sebou do nemocnice. Tam, jak se rodí děti. Poslouchal první křik právě narozených lidí.
A pak zachycoval tnutí zrození.

Jak se rodí mláďata?
Telátka či kuřata?
Cože, vy to nevíte?
I vy jeden prevíte!
Tak já vám to teda povím.
- No tak honem, ať už se to dovím!
Povím vám příběh,
abyste z toho úplně nevyběh.
To se jednou na jaře,
u jednoho rybáře,
narodilo mláďátko,
malinkaté kuřátko.
A rybář se diví,
že ho někdo šidí.
Klov, klov, zoby zob!
Jak se to sem dostalo?
Já ho prodám za málo!
Vždyť mě jenom klove,
zrní nahlas zobe.
A když už je na jaře,
tak se rodí mláďata,
zvláště u rybáře.
Už to víte, pane?
No, tak to jsem ráda.

Tohle bude zábavné.
Máme 21. století, kde se homosexualita přijímá už v pohodě.
Zároveň je to století, kdy se náš svět spojil s tím druhým po tisíci letech oddělení. Velká věc. Hlavně proto, že teď existuje v našem světě i magie a přišlo hodně nových bytostí. Xenofobie a uprchlická krize nabývá nové podoby.
I u homosexuality je nový boom. Nebo aspoň nastane, až se přijde na to, že spolu můžou mít dítě dvě bytosti stejného pohlaví. Tedy pokud ovládají magii a dokáží podstoupit jistý magický rituál.
Některé děti prostě nejsou počaté sexem, ale magií.
To je zázrak zrození rasy Sylvaticů.

Ten den prý pršelo
Nikomu nechtělo se ven
Má matka snila svůj
Krásný sen
Pak přišli bolesti
Porodní bába blížila se polem
Otec jen chodil
Opatrně kolem
Čekali chlapečka
Dalšího mocného vládce
Přišla jsem jen já
Plakali krátce
Mohl to být zázrak
Krásný zdravý kluk
Já jsem ale holka
Nechci luk
Ten den prý pršelo
Možná to byl špatný znak
Kdyby porod oddálili
Třeba? Snad?
Přišel by chlapec
Zázračný vládce země naší
Teď je tu dívka
V noci straší
Vyrůstám po lesích
Ať netížím otcův zrak
On dál v ústraní
Čeká na zázrak
Já dítě nechtěné
Po dešti mám jméno

První dítě se narodilo, když shořel zámek s jejím otcem. Byl překvapený.
Druhé a třetí dítě nedonosila. Utěšoval ji.
Čtvrté dítě se narodilo mrtvé. Pojal podezření.
Páté dítě zemřelo po půl roce. Zavřel ji do věže.
Šesté a sedmé dítě se narodilo mrtvé. Nechal ji hlídat den a noc.
Osmé a deváté dítě se nedožilo jednoho roku. Začal vinit ostatní.
Desáté dítě…
Dětský, silný křik se nese místností.
„Je to zdravý chlapec!“
Paže ve stříbrné zbroji ho berou a odnášejí z místnosti. Nemůže s ním ani zůstat.
Alespoň něco svému synovi daruje, jeho jméno:
„Viserys!“ Křičí za mužem ve zbroji.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či pri nových ovečkách nie si, čo sa boli včera tej ovci narodili.
- Bol som, starý môj. Ale furt neviem, kde tá ovca k ním prišla. Však barana sme u nás na salaši nemali už ani nepamätám. Ani predseda nám žiadneho kúpiť nechcel, že by sme sa o jahniatka nevedeli postarať.
- No, a vidíš ako nám to ide. Ale tiež mi ten zázrak vŕta v hlave.
- A čože vlastne teraz robia?
- Ale, na jasličkách som ich videl vyspávať. Strašne spokojne vyzerali.

Mlha v jejích očích pomalu ustupovala polednímu slunci zářícímu skrz rozbité sklo. Místnost znovu získala původní tvar, na čtyřech zdech se nejistě formovaly nesčetněkrát přestříkané graffiti, deka pod ztěžklým tělem škrábala o nekonečnými vpichy poničenou kůži.
A mezi nohama se začínala probouzet tupá bolest.
Hlavou jí problesklo tisíce otázek, ona je však všechny vytěsnila. Nechtěla přemýšlet o budoucnosti, protože starost rodičů o její budoucnost ji nakonec vyhnala z domu.
Zavřela oči.
Mnohem později, když spěchala z první práce do druhé a dumala nad nejlepší školou pro svého dvouletého syna, vzpomínala na ten okamžik jako na chvíli, kdy život dostal smysl.