Téma č. 00 pro březen 2017: Zamávejme kachnám!

"Zrcadlo, zrcadlo..." říkáte si každé ráno a trénujete špulení rtíků, abyste na selfíčkách byla krásná, sexy a in? Potom pozor, dámy, kachním zobáčkům odzvonilo. Řekněte svým "duck facům" pápá a trénujte na nový, naprosto neotřelý vzhled. Ne, nebojte se, fádní přirozený úsměv a normální výraz stále nejsou v módě.
Přichází nová, skvělá a zcela jedinečná záležitost. Zlaté rybičky vám budou závidět, pokud se stejně jako Jennifer Lopez naučíte správě špulit rtíky a naučíte se "fish gape". Technicky je to mnohem náročnější než "duck face", musíte pravidelně cvičit mimické svalíky, ale výsledek stojí za to.
Buďte krásné, buďte jako zlaté rybičky!

Přirostla k němu, jak přes šedesát let podpírala.
V pondělí se zapotácela. Musel se rozkročit, aby neupadl. Berla ztěžkla.
Doktor jí dal sluchátka a řekl:
"Vaše žena umírá, pane. Budeme se muset pokusit vás oddělit, jinak zemřete s ní."
"Ne," zavrtěl hlavou, "jsme jedno tělo."
Leželi na dvoulůžku, když se přišly rozloučit děti, vnoučata, pravnoučata.
"Buďte na sebe hodní," ona.
"A více si uklízejte!" on.
"I na smrtelné posteli si ze mě střílí!" ztěžka se usmála. "Děti, dětičky, už běžte a zamávejte, ach, nám..."
"Kachnám," doplnil.
Zamávaly, ale staženými hrdly neprošla hláska.
Když odlétaly, životy v tělech samodruhých následnic koply.

Loni na podzim odletěla láska
Rychle, jako když sfoukneš svíčku
Na jaře přišla jsem o práci
I prázdné listy do deníčku
V létě odletěl mi kamarád
Amerika se mu zalíbila
Pozdrav, jediná vzpomínka
Mi tu po něm teď zbyla
Stále mám důvod se radovat
Kachny z rybníku, ty stojí při mně
Neumí létat - chudáci
Tak zůstávají – v létě, zimě
Jako já touží létat
To spojuje nás velkým těžkým lanem
Však jednoho dne se přetrhne
A ony letí za svým králem
Nemám důvod se radovat
Kachny z rybníku mi odletěli
Ze země mávám jim na pozdrav
Létání - to pro lidi není

Zamávejme kachnám!
Letí kamsi v dáli
U nás doma překvapivě
My o ně nestáli
Kdo by taky chtěl mít
Kachny na zahradě?
Horší než-li slimáci
I slimáčí mládě
Snědli všechnu zeleninu
Okurky i zelí
Pod okny nám zpívali
Stále halí, belí
A když písně omrzely
Jejich děsné hlasy
Rozhodli se ustlat si
Mezi mými vlasy
Teď už chodím ostříhaná
Ježka mám na hlavě
To je doma zoologická
Sbohem dávám zábavě
Slimáci v zahradě
Kachny ve sklepení
A ježci na hlavě
Tohle pro mě není
Naštěstí už letí dále
Do zemí podivného císaře
Zamávejme spolu kachnám
Než se vrátí na jaře

Kachny zamávaly křídly.
Poslední rozpačité sbohem podzimní krajině.
Vzdálené zvonění z kostelní věže utlumila mlha
a kachny ho bez námahy překřičely.
Zahnědlá tráva s melíry trsů dožluta.
Zádumčivý rybník.
Skloněný orobinec.
Studené vlhko.
I tvá hlava se sklonila, když jsem ti dával sbohem
a vlhko z tvých očí padalo mi na boty.
V odlescích naděje stál jsem za vraty
a stejně jako ty zoufale doufal jsem v jarní návraty.
Kachny zmizely až kamsi za obzor.
Náhle se rozhostilo mlčení.
I tíkání ptáků polklo ticho z hor
a tvé vlasy rozfoukal vítr ze strniště.
Už tady asi nebudu, až přijdeš příště.

Teskně se díval, jak hejno kachen vzlétlo z hladiny jezera a mizí v oblacích. Smutek však měl pouze v očích, v srdci ho necítil.
Pravda občas se mu zdálo, že letí. Stoupá ve vzdušných proudech, aby se po chvilce plachtění vrhl střemhlav dolů a těsně nad zemí mohutným mávnutím křídel změnil směr.
Svého rozhodnutí nelitoval. Čaroděj ho sice svým požadavkem zaskočil. K čemu mu asi budou dvě dračí křídla? Za lidské tělo to však stálo. I když mu chvíli trvalo, než si zvykl na jiné rozměry, odlišnou perspektivu, osudovou připoutanost k zemi.
Pro úsměv svého druha by obětoval daleko víc.

Je předjaří. Vítr přinesl odkudsi z polí hořkosladkou vůni rozoraných brázd. Sychravým nebem táhne hejno divokých kachen. Alžběta i přes sklo zřetelně slyší pravidelné údery jejich křídel. Vracejí se domů. Možná ještě dnes před klekáním poletí nad jejich chalupou. Možná se zrovna v tu chvíli Jára zastaví ve vratech stodoly, pravou rukou si zacloní oči a druhou zvedne kachnám na pozdrav. Možná mu přerostlé vlasy zrovna v tu chvíli prozáří večerní slunce. Tak jako loni. Možná. Snad.
Alžběta pomalu zvedne dlaň a přitiskne na studené sklo zkřehlé prsty.
Mříž na okně zrovna v tu chvíli vnímá víc než kdy jindy.

„Dlouho jsme se neviděly.“
Byl jeden park s jezírky a kachnami a ty vybíhaly za lidmi, kteří možná měli něco dobrého po kapsách. Park poničila povodeň. Nevzpomínám si, jak vypadal potom.
„Jak se máš?“
Otázka řečnická či zvědavá? Nikdy to nepoznám. Obsah: Nesmyslný. Máš úspěšnou kariéru, skvělé přátele, spoustu zážitků, zatímco já trčím na místě a mimo, ale to je jen povrch, o tvém vnitřním boji nic nevím, kdybych věděla, nepochopím. Vzájemné porozumění je iluze. Nevidíme jedna druhou, jen naše představy o ní, ale nad tím nechceme moc přemýšlet, protože by nás to jen vyděsilo.
„Jde to. A ty?“
„Dobře.“

Kdysi dávno, ještě když jsem byla studentkou střední školy, přišla jedna z mála jistot, které jsem v životě měla. Stala se mou největší nepřítelkyní a zároveň nejlepší kamarádkou. Šla po mně jako slepice po flusu a nikdy mě ve skutečnosti neopustila. Zavřela mě do klece, zahrnula mě vjemy a pouhou svou přítomností mi zničila dospívání. A pomalu, pomaličku, mě dohnala k šílenství. Viděla jsem věci, které nikdo kolem mě neviděl. Nejčastěji kachny. Všude. Kdykoliv. Vážně, nikdo ty mrchy neviděl. Asi tam nebyly. Kdo ví? Klec se nakonec rozpadla. Podlehla zubu času, rzi, nánosu pavučin a kladivům ukutých z mých dlaní.

Máš má kachničko dávno spát i příběh ptáků končí.
Za spoustu dní, možná za spoustu let, až k nám zas dorazí, budou nám vyprávět.
Letí kachna, letí vzduchem, nepospíchá, šetří síly.
Kachna žlutá, lesklá, bleskne tmou. Mou mysl trápí, víská a letí nad vodou.
Čím to je, čím to je, že duben opustily záhy? Létat dokážou jen ony bez námahy...
Prozraď mi náš dubne ctihodný, proč je čas ke kachnám nevhodný?
Ujel nám vlak, před rokem v dubnu, pár let to bylo in, teď z toho blbnu.
Hajdula, dajdula, aby křídla zchladnula.
Počkáme si, až zase kachny přijdou do módy.