DMD č. 22. pro 22. 4. 2016. Téma: Sedm kulí

Páteční polední klid platí i v borovém lese. První hřejivé paprsky tahají z jehličí metličku. Březí srnka ospale mžourá z mlaziny. V dáli mlátí hlavou datel - workoholik.
Jen na osamělé jedli hlaďounce šustí peří.
"Klikej, šup!" pobízí jeden hlásek.
"Počkej, vypadl signál," netrpělivě odvětí jiný.
Lomcování drátem.
Co se tady předloni zastavilo Sovátko, jsou v dubnu k neutišení. Myšák jim dodal od bratrance ze skládky obstarožní notebook.
"Jé, pěkný, kač!" houká to co chvíli.
A pak je ticho.
Sedm kulíšků sedí, sedm kulí očka na obrazovku.*
Nejmenovaný autor jim zabil oblíbenou postavu.
Nebo nezabil?
*Osmý chrní, dočítal do čtyř ráno.

Cvrnk, cvrnk. Skleněnky se kutálely po nerovné zemi do vyhloubeného důlku. Žabák přihodil svou kuličku zničehonic. Zázrakem se trefil.
“Žabák!” ohlásil Jelen, rozhodčí.
“Vždyť ten ani nehraje!” namítla Houba.
“Žádný protesty, jsou moje,” zazubil se Žabák a vybral z důlku svou výhru.
Šestero poražených otráveně zaskučelo. Výherce odcupital pryč, zbytek započal nové kolo.
Žabák rozverně vtančil do chatky. Rejsek ležel na posteli, nos v knihách, ale hned Žabákovi věnoval pozornost. Ten mu hrdě ukázal sedm vyhraných skleněnek.
“Kuličky? Děkuju!” zavýskl Rejsek. Chtěl taky hrát, ale kuličky nechal doma.
“Nejdřív - nezapoměl jsi na něco?”
Rejsek mu za skleněnky zaplatil letmým polibkem.

"Dobré odpoledne, vážení diváci, milí přátelé valu koulí!
Vítám vás na jubilejním dvacátém pátém ročníku prestižního závodu Tlač, co můžeš!
Do závodu se letos kvalifikovalo sedm statečných valibuků.
Nyní, než se naši borci rozcvičí, mi dovolte několik slov.
Nejdříve bych rád poděkoval sponzorům. Za poskytnutí chlévské mrvy na výrobu všech sedmi koulí firmě Kaňourek a syn. Za realizaci a odborný dozor firmě Šuplervál a váleči Prdivojovi.
Válet se bude od vykotlaného pařezu, kolem pěti zvonků, až ke zlomené větvi. Trasa je náročná, plná překážek a nástrah...
Prosím, povzbuzujte své favority ze všech sil!
Koule val! Koule val! Sedmi kulím zdar!"

Zlý pirát Balfoix, kapitán lodě jménem Sedm Kulí, číhal v hlubokém vesmíru na svou další kořist.
Náhle zbystřil, když se před přídí Sedmi Kulí zavlnil prostor, neklamně značící loď vystupující z warpu. Vydal rozkazy k posádce, aby se přichystali k útoku.
Warpové okno se dál zvětšovalo. To je nějak moc blízko, pomyslel si Balfoix. Bylo to zároveň to poslední, na co pomyslel – v příštím okamžiku se z warpu vynořila Spear of Praetoria, narazila do nich přídí a rozbila Sedm Kulí na cucky.
***
Kapitán Uxbridge pročítal na můstku hlášení o škodách. Měl vztek na navigátorku. Už zase pokazila výstup z warpu.

Rozvážný vůl zádumčivě pozoruje svého přítele v pilné práci. Okusuje-kameny svírá mezi koleny velký kus žuly a neúnavně jej brousí kouskem kůže a jemným pískem. Jde to pomalu. Hodně pomalu. Kolem něj se povaluje už šest dokončených dokonalých koulí z černého granitu.
"Už tě pozoruji hezkých pár let, příteli," potáhne Rozvážný vůl rozvážně z dlouhé troubele své dýmky. "Pročpak vyrábíš všechny ty koule? K čemu budou sloužit?"
"Je poznat, že ses neoženil, Vole," povzdechne si Okusuje-kameny. "To vymyslela Vzteklá lama. Chce je mít na zahrádce jako dekoraci. Je to teď velká móda. Kdo nemá koule, jako by nebyl."

Sedm vidoucích kamenů a jeden jediný, který viděl. Pouze král ho mohl použít... Ale její otec byl pryč a ona cítila neklid. Pochyby.
Musí znát pravdu.
Viděla moře.
"Finduilas, slib mi, že ho najdeš a přivedeš ho zpátky."
"I kdybych ho musela svázat a přehodit přes svého koně, má paní."
"Jak znám svého bratra, možná to bude potřeba. Ale jsi si jistá, že je dokážeš najít, když jsou na moři?"
"I piráti musí někdy zastavit pro zásoby. Gondorské lodě je dostihnou." Světlovlasá dívka chvíli mlčela. "Dávejte na sebe pozor, má paní. Bílé zdi vás neochrání, pokud zlo pochází zpoza nich."

Tak jako každou návštěvu chvíli trvalo, než se Mates otrkal, a pak si pro mě došel, že si budeme hrát. Tentokrát měl za oblíbené hračky kuličky. Vzal je do dlaní a se smíchem vyhodil do vzduchu.
"Kulí, kuí," kvíkal nadšením, zatímco jsem lezla po kolenou a sbírala skleněnky, které se nestihly zakutálet pod postel.
"Jo, Mates, zůstalo jich jen pár," pronesla jsem klidně a sledovala, jak se pomalu přestává řehnit.
"Ale víš co? Já tě naučím něco zábavného!" Položila jsem sedm kuliček na zem a ukázala mu, jak do nich cvrnkat. K sedmi skleněnkám se přidaly dva překvapené hnědé korálky.

Bianca byla ženská od rány. Tedy spíše od ran, protože obvykle se nezastavila u jedné. Proto, když manžel vyfasoval dvacet let, převzala rodinný podnik a všem, kteří namítali, že ženskou poslouchat nebudou, rychle naznačila, že se pletou.
Teď před ní stali čtyři velice bledí, mladí muži.
„Pánové, který poslal do České republiky banány?“ zeptala se tónem, který mohl řezat ocel. „Jsem přesvědčená, že zaměstnanci Tesca 25 kilo kokainu ocenili.“
Jeden z mladíků se přihlásil.
„Asi jsem spletl...“
Nedokončil. Bianca zamířila nohou do jeho choulostivých míst. Složil se na zem, jako domeček z karet.
„Ještě někdo udělal chybu?“ zeptala se sladce.

Šla, vyzbrojena pouze svým hlasem a odhodláním.
Do boje.
Do boje proti těm, co drželi naleštěné pušky, na tváři nosili arogantní úšklebky.
Kéž by slova dokázala odvrátit kulky, změnit kurz, kam směřuje svět.
Ale když vám drží hlaveň u hlavy, jak můžete být klidní? Jak můžete předstírat, že je vše v pořádku?
Křičela. Bude křičet, dokud se neotřesou základy světa, dokud světlo neprorazí tmu, dokud kulky nenajdou svůj cíl.
Sedmkráte vystřelili. Sedmkráte zasáhli.
Když jí život vytékal z žil, ptali se jí: "Mělo to smysl?"
"Pokud jsem svými slovy zachránila byť jednoho člověka, změnila jen jeden život... Mělo to smysl."

Yanna ležela v posteli a popotahovala. Skolila ji rýma a její padawan byla teď někde v sithví jakých peklech a čelila sithví jakým nebezpečím. To, že tam byla s Deltou, Mistrovu mysl neuklidňovalo.
"Sílaví, jaké blázniviny tam těch pět tropí," mumlala si pro sebe a chumlala se do pokrývek.
Chronometr pomalu odtikával minuty a Yanna byla nervóznější a nervóznější. Žádné zprávy jsou vždy špatné zprávy.
Pak cvakly dveře a zazněl Lein hlas a tlumený smích.
Ve dveřích se objevila její zaprášená a trochu uválená postava, vedle ní stál Boss. Oba se culili a Lea povalovala na dlani sedm alderaanských diamantů.