Saturnin

"Možná jsem trochu zlomyslný, ale vyžádal jste si celý můj životopis. Naleznete jej v příloze, ale strany 15 až 29 raději přeskočte.
Abych shrnul svou dosavadní kariéru a dal Vám nahlédnouti pod pokličku svých doporučení, v jednom ze svých minulých životů jsem sloužil na dvoře Rudolfa II. a Ludvíka XIV. Jinak si má pěstounka nedokázala vysvětlit můj vrozený cit pro šarm a korektní chování...
...nekuřák, se smyslem pro humor a velmi vynalézavý, když přijde na improvizační techniky všeho druhu. Velmi učenlivý, ale totéž vyžaduji u zaměstnavatele...
Dovoluji si Vám oznámit, že během doby, kdy čtete tento dopis, jsme se přestěhovali."

Člověk se snaží. Sličných křivek si udržuje. (Dobrá, s dopomocí šněrovačky, ale jsou na světě věci, o kterých se v lepší společnosti nehovoří.) Však to znáte. Pravidelná kalorická strava. Korzo po nábřeží. Ve zdravém těle zdravý duch!
Též na pudr nezapomenout. Líbezná tvář, na duši zář!
Trochu zdravíčka na líce, člověk hned vypadá mladší. A rtěnku, tou prosím nešetřit, neboť čím víc třešní, tím víc višní! Ještě klobouk. S pérem, lékárníková pukne vzteky. A nové střevíce. Když jeden kráčí svižněji, na kočičích hlavách tuze pěkně klapou.
"Uh... brýtro, milostivá."
No toto!
Ať dělám, co dělám, mladí mužové mne pořád fixírujou!

Květinářství otevíralo brzy, ale přesto se našel zákazník, který již čekal před výlohou, když květinář dorazil.
"Dobrej," pozdravil květinář a odemkl, "pán si bude přát?"
"Dobrý den. Sháním růži," odpověděl.
"No jo, to mi to budete muset trochu upřesnit."
"Zajisté. Co byste mi doporučil na smuteční hostinu pro dámu středního věku?" zeptal se muž.
"Mno, tak to bych asi volil tmavší odstín a uzavřený květ, pro danou situaci bude nejvhodnější."
"Výborně. V tom případě si vezmu tu oranžovou nadýchanou."
"Ale-" nechápal prodavač. Muž pozvedl obočí.
"Dobrá tedy," pokrčil rameny květinář. Se zabalenou květinou pak Saturnin vyrazil zpátky ke své zaměstnavatelce.

„Bohužel,“ zavrtěl Saturnin hlavou, „tyto dokumenty sice dokazují, že můžete být s trochou dobré vůle považována za krejčíka, ale ať počítám, jak počítám, much je stále šest. A popravdě,“ nahnul se nad stůl, „mám dojem, že v jednom případě se dokonce jedná o vosu.“
„Už je to tak, madam,“ poklepal jí dědeček soucitně na rameno, „tohle je váš třetí pokus a stále jste jich nezabila dost. Budete si muset slávu vysloužit jinak.“
Dopad dědečkovy a Saturninovy práce na poli lidové slovesnosti byl vskutku neočekávaný. Musím přiznat, že jsem skutečně netušil, jak hluboce si jejich slova paní Podolská vezme k srdci.

„Milouši! Narovnej se!“
„Ale mamá…“
„A zhasni tu cigaretu, víš, že máš podlomené zdraví! Doktor Cyprián povídal, že ještě pár let, a budeš potřebovat sanatorium ve Švýcarsku.“
„Plky.“
„No DOVOL? Já vím, co říkám! Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.“
„Ach jo.“
„A vezmi si baret! Fouká.“
„Nechci.“
„Kam vůbec jdeš?“
„Do kavárny. Se spolužákem.“
„Máš štěstí, že ne na tenis! Sport se vůbec nesmí přehánět! Mnoho psů, zajícova smrt!“
„Ten zajíc mám být já, jo? Jdu, servus.“
Kluk drzá. Ale já se nedám! Jsemť ze staré školy, vím, že výchova se nesmí podceňovat.

Vstupovat do kolejiště jest osobám nepovolaným zakázáno. Saturnin toto pravidlo pochopitelně dobře zná, a tabulku se zmíněným nápisem má myslím velice rád. Představuje pro něj výzvu. Ještě raději než výstražné tabulky má Saturnin totiž vymýšlení způsobů, jak je obejít, pokud možno aniž by porušil uvedené nařízení. Každý jiný by počkal, až se personál nádraží nebude dívat, a prostě by přeběhl. Saturnin si ale vždycky volí jízdu po vedlejší koleji. V praxi to znamená, že se nějakým krkolomným způsobem stane osobou povolanou.
Natrhání květin rostoucích za kolejištěm v jeho podání zahrnovalo obstarání nádražácké uniformy, chlebů se salámem a bandasky bílé kávy.

Protože neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, potkal jsem jednoho odpoledne na nábřeží tetu Kateřinu.
„Trpělivost růže přináší,“ spustila. „Neuhodneš, co je nového.“
„Ten hausbót jsem prodal, teto Kateřino,“ namítl jsem.
„Režisér Slavínský to bude točit! Mou Marii a Zuzanu, velký společenský román moderní doby!“ Pak poněkud dotčeně dodala: „Copak jsi můj svatební dar nečetl?“
„Já zatím ne, ale Barbora ano.“
Avšak podle Barbořina smíchu jsem usuzoval, že jde o knížku plnou žertů a bezuzdného veselí.
„Můj námět prý naplní biografy! Nu, komu se nelení, tomu se zelení.“
Zajímalo by mě, co na tento román říkají dědeček a Saturnin.

Od té doby, co se Saturnin zavázal přísahou strašlivé pomsty, zažíval Milouš sérii neuvěřitelných svízelů.
Jednoho krásného odpoledne jsme si například rozložili deky na zahradě, popíjeli kávu a užívali si líné letní pohody. Milouš se natáhl na záda s kloboukem staženým do tváře proti sluníčku.
Vtom se k němu vrhl Saturnin, tloukl kolem něj do trávy obrovským klackem a hulákal cosi o klácení zmijí. Milouš se strašlivě lekl, vyskočil a předvedl šavlový tanec beduínů. Přitom omylem spolkl mátovou pastilku a rozkašlal se.
Teta Kateřina se jala bušit mu pěstí do zad a rozhořčeně pravila, že hada si hřejeme na prsou.

Dodal si odvahu. Přece ví, že se nemusí bát.
I když posledně také…
Ne, to byla jen nějaká výjimka. Tentokrát se jistě nesplete.
A nebude tady přece pořád hloupě stát a čekat.
Neohroženě vykročil vstříc hafajícímu psovi.
„ÁÁÁÁÁ!“
O několik dní později:
„A představte si, pane kolego,“ pravil dr. Havlík, „že jsem tady toho pána měl už popáté. Vždycky ten samý případ. Napaden a pokousán zuřivým psem. Pokaždé zřejmě proto, že si počínal neopatrně. Prý věřil, že pes, který štěká…“
Doktor Vlach potřásl hlavou. „Po pěti případech by ten pán už mohl přikládat větší váhu statistice než moudrostem našich předků.“

„No maucta.“
„Saturnine, ovládejte se. Na co je tahle páčka?“
„Ví bůh,“ odpověděl strýc František rozjařeně.
„Nerozumím, jak vás vůbec napadlo vlézt do modré policejní budky, Saturnine.“
„To je prosté, pane, setřásali jsme přece tetu Kateřinu. Poté, co Milouš propálil loď, když se pokoušel zapálit si cigaretu olejovou lampou.“
„Copak převlek nestačí? Myslím, že jsem měl přece jen dát přednost elektřině. Co dělá tohle?“
Interiér se zachvěl a zvěstující podivné zvuky jim rozduněly podlahu pod nohama.
„Výbuch!“ zvolal strýc František.
„Zde jeden z monitorů tvrdí, že se vracíme v čase,“ ohlásil Saturnin ledově klidně. „Kdo myslíte, že mne vám doporučil?“