DMD č. 24. pro 24. 4. 2015. Téma: U snědeného krámu

"Ham ham'" raduje se malá Mia a obchàzí sklenice s marmeládou.
Pak přijde muminek a z vrchní police krade čokoládové koláčky.
Ferko je metodik. Nejdřív propočítá vzdálenost a pak jednou ranou sráží plechovku s fazolemi.
Čenich je zmatek na nožičkách. Nejdřív popadne mrkev, pak svazek cibule a nakonec tam všechno nechá a uteče
Šňupálek bere tabák. Ten nikdo nechce.
A slečna Ferka si upraví ofinu a pak strčí do kabelky jednu broskev.
Když maminka objeví prázdnou spižírnu - "hráli jsme si na obchod!" - zavrtí hlavou, jsou to jenom děti, a když je druhý den všem špatně, uvaří jim odvar z jehličí.

Edvin, Malachiáš a Pes se plížili periferiemi Města 17 tak nenápadně, jak jen se skupina složená z božího bojovníka, zubatého mimozemšťana a třímetrového robota plížit může. Následky okupace tu byly ještě zjevnější: neudržované budovy, které nevypadaly pěkně ani za minulého režimu, živořící lidé, žádné děti. A nad tím vším se výhružně tyčila dva kilometry vysoká Citadela. Pes neúnavně sledoval stopu a zastavili se až u něčeho, co kdysi dávno možná připomínalo samoobsluhu, kam naštěstí nevlezli.
Obchod byl totiž nejen dokonale vyžraný, ale než se nadáli, polovina se ho ocitla v chřtánu poškozené výsadkové lodi emzáků, která zjevně potřebovala doplnit vápník.

„OMG tos jako všechny tyhle krámy sežral?“ zeptal se Otesánka více než decentně potetovaný teenager s rozkrokem u kolen.
„U?“ zahuhlal tázaný. Zdálo se, že na těch pár tun jídla konečně začala působit gravitace.
„Jo u. Říkám vole, že ty svinstva zmizely rychlejc, jak láska k zemi při vyplňování daňovýho přiznání.
„Um?“
„WTF?“
„Je pravděpodobné, že tě tvůj přítel přes hudbu z tvých sluchátek neslyší!“ zakřičela temná postava ze stínu.
„ROFL!“
„Ugh.“
„WHAT?“
Otesánek se to pravděpodobně rozhodl vyřešit po svém a spolkl i tenhle bordel.
A pak jsem se probudil s pocitem, že větší krávovinu už asi nikdy nenapíšu.

„Já to asi nějak nechápu…“ postěžoval si Frištenský. „Nejdřív náčelník říkal, že sníme psy, ale přitom žádné psy nemáme. Potom zase učitel navrhoval upéct nějakého pospíchajícího berana – ale kde by se vzal beran na severním pólu, že jo? No a teď se mě ty ptáš, jestli necítím, jak mi roste peří po celém těle. To jste se všichni zbláznili?!?“
„Hlavně si to tak neber, Frištenský,“ uklidňoval ho lékárník. „Brzy už bude všechno v pořádku a budeš se cítit úplně báječně.“
„Takže sníme tu husu?“ rozradostnil se. „Však už bylo načase. Náčelník neumí násobit dvěma a všichni abychom kvůli tomu hladověli…“

Dan vyložil z tašky krabičku a tím účinně zastavil tirádu na téma kamarádství a co dělat, když má kamarád zlomenou nohu a zrovna hledáte poklad.
"Co to je?" zeptal se Tom fascinovaně.
"Tohle jsem ze skrýše vybral, než jsem spadl." odvětil pochmurně Dan. Tom ji nadšeně otevřel..
"Kde je poklad?" zeptal se zaraženě. "Alespoň ten krystal.." Krabička byla úplně prázdná.
"Já nevím, asi ho sežrali trpaslíci, krám jeden!" vybouchl Dan nešťastně. Byl si tak jistý, když tam šel!
"Někdo ho vzal?" přemýšlel Tom. "Nebo snad .. tajná přihrádka?"
"To jsem zkoušel."
"Myslím." řekl Tom,"že nám jistý duch dluží pár vysvětlení.."

Jedna kapsa prázdná, druhá vysypaná, ale na whisku chuť byla. Poprvé, podruhé... Trochu ztratil přehled.
Kupčík se jevil menší a menší. Až jednou... krámek měl okna polepená novinami a zezadu byly slyšet divné zvuky.
Byla to náhoda, že Vran přišel právě včas, aby nešťastníka odříznul.
„Zavřeno?“ zeptal se udiveně.
Přikývnutí.
„Zkrachoval,“ zašeptání.
„To nic není,“ mávnul Vran rukou.
„Nikdo neplatí... žena... nevěrná...“ vzlyky.
„Tak to teda prrr, já si svoje dluhy vždycky platím,“ ohradil se Vran.
Kupčík plakal dál. Usedavě.
„Víš ty co?“ povídá rozpačitě Vran, „Kašli na ňu. Já mu rozbiju hubu a bude líp, ne?“
A bylo líp.

Minerva zmeškala oběd. Ne proto, že by její zranění byla nějak vážná, ale protože se madam Loganová a Jamie hádali o nejlepším léku na bolavé ucho. Ani si nevšimli, že se proměnila v kočku a utekla.
Měla hlad. V pokoji nic neměla, ale alespoň si vzala něco důstojnějšího než župan. Vydala se ke kuchyni. Snad něco zbylo.
Ve dveřích kuchyně stál zástup studentů. Hlasitě se dožadovali odpolední svačiny a skřítka jim vysvětlovala, že nic nezbylo.
„Neslyšíte, ona vám nic k jídlu nepřičaruje!“
Rozešli se, skřítka děkovně kývla hlavou a zavřela dveře.
Minerva poprvé v životě přemýšlela, že si chytí myš.

Bavorské klobásky...
Třikrát vyuzená šunka...
Pikantní kuřecí stehýnka s omáčkou z jalapeňos...
Devonské koláčky...
Jablkový koláč se skořicí...
Mrkvový dort s ořechy a čokoládovou polevou...
Sendvič s okurkami...
Kachní paštika s brusinkovým přelivem...
Panini plněné prosciuttem a sušenými rajčaty...
Grilovaná vepřová panenka na žampionovém loži...
Hovězí steak z pravé svíčkové přelitý pepřovou omáčkou...
Tenké plátky uzeného lososa s citrónovým dipem a opečeným toastem...
"Hele, mají smažák!" zajásal Hammond a usedl ke stolu.
Nahlédl jsem do pivem politého menu.
"Ale oni mají jenom smažák."
"Chtěl jsi jídlo. Tak sedej."
"Fajn. Ale jestli mi přinesou eidam, tak dostaneš pěstí."
"Dobře. Půjdeme jinam."

Její dcerka byla studnicí příběhů. Cokoli řekla bylo tak zábavné, oduševnělé a originální, že přestala poslouchat všechno ostatní.
Toto zvláštní uspořádání jim oběma vyhovovalo. Malá velké povyprávěla pohádku a usnula. Každý večer proto s nedočkavostí usedala na okraj postele.
„Bylo nebylo. Dneska ráno jsem šla na procházku. Našlapovala jsem tak potichu, že na ulici nevyběhla ani jedna noha. Došla jsem k tomu železnému krámu. Pak jsem ho snědla. Brou noc, mami.“
Velká pokývala ostnatou zelenou hlavou, pohladila malou ostnatou zelenou pařátem a potichu vyšla z pokoje.
Je noc, malé i velké Godzilly jdou na kutě. I vy byste měli. Dobrou!

Vyrazili jsme.
Byl jsem trochu nervózní, tak jsem do batohu přibral kamaráda Amundsena.
Došli jsme do městečka. Pocítil jsem potřebu kamarádské podpory.
Jenomže JE to součást programu:
Roztřeseně jsem zahlásil rozchod.
Odplížil jsem se do hospody.
Když se ozval řev, tvářil jsem se, že tam nejsem.
Voldemort se kradl z drogerie. Prodavačka za ním volala něco o konturování obličeje mejkapem.
Ježibaba mlátila koštětem prodejce domácích potřeb. Nelítalo.
Vlk nostalgicky vyl na výlohu s červeným pršipláštěm.
Otesánek...
Možná jsem neměl podceňovat Otesánkovy záznamy.
„SEŽRAL MI KRÁM!“ štkal prodavač.
„Doktoři říkaj, že mám málo železa,“ kníkl Otesánek.
Vrátil jsem se do hospody.