DMD Bonus č. 3 pro 12. 4. 2015.

Nadšení z letošní dámské jízdy mi kazí termín – v dubnu víkend bez internetu prostě chybí – ale setkání s kamarádkami, které vídám jen sporadicky, je super. Courání po muzeích, výstavách a obchodech střídá posezení v kavárně. Večer u vína je také skvělý a já zapomínám, že na rozdíl od mého muže nestihnu napsat všechna drabblata.
Už skoro usínám, když mi zazvoní mobil. Který… Aha, můj osamělý manžel, to musím vzít.
„Jak se máš, miláčku?“ ptám se a čekám na milá slova.
Místo popřání dobré noci se ale ozve: „Blbě. Už tři hodiny mi nejde napsat nic kloudnýho na ty pitomý opice!“

"Zdravím," vešel do místnosti farář. "Pete, vdova Feinwicková chce nový náhrobek."
"Ta furt něco chce, ale aby přišla osobně.." zavrčel Pete.
"Bojí se duchů?" zeptal se Dan. Doufal, že téma nadhodil nenásilně... Naštěstí udička zabrala.
"Ne." zavrtěl hlavou farář.
"Ducha prý můžeš vidět jen do určitého věku." ušklíbl se Pete. "Vdova je z obliga."
"Věku?"
"Nevíme proč." pokrčil rameny farář. "Neznáme hranici mezi jejich světem a naším."
"A něco víme?"
"Ale jo. Například duch toho moc nenamluví. Víš, ono je to dost stojí, když se jen objeví. Takže když to udělají.."
"Musí jim na tom hodně záležet.." doplnil zamyšleně Dan.

Po celý duben je nutno obrniti se trpělivostí. Připravte se na to, že se příliš nenajíte, nevyspíte, ani nebudete se svou drahou polovičkou provozovat žádné další, Vám tolik příjemné aktivity (alespoň dokud nebude mít vymyšleno a sepsáno drabble pro daný den).
Zachovejte klid. Udržujte bezpečný odstup. Vyhněte se hovorům o počtu kachen a komentíků (pokud na ně Vaše polovička nezavede řeč).
A na závěr několik užitečných frází:
Chybně: Je tu nějaký nepořádek, uklízela jsi dnes vůbec?
Správně: Tak jsem vyluxoval, nechceš čaj?
Chybně: Co bude k večeři?
Správně: Na, tady máš čokoládu.
Ještě lépe: Na, tady máš čokoládu a víno.

Ať už měli lidé jakoukoliv barvu, tvar, náboženství, hodnoty - ať vůbec byli lidmi, či ne - ať se na svět dostali jakkoliv, ať tu dělali cokoliv... jednu věc měli společnou.
Vyměřený čas.
Zvyk držet určitou dobu nečinného ticha za zemřelé byl proto velice rozšířenou tradicí. Uctít konec něčí cesty darováním kousíčku své vlastní.
"Pssst," zašeptal Jack Harkness před hrobem svého vnuka. Steven dostal pouhých deset let. Kolik by musela nesmrtelná bytost obětovat, aby to vůbec něco znamenalo?
Vzpomněl si na výraz v očích své dcery. Na děti Země.
Poté odešel. Čas... čas je náplast.
Mrtvému je k ničemu. Rozervané srdce nezalepí.

Velikonoce u nás proběhly relativně klidně. Koledování a terapeutické výroby pomlázek se odmítl zúčastnit pouze Jidáš, prý z osobních důvodů.
Jsou u nás bohužel (nebo bohudík?) pouze dvě literární postavy rodu ženského, avšak své úlohy se zhostily na výbornou. Ježibaba již od časného rána budovala za kamny perníkovou pevnost a mylady de Winter dovnitř poctivě tahala kbelíky vody.
Následující koleda proběhla celkem podle očekávání, jen lordu Voldemortovi jsem musel zabavit magicky očarovanou pomlázku (brblal něco o „vrbové hůlce“) a mylady de Winter otrávená vejce.
Závěrem žádám o opětovnou dotaci na výstavbu perníkové chaloupky, která byla rozsekána, rozpuštěna a sežrána koledníky.

Vždycky jsem říkal, co jsem si myslel, zpíval jsem, o čem jsem chtěl. Lidem se to líbilo.
Teď mě varují. Významně přikládají prst na ústa a znepokojeně se přitom ohlížejí, zda někdo neposlouchá.
Cenzura je tužší než za monarchie.
Kolegům ale věřím.
„A tenhle znáte?“ ptám se a vyprávím vtip.
„Pssst!“ okřikuje nás šeptem hostinský, ale v hurónském smíchu kolegů ho není slyšet.
„Radši něco zahrajte,“ podává mi kytaru.
Hrábnu do strun.
„Poslyšte, lidičky, zahoďte vidličky,
beztak už není co žrát.
Všecko nám sebrali, všecko nám sežrali,
Zbyl jen ten Protektorát…“
Asi jsem měl ta varování přece jenom brát vážně.

Spolubydlící jsou pryč, z hrnku voní káva, byt je uklizen, prádlo vyprané a jídlo připravené. Zní má oblíbená hudba. Psací stůl je upraven tak, aby podporoval výkon.
Slova se začnou skrývat v temných koutech (některá zoufale prchají světlíkem). Nevím, s čím začít dřív. A když se konečně rozhodnu, začnu své rozhodnutí okamžitě zpochybňovat.
Pro potřeby DMD by se tomuto stavu dalo říkat třeba syndrom slaměného vdovce. Vidíte? Až tak málo tvořivosti se ve mně skrývá.
Je zde důvod, proč používám termín „konzultující“. Já totiž nedokážu napsat zhola nic. Nicméně začínám se s touto skutečností smiřovat. Je třeba respektovat vlastní cestu.

Čekal, trpělivě, protože trpělivost a klid mu byly vlastní. Bez své družky se cítil osamělý i ve společnosti tolika přátel, takže zůstával zahloubaný do sebe.
Chodila varovat ty, na které se chystala pohroma, pomáhala jim ukrýt se v lesích. Schvaloval její jednání, vždyť byli jako jedna duše. Raději si nepřipouštěl, že před čarodějnicí stejně není záchrany. A že jednou možná dojde i na ně.
Náhle mohutný buk pocítil, že je zle. Chlad silnější než mráz venku ho zachvátil od kořenů po větvičky, míza v něm tuhla.
A stříbřitá dryáda se zářivě zeleným šatem přibyla mezi kamenné sochy v prokletém zámku.

"Kde máš ženu?" ptali se ho.
Krčil rameny. Nevěděl.
K čemu by mu to bylo - vědět, kde má ženu. Patrně někde v klidu vyšívala. Nebo byla u souseda. V posteli...
Kdesi v dálce zahřmělo. Na rozstřílenou zem se snesl déšť. Posel se drápal do zákopů, aby rozdal poštu.
Ale pro něj tu žádná nebyla.
"Je mrtvá?" ptali se ho.
Nevěděl. Možná ano, možná ne.
Kdo by mu to napsal?
A oni mu povídali, že je jako vdovec.
Třebaže mu nikdy nepřišlo žádné oznámení. Žádný dopis, žádná zpráva.
Ale když o několik měsíců později umíral v bahně, nijak na tom nezáleželo.

Já: Jsme my vůbec normální?
On: Mrkej na ten výhled! Západ slunce nad Stromovkou.“
Já: Ehm, jasně. (Hyperventiluji.)
Jestli nezmlkne, zabiju ho, pohřbím ve Vltavě a každý soud mě bude muset omilostnit.
Země se rychle vzdaluje. Teď už nevystoupím.
On: Hele, už jsme asi nahoře. Varují nás, než to odbrzděj?“
Já: Ne. Připravili by nás o infarkt myokardu.
Otevírám oči. Vidím město. Veliké. Závrať paradoxně mizí.
Cvak.
Žaludek v krku. Čtyři G v ramenou.
Já: Diluviální zařvání, sprostá slova, pak euforie a záchvat smíchu.
On: šokované ticho.
Já: Půjdem ještě jednou?
Oprašování starých hranic je někdy lepší, než překonávání neznámých.