DMD č. 12. pro 12. 4. 2015. Téma: Udělátko

„Dále!“ ozval se úředník na patentovém úřadě.
Jakubovy blátoměrné boty, zvící dvou tuze vysokých cihel zesilovaly jeho kročeje.
„Má úcta!“
Muž za přepážkou zmateně těkal očima z bot na prapodivné ustrojení. „Ráčíte zažádati o patent?“
„Zajisté,“ vyňal z kapsy udělátko.
„Kterak se zove?“
„Buňát nekotící.“
„Jakže?“ nevycházel z údivu ten s klotovými rukávy.
„Vašnosti, z této baňky nemůže se inkoust vylíti a ničeho tedy nepotřísní, neb je nekotící. Avšak má jednu nevýhodu. Kdo nemá v hlavě, tomu z buňáta nevleje se do hlavy, nýbrž jenom do pera.
Vynález byl patentován a Jakub Hron otřel slzy vděku a radosti do nosočistopleny.

Vysílání naštěstí rychle skončilo a Edvin se konečně dozvěděl, do jaké šlamastyky že se to dostal tentokrát. Dystopie, globální katastrofa, Lotyšsko hadr. Pokrčil rameny a byl by se vydal vyhecovat povstání do Města 17, ale jeden z Vortigauntů ho pozdržel.
„Je nebezpečné jít sám,“ chraplal a podával mu podivný přístroj, „Mánička musí vzít tohle.“ Vypadalo to jako zbraň, ale mimozemšťan pokračoval.
„Manipulátor pole nulové energie,“ vysvětlil a Edvin odolal pokušení významně pokývat hlavou a hodit to do moře. O dvacet minut později zjistil, že tím může stěhovat auta a házet sudy po mravkolvech, a přemýšlel, jestli to budou chtít zpátky.

Dům ztichl. Žádné tóny piana, žádné recitované básně. Velké sestry odjely.
Velké? Tři roky mládí nebyly mnoho. Ale Margaret byla nakonec spokojenější tady, v krajině, kterou všichni opustili.
Chodila ven s dalekohledem. Sbírala kamínky, sušila květy. Rovnala si v hlavě svět a pomáhala mamince. V kuchyni bylo o dopolednách práce dost.
Pak ten klid roztrhl pan plukovník a maminka, náhle vyděšená, odjela.
Margaret osaměla. John a Dorothy se starali o to základní. Ale z nečinnosti v obavách se mladé slečně dělalo zle.
Když ženy Dashwoodovy přijely domů, dychtivě jim předváděla svůj vynález. Škrábání brambor s ním bude o tolik snazší!

Leonardo da Quirm seděl ve své Lenošce-umožnující-kývavý-pohyb-dopředu-dozadu a levou rukou si kreslil složité křivky, které opisuje ptačí křídlo při letu.
V pravé ruce držel šálek čaje a Náhradní-ruka-která-může-při-čtení-otáčet-stránky-nebo-taky-dělat-úplně-jiné-věci mu současně listovala stránkami výpravné monografie o Zatraceném hlupci Johnsonovi.
„Geniální,“ mumlal sám pro sebe, „úžasná zkratka. Ovocný koláč. To je úžasné jméno. Takové názvy bych chtěl umět.“
Zkusmo sám pro sebe nadhodil pár vlastních pojmenování, ale u Rozkouskovaná-jablka-v-krustě-z-mletého-obilí-připravované-dohromady-za-vyšší-teploty to vzdal, a nasadil si na hlavu Udělátko-které-škaredé-myšlenky-z-hlavy-dostane-rozličnou-hudbou-do-uší.
Zatím levou rukou přikreslil ke křivkám ptačích křídel
Stroj-který-nebezpečně-naruší-morálku-nepřítele-tím-že-náhle-zamění-vodu-ve-víno-nebo-naopak a rozbor malířských technik k vyjádření prostoru včetně ukázek.
Vše zvládal skvěle. Jen ty názvy nedával.

"Myslíte, že to dá?"
Mejdlo potřebovalo vystřídat předskakující Kurňadráty, Brajgl však zůstával v zombie módu. Nebránil se přesunu k bubnům, ale to bylo vše. Ticho vystřídalo reptání publika.
"Poslal jsem týpka k benzíně," sykl Jetej na Sidola. "Pro takový... udělátko. Získej nám čas!"
Zpěvák kývl. "Hej, kurva, klid, technický potíže. Zatim chlastejte!"
Zanedlouho se pod pódium přihnalo pankáčí mládě s jakýmsi plyšovým monstrem v náručí. Jetej plyšáka popadl a expedoval Brajglovým směrem.
"Hele, vole, to ti pomůže."
"Nechci. Žádný. Udělátko! CHCI SAKRA SVÝHO KÁMOŠE!" Brajgl metl plyší až ke vstupním dveřím. V nichž právě stanula Mlátička.
"Pepanku, běž!" pobídla nutriáka.

"No ale vono se mi to nechtělo počítat ručně, tak sem si naprogramoval takovej malej skriptík, co by to dělal za mě. Samozřejmě sem to musel nejdřív růtnout, to víš, bez superjůzra žádnej slušnej program neběží, no a rovnou sem si tam natáhnul takovou fíčuru pro automatickej aploud, takže se mi každejch pět minut na servru apdejtuje záložní počítadlo, no a když už sem to tam měl, tak sem si tam dal appku, co mi to automaticky forwárduje na fejsbuk."
"To je fakt kůl. No ale není to trochu moc práce, kvůli číslu, kolikrát jsi šel za den na záchod?"

Bylo něco kolem třetí hodiny ráno, když James zaklepal na dveře mojí ložnice.
Poněkud neochotně jsem ho pozval dál.
„Stalo se něco?“
Moje otázka byla případná. May byl navlečený do protichemického ochranného obleku, na obličeji měl roušku a v ruce držel vrtačku.
„Přišel jsem na to!“ zvolal s takovou dávkou entusiasmu, že jsem pojal podezření, zda nepodnikl průzkumný výlet do mojí přihrádky s léky.
„Na co? Že svět je krásný, když v noci vrtáš hmoždinky do betonu?“
„Přišel jsem na to, jak do kočičí superklece přidělat fotosenzorická automatická dvířka!“
„A jak se ti to povedlo?“
„Použil jsem tvůj zubní kartáček.“

Potkají se tři kuchyňské myši.
„Představte si,“ povídá jedna z nich. „Moje paní domácí si pořídila třítko na česnek. Dají se na něm perfektně brousit drápky.“
„To má doma každý,“ na to druhá. „Ta moje si koupila loupač na pomeranče. Je k ničemu – ale krásně se po něm šplhá.“
„Nic užitečného,“ komentuje to třetí. „U mě mají mísu na vaření těstovin. Použili ji jen jednou, takže jsem si v ní zařídila útulný byteček. Má děrovanou podlahu, což znamená jedinečnou samočistící funkci. Nemusíte vůbec vytírat…“
„Samočistící podlaha?“ zamyslí se první. „Zachránila jsem trochu vína z rozbité lahve. Takže… bude párty, holky!“

Kouzelník ve vysokém klobouku byl celý bez sebe.
Automatická klaka vypověděla službu!
Tedy přesně řečeno, ta věc fungovala, ale... úplně jinak. Po zapnutí nejdřív asi půl hodiny nedělala nic. Pak udělala Škvrk. Potom se rozkašlala. Někdy začala rachotivě poskakovat, čímž vytvářela zvukové efekty blízké nikoli potlesku, ale hromobití. Občas se rozdrnčela jako telefon nebo domovní zvonek. A jednou doskákala na jakési uvolněné prkno a namotala na sebe přitom pár provazů od kulis, čímž vyvolala efekt vlnobití.
Kouzelníkovi tekly nervy. Marie Stella má mít výstup - bez umělého potlesku?!
"Jaks to zařídil?" mrkl satirik na kulisáka.
"Nahradil jsem naše udělátko původním kurvítkem."

Lucius se nudil. Severus celý den učil své oblíbené nevzdělatelné trolly. Lucius byl celý den zavřený v Severusových komnatách.
Dopoledne se věnoval důkladné péči o svůj zevnějšek. Poručil si od skřítků několik chodů a dlouze obědval. Po jídle odpočíval.
Pak se nudil…
Ze zoufalství se rozhodl prozkoumat Severusův pracovní stůl a snad mu i pomoci s opravami domácích úkolů. Úkolů našel spoustu, ovšem kalamář a brk jaksi chyběly.
Severusovi se večer naskytl těžko popsatelný pohled na Luciuse sedícího v křesle a kreslícího podivuhodné obrazce kuličkovým perem.
„Šikovné… šikovná věc,“ prohlásil nadšeně.
„Mudlovská věc,“ upozornil ho Severus.
„Čekáš, že omdlím hrůzou?“