DMD č. 7 pro 7. 4. 2011: Smrt na pitevním stole

Varování: Smutné
Poznámka 1.: Kdo napsal to drabble s Černým Havranem?
Poznámka 2.: Jsem zvědavá, kdo tohle drabble pochopí.
Poznámka 3.: Omlouvám se za ten tón, nepodařilo se mi nápad zpracovat tak, jak bych chtěla.
---
Nevermore, zakrákal havran na prsou Palladiných a na hrudi mého nejdražšího přítele vykvetl velký rudý květ.
Nevermore, zakrákal havran a má hruď se sevřela krutou bolestí.
Nevermore, zakrákal havran. Ten skřek mi zněl v uších a paralyzoval víc než bolest a strach.
„Danieli!“ snažil jsem se přehlušit tu bestii ve svém nitru.
„Danieli!“ Skočil jsem za ním do zrudlých vln.
Danieli! Ty musíš žít, prosil jsem v duchu a po tvářích mi tekly slzy. Naštěstí se smísily s vodou a já nemusel nic vysvětlovat. I když jsem nebrečel sám.
„Dane,“ šeptal jsem a havran v dálce stále krákal.
Never. More.

„Bobku, zavři už konečně oči a spi,“ zamumlal naštvaně Bob.
„Když mně se nechce, já mám ještě den,“ postěžoval si Bobek.
„Ráno se ti zase nebude chtít vstávat a cvičit. Spi!“
„A nebudu.“ Bobek zněl velmi umanutě.
„Bobku, když si teď lehneš, povím ti pohádku.“
„Jé, Bobe, to by se mi líbilo!“ zajásal Bobek a pohodlně se uvelebil.
„Byl jednou jeden malý králíček,“ spustil Bob, „který vůbec nechtěl spát, tak si pro něj přišel šílený doktor, přivázal ho ke stolu a zaživa ho rozpitval. A přesně to se ti stane, když mě nenecháš spát.“
„Ty, Bobe... co je to 'horozpitval'?“

Sally-Jo tuhle práci milovala. Byla pokaždé jiná a pokaždé dobrodružná. Několika dlouhými skoky překonala mělké jezírko tuhnoucí tekutiny a zasekla lano s kotvičkou vysoko do narudlé stěny. Opatrně vyšplhala až k otvoru, kterým prosvítalo denní světlo. Ohmatala okraje průrvy, nabrala vzorky a znovu se spustila dolů.
Teď musela postupovat opatrně, celé místo se neznatelně, ale neodvolatelně měnilo. Ještě pár hodin a stěny se začnou hroutit. Ponořila ruku do tekutiny, která už téměř ztuhla, a pokývala hlavou. “Mám čas smrti i vražedný nástroj. Jdu ven, odstupte od stolu.”
Umět se zmenšit na několik mikrometrů mělo ve forenzní patologii své nesporné výhody.

Na stole Jeffersonova ústavu ležely zase jednou hodně ošklivé ostatky.
"Tak co se našemu kovbojovi stalo?"
"Má několikanásobné fraktury obou fibulae..."
Booth vypnul po prvním latinismu a ztratil se v očích doktorky Brennanové. Jeho pracovní já se radši zase rychle našlo.
"Kůstko," zavrčel naléhavě.
"Má zlomeniny od pádu z výšky, hlavu a ruce sedřené..."
"Takže než jsme ho našli v pangejtu, někdo ho strčil ze střechy a vláčel za autem."
"A já vím, kudy ho vláčeli," přitočil se ke stolu rozzářený Hodgins.
Angela stála opodál a v obranném gestu objímala kreslířské desky. Hrůza. Tady i samotnou smrt rozpitvají na atomy.

„Miluješ mě?“ zeptala se se zoufalým výrazem, který ještě umocňovaly temný kruhy okolo očí hyzdící její tvář už celé týdny.
Jack se ošil.
„Samozřejmě, ale nepřijde ti to trochu… morbidní?“
„A to mi říkáš zrovna ty? Posloucháš vůbec někdy ty svoje historky?“ Její hlas balancoval na hraně hysterie. Prohrábla si rukama mastné vlasy.
„Jsi si jistá, že to pomůže?“
„Určitě,“ přikývla horlivě. „A slibuju, že to nebude moc bolet.“
Rezignoval. Položil se na stůl a nechal ji dělat to, co potřebovala. Konec konců, vždy byl ochotný pro své lásky zemřít. A třetí termín státnic z patologie považoval za dostatečný důvod.

Něco mě k tobě odjakživa táhlo. Možná to byl masochismus, možná v tom má prsty pedofilie, nebo třeba něco, co bys ty nazval maniodepresivní psychózou. Tak se nějak stalo, že jsem se v patnácti zamilovala do třináctiletého kluka – konkrétně do svého nejlepšího kamaráda.
Asi by se nad těmi negativy dalo mávnout rukou, jenže to bych nebyla já. Rozhodla jsem se počkat a nejprve upřímnost svých citů prozkoumat, abych se neztrapnila kvůli nějakým navsugerovaným přeludům. Měla jsem strach, že zničím naše… přátelství. (Dá se tohle vůbec nazvat přátelstvím?)
Jenže…
Tak dlouho jsem se pitvala ve své lásce, až jsem ji zabila.

Takže tady je něco morbidního. Bohužel zdaleka ne tak nápadité jako jiná díla, ale aspoň něco.
Fandom: Dějiny smrti (Philippe Aries)
Jako mnozí jeho současníci z toho měl hrůzu. Jeho strach ještě jitřily hrůzné historky, které se občas doslechl.
Co hůře, i jeho rod stíhala choroba, která se projevovala záchvaty, po nichž následovaly stavy strnulosti, které se podobaly smrti. A tak měl o to větší důvod se toho obávat.
Že se jednoho dne probudí v rodinné hrobce. Sám, ve tmě, pomoci se nedovolá.
A proto si, tak jako jiní, v závěti vymínil, že jeho tělo má být po smrti otevřeno.
Jeho obavy se ukázaly jako oprávněné. Když ho choroba udolala, na pitevním stole se skutečně ještě probral.
Bohužel už poněkud pozdě.
Poznámka: Nemám ponětí, jestli se něco takového někdy stalo, ale skutečně se dochovaly závěti lidí z lepší společnosti, kteří si ze strachu z předčasného pohřbu přáli být pitváni.

Poznámka: já se omlouvám, že jsem taková sadistická
Talentovaný Mladík poposedl. Po zátylku mu stékala kapka potu. Brzy přijde na řadu.
Masivní dveře v čele místnosti se náhle otevřely a z místnosti se ozvalo strohé „Další!“ Mladík polkl a vešel.
ONA seděla v křesle.
„Á, pan básník.“ práskla jeho dílem o stůl. Vyjekl. „Už vám někdo řekl, že existují i jiné verše než 'praštil jsem ho pěstí – to mám ale štěstí'? A korektora jste si pořídit nemohl? Mám pocit, že jsem první, kdo tuhle povídku četl! A co ta pointa?“
Zatímco na stole umíralo jeho dílo, uvažoval nadějný autor, jaké si najde nové poslání. Mohl by třeba štrikovat...

Pod palcovým titulkem na přední straně novin stálo:
„Vědci učinili revoluční objev! Peklo existuje! Hluboko pod základy starého rodinného domu v Uherském Brodě bylo nalezeno tlející lidské tělo obsahující pozůstatek rohů a ocasu. Nález se okamžitě stal předmětem zkoumání. Právě dnes probíhá pitva, která má za úkol ověřit pravost těla a jeho stáří. Náboženští fanatici hlásají příchod apokalypsy!“
Pitevní sál byl pečlivě hlídaný. Dovnitř nesměla proniknout ani jediná moucha. Proto trvalo několik dlouhých hodin, než vyšla najevo ta příšerná skutečnost.
„Čert nikdy nespí,“ ušklíbl se teď už dokonale regenerovaný „nález“, než luskl prsty a zmizel ze sálu plného mrtvých doktorů.

Ohromný zmítající se pytel dopadl s tupým žuchnutím na pitevní stůl. Člověk, který ho tam odhodil, si otřel pot z čela, procvičil namožená ramena a rozhlédl se kolem sebe. Tamhleta palička by šla použít, hele, tady je skalpel, prima. Rozvázal uzlík na pytli, a jakmile se objevila hlava, udeřil. Výborně, jednou ranou, teď rychle rozřezat. Musí téct tolik krve? Vtom se rozletěly dveře a objevil se MUDr. Vopršálek. „Patočko, vy jste vrátný, co děláte na pitevně?“ Zkroušený pohled, a pak: „Manželka chce dělat večer řízky, jitrnice a jelita. Jenom by mě zajímalo, kterýho blba napadlo dát do tomboly živé prase...“