Alternativní historie (AU)

Ženy oděských námořníků a rybářů vcházejí každou neděli do Chrámu Proměnění Páně a modlí se za klidné moře a šťastný návrat svých mužů. Svůj pohled přitom upírají na ikonu svatého Nikolaje Divotvůrce, ochránce těch, kdo putují po moři. Šeptají modlitby a zpívají písně. Sledují jeho oči. Pověst říká, že když se blíží nejstrašnější bouře roku, zalejí se slzami, které pak pomalu stékají po jeho rouchu a zlátnou ve světle svěc. Někteří říkají, že se v nich odrážejí všechny poklady, které tu noc skončí na dně moře. Jiní říkají, že je to rum, který po dnešní noci už nikdy nebude vypit.

Pátý útok na tvrz uspěl. Až na zpívajícího mládence, na kterého měli lapkové zvláštní pifku, všechny pozabíjeli obyčejně. Jemu svázali ruce a nohy a hodili do studně. Tvrz zapálili.
Studna byla dost široká, aby si mládenec při pádu nerozbil hlavu a aby se mohl otočit. Nohy zapřel o plochý kámen a ostřejší, rozedřel provazy. Vylézt ven a rozvázat nohy bylo snadné.
Štěstí mu přálo i nadále. Hořící trámy ho nezasáhly a lapkové byli pryč. Kroužkovou košili mu nejspíš odnesli, ale v trávě ležely dva lístečky.
Ukovám si novou, pomyslel si. I s lístečky. V cařihradské zbrojařské dílně dostal dobrou školu.

Tři králové vyšli spolu k Betlému, ale netrvalo dlouho a Melichar už seděl na kameni u cesty.
„Já už nikam nejdu. Už nemůžu!“ založil ruce.
„Ale no tak,“ mávl rukou Baltazar. „teprve jsme vyšli.“
„Tobě se to mluví, ty neseš kadidlo. To zlato je hrozně těžké. Jděte beze mě.“
A tak šli.
Na okraji pouště se ale Kašpar plácl do čela.
„Ach ne, manželka má dneska jógu a my nesehnali hlídání. Musím domů!“
Baltazar ho sice přemlouval, ale Kašpar byl neoblomný. Kašpar byl dobrým otcem.
Baltazar musel v pouti pokračovat sám.
A proto křesťané slaví 6. leden jako den samotářů.

Původní věta zněla následovně:
Viděl jsem džina s výkřikem, viděl jsem pastýře pást ovce. (původ: turecká báseň)
Nicméně...
1. Viděl jsem džina s výstřikem, viděl jsem ve škvíře kozorožce.
2. Viděl jsem džina s postřikem, viděl jsem mordýře na krtonožce.
3. Viděl jsem džin s poníkem, viděl jsem v díře po ponožce.
Konečný přepis výsledku zněl takto:
Vypil jsem džin s tonikem, viděl jsem talíře u jalovce.
A protože mladí alchymikové byli vynalézaví, pokusili se nápoj vyrobit. Původní název z nostalgie ponechali. Jen nikdo doposud nedokázal uspokojivě vysvětlit, zda byl původní džin vydestilován či k vzniku došlo méně drastickým způsobem.

Polovina sedmnáctého století. Nizozemsko. Lihovary experimentovaly. Chtěly na trh uvést novinku. Dělali destiláty z obilí. Brambor. Cukrové řepy. Míchali to v různém poměru s bylinkami a kořením.
Mnoho pokusů skončilo nezdarem. Nakonec vytvořili nahořklou chutnou lihovinu. Nazvali to La Boie po jeho vynálezci.
O několik let později přijeli do Nizozemska Britové. V hospodě vyzkoušeli tento nápoj. "Wow, that is delicious! It is genial. It should be named Genius."
Přivezli La Boie do Anglie. Nazývali to tam Genius. Netrvalo dlouho a zkrátili to na Gen.
Přišel za nimi kamarád. Navrhl, ať to píšou Gin. Od té doby se název už nezměnil.

Lékařský kongres Velikých Inspektorů Dědičných Onemocnění, Úbytku Celosvětové Inteligence a Obávaného Konjunktivismu Očního, zkráceně VIDOUCÍ OKO (v lidové slovesnosti „vvvvvoko“!) se táhne jako studentíci do přednáškového sálu.
U pultíku zrovna hovoří mladý nadějný vědec s tlustými brýlemi na očích.
Občas jimi tedy mává ve vzduchu, pokud je rovnou nehází na zem.
Mluví dlouho. Nikdo pořádně neposlouchá. Někteří starší členové nenápadně usínají.
„Heuréka! Čočka!“ uzavře vítězoslavně, naposledy mrští brýlemi o podlahu a šlápne na ně.
Setkává se s nechápavými pohledy a tichem.
„Wichterle, simtě,“ ušklíbne se nakonec jeden z mladších účastníků kongresu. „A rejži by sis do voka náhodou strkat nechtěl?“

Lidstvo odedávna tápavě hledalo osvícení; ačkoliv skrytých hlubin původního zen-kačismu nemůže člověk dosáhnout, našli se nadšenci, již se obětavě snažili předat člověku alespoň základy moudrosti. Nejvýznamnějšího vlivu dosáhl filozof Katzcherius, svými lidskými stoupenci nazývaný Pan Kačer. Učení jeho následníků již mělo se zen-kačismem pramálo společného; vžil se pro ně název pan-kačismum.*
Přežívající subkultura takzvaných pankáčů dosud vykazuje znaky kachního vlivu: nesvázanost společenskými konvencemi, zvukové projevy cizí lidskému uchu, tendence sdružovat se v hejnech, barvitost vzhledu i specifický slovník.**
Badatelů tíhnoucí k mysticismu odvážně tvrdí, že jakákoliv (i nahodilá) spojitost s libovolným kachním atributem zvyšuje šanci příslušníka lidského druhu dosáhnout proslulosti.***

Mistr dokončil leštění meče a rozhlédl se po dílně. Hotové i nehotové kroužkové košile, halapartny, meče, přílby a kyrysy.
Měl smíšené pocity. Miloval výrobu krásných věcí (ty běžné vyráběli tovaryši), ale čím byl starší, tím méně ho těšilo, k čemu ty věci slouží.
K zabíjení.
Ale bylo to nutné. Byzanci dusila Osmanská říše. Turci nebyli žádné květinky a mládenci z Konstantinopole také nemohou být.
Vtom pohlédl na nejkrásnější kroužkovou košili a něco ho napadlo. Ověsí ji ostrými kovovými lístky. Bude nositele chránit a odrážet nepřátele. Ale ne nutně zabíjet.
Ten, kdo jí dostane, bude muset dokázat, že je toho hoden.

„Dřěvo sě listem odieva,“ zanotoval mládenec, navlékaje kroužkovou košili. Nebyla ledajaká. Na háčcích chřestily ocelové lístky, třípalcové, po obou stranách ostré.
Tvrz s ním bránili ještě čtyři. Lapků pod tvrzí bylo pětadvacet. Luk obránci neměli a lapkové nerušeně vztyčovali žebříky.
Zpívající mladík vyběhl na ochoz ve chvíli, kdy první lapkové začali přelézat hradbu. Mečem v levé ruce držel útočníky od těla, pravou odděloval lístečky a přesnými hody zraňoval lapky v obličeji, na krku, na rukou. Za chvíli bylo po zteči.
Snad jsem těch lístků nepoztrácel moc, povzdechl mládenec. Pár lapků sice zabili, ale na další útoky jich zbývalo až dost.

1914
"Vážně musíš jít?" Trubec měl v očích slzy.
Kamzík rozhodně přikývl. Vypadal jinak,vážně, ve svojí rakouské uniformě a s krosnou na zádech. Bylo nefér, že je válka rozdělí.
"Budeš nám psát, viď?" Ujistil se Trubec snad posté.
"Každý den." Přislíbil Kamzík a naposledy mu rozcuchal vlasy.
Trubec mu vzal z ruky ocelovou helmu a nasadil mu ji trochu nakřivo na hlavu.
"Opatruj se." Zašeptal, hlas se mu zlomil. Objal Kamzíka pevně kolem krku.
"Ty také." Odpověděl Kamzík a políbil ho na čelo. Stiskl Trubce, pohladil ho po zádech a odešel. Neohlédl se, nechtěl, aby jeho slzy byly vidět.