Game of Thrones

Hudba hrála a tanečníci kroužili hodovní síní vyzdobenou černobíle pruhovanými kanci rodu Crakehallů, mezi nimiž na počest hostů zářili zlatí lvi. Tywin Lannister se obvykle slavností svých vazalů neúčastnil, ale dnešek byl výjimkou – jeho syn byl totiž panošem lorda Sumnera.
Když píseň skončila, Cersei se nenápadně vytratila ze společnosti potomků starého lorda Crakehalla a přitočila se k bratrovi. „Pojďme na chvíli odtud,“ špitla mu do ucha.
„Nemůžu,“ oponoval. „Musím být lordu Sumnerovi nablízku, kdyby mě potřeboval.“
„Probírá s otcem obchody, to jim vydrží dlouho,“ usmála se sladce.
Otočila se k odchodu a Jaime ji následoval. Nikdy jí nedokázal říct ne.

„Lannister vždycky splácí své dluhy.“
Bezva, pár švihů mečem a budou chechtáky. Vyzraju na ryby, vyzraju na ptáky. Ať se ta hysterická matrona třeba pomine.
Cesta, pobudové, ocel, bitva. Prachy. Sem s nima. Tenhle chlap je zlatej důl.
Město, pletichy, dědek s uřízlýma vousama.
Spratek. Může bejt víc na přesdržku? Může. Jednou to evidentně bylo málo.
Přípravy, panika, zelená bitva. Peněz jak šlupek. Titul. Fajn, ale na nic.
Velká sláva, spousta žrádla.
Spratek pořád na přesdržku.
Ještě větší sláva, spratek, bezva kost. Fialová.
Průser.
Hora? Ani prd. Za to prachy nestojí.
Manželka. Blbá jak necky, ale těch chechtáků. Těch chechtáků.

Luthor Tyrell byl bezpochyby mužem, po jakém musely toužit všechny ženy. Zářil na turnajích, s obdivuhodným citem recitoval básně, byl pozorný a navíc až nadpozemsky krásný. Co víc, zůstal takový i po svatbě.
Brzy však Olenna zjistila, že její manžel je jako myrská váza – oslňující leskem a umně vyrytými ornamenty, ale uvnitř dutá. I proto si k její nelibosti úřad králova pobočníka místo něho uzurpoval prohnaný Tywin Lannister.
Když Luthor zemřel – stejně hloupě, jako žil – Vysokou zahradu zdědil jejich syn. Olenna dělala vše pro to, aby byl Mace úspěšnější než jeho otec, ale mělo to háček – byl celý po něm.

"Přesně tuhle zápletku jsem čekal ve druhé sérii, dost slabý." Rychlokvaška trpící potřebou sdílet světu svoje názory na YouTube.

"Mám teorii, že hradní brána je ve skutečnosti chytře sedící drak."
"To by bylo trapně předvídatelný!" Komentáře na fanouškovské stránce.

*

Tvůrčí tým vyčerpaně polehává v zasedačce. Kafe došlo.
"Nezapínej to!" hystericky zařve jeden ze scenáristů na druhého, který otvírá laptop.
"Tvůrci zjevně trpí jistou únavou myšlenkového materiálu," přečte hluše.
"Únava materiálu?! A dost! Já toho mám dost!"

*

Zombie staví domeček z kostí hlavních postav.
Pak se objevil meteorit. Pak už nebyli ani zombíci.
Kamera najíždí na pustou pláň.
Konec.
Trhněte si.

Jeho pradědeček byl braavoským žoldnéřem, dědeček potulným rytířem a otec nejmenším z malých lordů, jehož panství tvořil jen nepatrný kousek skály. Přestože jeho rod s každou generací zlepšoval své postavení, neměl toho mladý Petyr Baelish mnoho, oč by se mohl opřít. Jen své schopnosti a sny. A sny, na těch rozhodně nešetřil. Mnozí mu říkali, aby místo stavění vzdušných zámků zůstal nohama na zemi. Petyrovy nohy však nestály na ploché zemi. Kdepak, neúnavně našlapovaly na další a další schody, stoupaje čím dál výše, až do „vzdušného zámku“ s Měsíčními dveřmi a nebeskými celami. I odtud však bylo pořád kam stoupat...

Když jsem se narodil, byl jsem nejmenší, pořád hladovej a navíc bílej.
Nevím jestli vadilo to, že jsem měl barvu jako krajina okolo a byl jinej než ostatní, nebo mě bylo mojí mamince líto, ale vzala nás jinam. Bylo tam tepleji a zem byla také tmavá a teplá.
Už jsme měli se sourozenci zoubky a začali jsme jíst maso a tak nám maminka chtěla ulovit jelena. Ale měl velké parohy.

Měli jsme co jíst, ale maminku už ne.

Pak se objevil ten člověk.
Podival se na mne a věděl jsem to, my oba.
Byl jsem doma.

Tu noc jsem proplakal.

Ser Jacelyn Bywater stál na městských hradbách a sledoval, jak Stannisovi vojáci vypalují les na protějším břehu Černovodého proudu.
„Zaútočí brzy?“ vyrušil ho z chmurných myšlenek čísi hlas. Bylo to Derek Ewerclay, správce královských sklepů.
„Počítám, že hned, jakmile dorazí jejich flotila. A to bude brzy, velmi brzy,“ odpověděl ser Jacelyn a svou železnou rukou se podrbal v prošedivělých vlasech.
„To se mi ulevilo,“ vydechl Ewerclay.
Ser Jacelyn k němu prudce otočil hlavu. „Ulevilo?!“ Ten člověk se musel zbláznit!
„Kdyby obléhání trvalo déle než další týden,“ začal objasňovat správce, „musel bych královně regentce vysvětlovat, že nám došlo všechno Arborské červené.“

Nadechl se. Odvahu, Same. Zabil jsi Bílého chodce. Tohle zvládneš. Prostě si to natrénuj.
„Jone. Jsem štastný, že ses vzpamatoval ze smrti své první lásky a Daenerys je skvělá. Jenom je tady taková… maličkost?“
Maličkost. Ha.
„Uhm… Tvoje macecha tě nenáviděla zbytečně?“
Vážně?!
„Nemůžu jim přece jen tak říct, jsi manželským synem Lyanny Stark a Rhaegara Targaryena, Aegon - což tedy brrrr, dost neuctivé, vždyť tvůj stejnojmenný bratříček byl krátce předtím brutálně zavražděn – a právoplatným dědicem trůnu… ale teto Daenerys, nezoufej, pořád můžeš být královnou, incestní manželství jsou nakonec prakticky rodinná tradice!“

„Cože?“ ozvalo se za ním.
Ach.
No… očividně mohl.

Jak sladce, blaženě žije si král,
hostiny, turnaje, co týden bál.

Jelenem zdobený zlatý tvůj praporec,
v království každý ví, že nejsi lakomec.

Turnaje pořádáš za velké slávy,
zdaleka na ně se sjíždějí davy.

Potoky vína a pohoří masa,
vše lehce unese královská kasa.

Manželka hraje si na tichou domácnost?
Náhradnic najde se pokaždé víc než dost.

Potomky svoje už spočítáš stěží,
Spokojeně však tvůj život dál běží.

A když tě omrzí paláce lesk,
v královské oboře zaženeš stesk.

Lovecká smečka tvá vesele štěká,
na zásah oštěpem divočák čeká.

Žes zklamal poddaných nezměrnou naději?
Litovat vždy bude dost času později.

Klečel v tom chladném sněhu před námi a tvářil se jako by mu vůbec nedocházelo proč. Těkal očima z jednoho na druhého a nejspíš hledal nějakou oporu, vysvětlení, alespoň v jednom z našich pohledů, zatimco mu z děr v břiše vytékala čerstvá krev.
Nevěděl vůbec jak hrozně to bolí. Jak strašné je se koukat, když vám před očima podříznou oba rodiče.
Pokud ano, nikdy by to neudělal. Nikdy by je sem nepřivedl.
Stoupl jsem si proti němu, zahleděl se mu do očí a vrazil mu nůž rovnou do srdce. Snad ho to bolelo stejně jako mne každý den.

"Pro hlídku."