Vtipy

Je Štědrý den, už se připozdívá. Ve většině domácností už jsou dárky rozdány a rodiny si užívají blízkosti, maminky uklidňují své děti nabuzené vším tím vzrušením, tatínkové zkouší s ratolestmi nové hračky, je slyšet zpěv koled.

Venku se z oblohy sype sníh, obrovské vločky elegantně přistávají na všech površích a celý svět vypadá jako pod načechranou bílou peřinou. Z oken se line tu hřejivé zlaté světlo, onde blikají světýlka všemi barvami.

Ve vězeňské cele sedí zloděj, zasněně hledí ven zamřížovaným oknem a sní s otevřenýma očima: „Bílá poezie Vánoc. Lidé jdou na půlnoční, nikdo doma. Bože, to by se kradlo!”

Žena sedí u věštkyně. Ta zasmušile kouká střídavě do křišťálové koule a do karet, pak se nadechne a povídá: „Vidím vaši budoucnost, ale není to moc dobré.“

„Zemřu?“ vyděsí se žena.

Věštkyně kývne.

„Brzo?“ zašeptá žena.

Věštkyně znova kývne.

 Žena se chytá stébla: „A půjdu do nebe?”

„Ano,” odpoví věštkyně.

„Och, aspoň že tak, ale nevím, jak to tam chodí, vidíte co tam budu dělat?” ptá se zoufale žena.

Věštkyně zvedne hlavu a povídá: „Umíte hrát fotbal?”

„Ne, ani neznám pravidla,” praví žena zmateně.

„Tak byste si je měla fofrem nastudovat a ještě si trochu potrénujte, večer hrajete první zápas.”

Je podzimní podvečer a po dobře vykonané práci kráčejí po venkovské silnici dva staříci. Zezadu zdáli se ozve vrum, vrůůůům, zvuk se chvíli přibližuje, a najednou kolem nich projede na motorce bezhlavý muž, několikrát se zakymácí a jako loutka, které přestřihli provázky, se zřítí i s motorkou do příkopu.

Muži na sebe kouknou, pokrčí rameny, a jdou dál. A najednou zase zdálky vrum, vrum, vrůůůům a opět kolem nich projede bezhlavý chlap na motorce.

Když se to opakuje po páté, ten jeden stařík se zamyslí a říká tomu druhému: "Hele, Franto, neměl by sis tu kosu dát na druhý rameno?"

Sprchují se dva kolegové v práci.

„Hele, Franto, ty jsi byl na prodloužení penisu?“

„Ne, to jen u nás za vesnicí u kouzelné studánky sedí žába, ty se jí zeptáš, jestli si tě vezme za muže, ona řekne ne a tobě se prodlouží o osm centimetrů. Ale prý to občas nedopadne dobře.“

„Já to risknu,“ praví Honza.

„No, já tě varoval.“

Tak tam Honza jde, vše jde podle plánu, ale pak si Honza říká, tak přidáme ještě osm, ať mám víc než Franta, a zeptá se žabky znovu.

Žabka se naštve. „Seš hluchej? Ne, ne, ne, ne, ne a ne!“

Pepa se nemůže dívat, jak je jeho kamarád Karel pořád sám, a tak ho zapíše na speed dating.
Ale Karel se bojí: „Hele, ale co když se mi nebude líbit? Víš, jak neumím nikoho odmítnout, zkejsnu s ní navěky!”
„Neboj, to je jednoduchý,“ povídá Pepa. „Když si sedne, tak si ji prohlídni a když se ti nebude líbit, stačí udělat ‚Achachrchachachrch’ a do konce časového limitu předstírat astmatický záchvat.”
Tak Karel večer usedne u stolečku a hned první si k němu přisedne nádherné stvoření, pevná prsa, krátká sukně, líbezná tvář. Karel otevře pusu, ale než stihne promluvit, slečna říká: „Achachrchachachrch!”

Chlapík, ignorující varování místních, tráví klidný den rybařením na jezeře Loch Ness. Najednou na jeho člun zaútočí pověstná příšera. Ta jediným máchnutím ocasu vyhodí člun i s rybářem do vzduchu a otevře tlamu, aby oba spolkla.
Za letu vzduchem muž, celý život zapřisáhlý ateista, zoufale vykřikne: "Pane Bože, pomoz mi!"
Jako zázrakem všechno znehybní a rybář zůstane i se člunem viset ve vzduchu. Z nebes zazní pobavený hromový hlas: "Já jsem myslel, že ve Mne nevěříš?!"
"No jo, Pane Bože, ale na mou drobnou obranu – o lochnesské příšeře jsem si ještě před minutou taky myslel, že je to jenom chiméra!"

Děda letí poprvé v životě letadlem a dělá se mu špatně.
Zavolá si letušku a povídá: „Promiňte, jsem v létání úplný zelenáč, co když se mi bude chtít zvracet?“
Letuška mu dá pytlík a říká: „Kdyby něco, dědo, tak zvracejte do toho pytlíku.“
Později se letuška vrátí k dědovi, který spokojeně sedí, ale všichni kolem jsou pozvracení od hlavy k patě.
„Že vy jste nepoužil ten pytlík?“ zeptá se letuška dědy.
„Ale použil,“ odpoví jí děda. „Jenomže jsem pořád hodně zvracel, až se to do toho pytlíku nevešlo, a tak jsem trochu upil a kvůli tomu pak blilo celý letadlo.“

Nočním městem jde pár. Patrně z nějaké restaurace, vinárny, či podobného podniku. A jak už to tak bývá, když jsou příjmy, musí být i výdaje. Tělo si žádá své. Chlápek se omluví své společnici a rychle hledá nejbližší společensky přijatelné místo pro tento účel. Volí blízké křoví, nic lepšího v onom parku není.
Spěšně si rozepíná poklopec a úlevně se zbavuje přebytečné kapaliny. Ovšem vzápětí se z křoví velmi hlasitě a nasraně ozve jiný chlápek:
"Ty vole, ty jsi mě pochcal!"
"Psst, jsem tu s dámou!" reaguje ten ulevující si.
"Ty vole, a koho myslíš, že mám pod sebou já?!"

U cesty v lese takhle stojí zajíc. Když jde okolo vlk, tak na něj drze houkne: „Hele, vlku, naval padesát korun.”
„Ty zajíci jeden, že tě sežeru,” rozčiluje se vlk.
„Tak si to pojď rozdat do křoví,” vyzve ho zajíc.
Za chvíli vyběhne z křoví vlk celej pomlácenej. Rychle si opráší kožich a utíká pryč, jak nejrychleji dovede.
Po chvíli jde kolem liška a zajíc zase u cesty: „Hele, liško, naval padesát korun.”
„Ty jeden drzej zajíci, že tě sežeru.”
„Tak si to pojď rozdat do křoví,” kasá se zase zajíc.
„Jó, to znám. Skládáte se s medvědem na pivo.”

Manželé se rozvádějí a poslední účty si vyřizují u soudu. Soudce sklesle sedí za stolem a nenápadně si tře spánky, zatím se skoro ani nedostal ke slovu. Konečně se zberchá natolik, že se mu podaří manžele přerušit.
„Tak podívejte, chápu, že je mezi vámi spousta zlé krve, ale mohli byste mi vysvětlit, proč nutně chcete rozvod, pane navrhovateli?“
Manžel odpoví: „Pane soudce, pořád jsme se hádali a ta mrcha si každou naši hádku zapisovala do sešitku. To nešlo vydržet!”
Soudce: „Ale to přece není nic strašného, to dělají i jiné ženy.”
„Jenže ona si to psala i na týden dopředu!”