Vtipy

V lese se pořádá odvod na vojnu a líně se tam šine medvěd. Proti němu běží rozjuchaný zajíc.

"Hele, zajíci, co tak zvesela? Copak nevíš, že nás verbujou na vojnu?"

"Vím, ale já tam nemusím. Nevzali mě, protože nemám koule, jsem si je utrhl při přeskakování pařezů."

V dobré víře, že mu to musí vyjít jako zajícovi, a radši bez koulí, než na vojně, medvěd si vyhlédne pařez a naběhne na něj koulema napřed. Bolest jako kráva; když zase začne vidět, jde k odvodové komisi. Ti na něj už z dálky volají: 

"Medvěde, ty sem vůbec nechoď, máš ploché nohy.“

„Já strašně miluju koukání na ty různý animovaný příběhy a pohádky,“ povídá chlapeček svému kamarádovi v družině. „Akorát z toho mám poslední dobou takový divný pocity.“

Kamarád přiloží kostičku na věž a ptá se: „Jako proč? Co se vlastně děje?“

„No já mám pocit, že se naši těch animáků bojí. Že z nich mají úplnou hrůzu,“ odpoví chlapeček.

„A jak jsi na to přišel?“ vyzvídá kamarád dál.

„No my si vždycky večer sedneme s bráchou před telku a voláme My chceme pohádku! A rodiče přijdou, pustí ji z DVD, zalezou si spolu do postele pod peřinu a tam se třesou!”

Manželé slaví výročí. Domluví se, že ve velkém obchodním centru dají oběd a pak si navzájem nakoupí i dárečky.

Najednou ale chlapík s hrůzou zjistí, že manželku po boku nemá, matně si vybavuje její sdělení, že ona musí jít támhle a on má čekat tuhle… ale kde?

Chvilku pobíhá a manželku hledá, ale marně. Tak přistoupí ke krásné ženě a zdvořile se ptá: „Promiňte, ztratila se mi manželka, nemohla byste mi pomoci ji najít?”

„A jak?”

„Jen se se mnou bavte a smějte se. I kdyby v tu dobu měla být na druhém konci republiky, tak se vždycky odněkud vynoří.”

Dva kolegové, Hošek a Novák, byli vysláni na služební cestu. Moc se neznají, spárováni byli pro tuto cestu jen kvůli svým znalostem v oblastech pracovní schůzky, na kterou jedou. Takže v autě spíše mlčí a poslouchají rádio. 

Najednou Novák zařve: „Ty vole, Hošku, brzdi, dyk tohle je to místo co ho před chvílí v rádiu hlásili, že tu měřej!“

Hošek dupne na brzdu a přilepí zrak k ciferníku rychloměru. Najednou je staví policista.

„Tak pane řidiči, víte, jakého přestupku jste se dopustil?“ 

Hošek se vzepře: „Vždyť jsem jel pomalu!“ 

Policista se usměje. „Ano, tu červenou na semaforu jste projel třicítkou.“

Noviny dělají rozhovor se slepým parašutistou.

„Řeknete nám, jak to probíhá?“

„To je velmi snadné. Připravím se ke dveřím, i se svým slepeckým psem, ruku dám na šňůru otevírání padáku... a až mi kamarádi řeknou, tak prostě skočím. Řeknou mi také, do kolika mám počítat, a pak otevřu padák.”

„Ale jak poznáte, že se blíží země?”

„Víte, já sice nevidím, ale zato mám výborné ostatní smysly. Když jsem pár stovek metrů od země, začnu cítit vůni trávy, pole...”

„No dobře. Ale jak poznáte, že se máte připravit na samotný doskok?”

„To je úplně jednoduché. Najednou mi povolí vodítko v ruce.”

Starší manželé se rozhodnou zase se jednou po dlouhé době projít po městě a kouknout, co je tam nového. Prochází se historickými uličkami a vzpomínají na mládí. Najednou uvidí na roky zavřeném krámku obrovskou ceduli, tak to jdou prozkoumat. Na ceduli stojí:

UNIVERZÁLNÍ OPRAVNA

Zde opravíme veškeré porouchané věci a spotřebiče! 

Na co si jen vzpomenete, my to umíme opravit! 

Od hodinek, přes mobily, notebooky, stolní počítače, tiskárny, kopírky, lampičky, budíky, fény, kulmy, depilátory, žehličky, mixéry, roboty, kávovary, mikrovlnky, vysavače, pračky, sušičky, myčky, bojlery, až po ledničky a mrazáky.

Dole je malým písmem připsáno:

Pořádně bouchejte na dveře, zvonek nefunguje.

Americký prezident Richard Nixon a jeho sovětský protějšek Leonid Iljič Brežněv se rozhodli změřit své síly v běhu na 100 metrů. Utkali se na neutrální půdě v sídle OSN v Donaustadt ve Vídni. Závod byl mírně řečeno jednostranný, nicméně o události nadšeně informovaly přední listy zemí obou účastníků.

The New York Times referoval, že americký prezident Nixon ve sprintu na 100 metrů drtivě porazil generálního tajemníka Sovětského svazu, a do cíle dorazil s velkým náskokem.

Komsomolskaja Pravda ovšem výsledek závodu popsala následovně: Soudruh generální tajemník do cíle dorazil na velmi pěkném druhém místě, zatímco americký prezident doběhl ostudně až předposlední.

Je krásný jarní den. Z dálnice sjede dálkový linkový autobus a zastaví u motorestu. Řidič vystoupí, několikrát se zhluboka nadechne, protáhne se a pár okamžiků si jen tak nechá líbat tvář slunečními paprsky. Pak odejde dovnitř.

Jeden z cestujících, nepříjemně překvapený zastávkou, která nebyla uvedena v jízdním řádu, také vystoupí z autobusu a jde dovnitř za řidičem.

Když tam vejde, vidí, že si řidič dal u baru panáka. Tak blýskne odznakem: „Tak, pane řidiči, právě jste dojel. Policie.“

„Já vím, že jsem dojel,“ řidič na to klidně. „A vy taky. Autobus právě odjel, vystřídal mě kolega. Já tu mám padla.“

Bydleli jednou spolu neurotik a flegmatik. Jednou seděl neurotik v pokoji. Najednou se ozve osamělé vrznutí, jak se otevřou dveře z kuchyně a do pokoje pomalu vejde flegmatik, přejde pokoj, projde do chodby a pak do koupelny, nabere lžičku vody a zase skrze chodbu projde do pokoje a pomalu odejde do kuchyně. Za chvíli se flegmatik opět objeví, projde pokojem, objeví se se lžičkou vody, projde pokojem a zmizí v kuchyni. 

Neurotikovi stoupá adrenalin, skřípá zuby, zatíná pěsti.

Když flegmatik nabírá pátou lžičku vody, neurotik s pěnou u úst zařve: „Proboha, na co ti je ta voda?!?”

„Hoří nám kuchyň.”

Vdaná žena si to rozdává ve své posteli s milencem, když vtom zarachotí v zámku klíč. Šamstr začne panikařit a chce zdrhat, ale žena ho chlácholí:

„Neboj, on je děsně hloupej a navíc asi i opilej, zůstaň ležet, on si ničeho nevšimne a až usne, tak normálně odejdeš.“

A jo, manžel vejde, lehne si, ale najednou si sedne a zařve:

„Je tady moc nohou! Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest.”

Manželka se nedá znervóznit.

„Klid, to bude tím úhlem, zkus to tamhle od šatníku…“

Manžel vyleze z postele a znova počítá: „Jedna, dvě, tři, čtyři. Fuj, už jsem se lekl!”