Středozem

Byla jeho jediným neúspěchem. Nejdřív jí nechtěl dovolit, aby byla lepší než on. Jenže byla - nadaná, neúnavná, nechápavá.
Nechtěl, aby byla mistrův oblíbenec - tím měl být on sám.
Možná nebyla. Ale dařily se jí věci, jaké jemu nikdy. Záviděl jí.
Nemohl ji dostat z hlavy, jako třísku z pod nehtu, jako nedokonalé dílo, které potřebuje dobrousit.
Chtěl ji obejmout. Chtěl, aby ho uznala, aby se na něj usmála, aby...
Chtěl, aby odložila tu svou přitažlivou, horkokrevnou zpupnost a konečně pochopila.
Chtěl ji políbit, chtěl, aby byla v bezpečí. Pošeptat jí pravdu.
Nikdy, za celá staletí, ho nenapadlo, co chce ona.

Co je vzpomínka?
Když blesk nečekaně udeří do protější stráně a strnulý okamžik se ti otiskne na sítnici, a po něm hrom, burácející výbuchy, bubny v podzemí, pach bahna, vytí větru, jako bouře tenkrát, tu noc -
když ji políbil
- když ochutnala jeho krev.
Zkus přece poslouchat déšt, jak omývá vděčnou louku, napájí řeku živou vodou. Co je vzpomínka? Cosi, co i když je tvojí součástí, patří minulosti.
Možná je zemřít snazší, procitnout s čistou hlavou.
"Psst, nejsi tam. Jsi na slavné výpravě Elrondových synů." Laskavý hlas, podbarvený úsměvem.
Celeamin se podívá Glorfindelovi do očí a na prchavou chviličku mu porozumí.

Nastala noc. Nedaleký potok se rozezvučel, napitý celodenním deštěm. V lese padaly osamělé těžké kapky.
Kolem ohně bylo teplo, ale vlhko. Erestor si povšiml herbáře, nedbale položeného na jehličí. Jestlipak ty nasbírané květy vůbec uschnou... Starostlivě knížku zvedl a otevřel.
Místo na rostlinné exempláře se díval na jakési načmárané zápisky. Tázavě pozvedl obočí. Otočil herbář a otevřel ho z druhé strany. Ach ano, tady jsou. Kosatec tedy nevypadal úplně nejlépe...
Pečlivě květy založil hlouběji do knihy, mezi suché stránky.
Po očku se ujistil, že hoši opravdu spí. Hlavně Elrohir. Ten hoch je bystřejší, než se dělá.
Teprve potom se začetl.

Výlet za babičkou, den desátý, rok 149
Zapsal: Elrohir

Ráno: Stojíme kvůli dešti. Máme oheň pod převisem. Elladan má mokrý kalhoty. Pořád mluví. Erestor ho poslouchá a opravuje. Budu si psát, co kdo dělá.

Poledne: Pořád prší. Elladanovi ještě neuschly kalhoty. Urazil se a mlčí. Glorfindel vaří čaj. Glorfindel nabídl čaj Celeamin. C. slušně poděkovala. G. se pořád směje. Elladan si asi myslí, že se směje tomu, že on (Elladan) sedí pod dekou nahej.

Večer: Leje. G. vypráví C. o prastarých gondolinských mečích. C. se tváří, že neví, o co jde. Slyší to od něho prvně? Ať už přestane lejt!

Elfští bratři klusali bok po boku travnatou plání. Velmi si to užívali, protože poprvé mohli beztrestně dospělým trochu ujet.
"Konečně kus pořádného hraničářství," prohlásil Elladan.
Elrohir nadšeně pobídl kobylu Hnědoočku. "Jo! Pořádná hraničářská výprava!"
"A zdalipak víš, pane Elrohire," napodobil Elladan tón jistého staršího elfa, "z čeho pochází slovo hraničář?"
"Eeee," na to bratr, "od slova hraní."
"S liškama, jasně. Přeci od slova hra-ni-ce! Ts ts."
Elrohir se zasmál, ale hned zase ztlumil hlas. "Teď docela jsme na hranici, víš to? Anduina je přirozenou hranicí mezi -"
"- mezi vyspělým a divokým, zaostalým světem, správně."
Elrohir se paranoidně ohlédl. "Psst, tos přehnal."

Pravidelné, měkké oddychování.
Cvrček v trávě.
Řeka, vonící blátem, chladem, rybami.
Lupnutí dřeva v ohni.
Kolem ohně sedí elfové. Někteří mají zavřené oči.
Noční vítr ve větvích.
Mezi stromy spí koně, jeden si odfrkne. Snad se mu nelíbí, kdo přišel tmou.

Mladý lišák zvědavě očichá špičku hraničářovy boty. Ten otevře oči a pousměje se. Zrzavý kožíšek ve světle z ohně září jako samy plameny.
Lišák se rozhlíží. Co asi hledá? Zásoby pověsili na větev.

Menší elfové voní důvěrou. Spí. Hřejí, teplem, které je cítit, i tím, které jde jen tušit.
Lišák se stočí po boku toho nejvřelejšího, aby ho hlídal.

Elladan stál po kotníky v mokřadu a tvářil se bratrovražedně.
"Ten květ napravo od tebe je krásný exemplář," ozval se ze břehu Erestor, i na výpravě odpovědný za jejich vzdělání.
"Jo! Ber ho, je to mnohem hezčí kozatec než ten můj!"
"Ko-sa-tec, pane Elrohire. Zapsal sis to chybně."
Fialové a modré květy se výsměšně pohupovaly. Elladan si zhluboka povzdechl, aby se opanoval a nehodil po nikom hrstí bláta.
Ty zatracené kytky nádherně voní.
Vytáhl nožík, tedy, dýku, a pomstychtivě podřízl vyhlédnutý květ.
"Povšimněte si, jak jsou kosatce vysoké."
"A jak Elladanovi sluší! Roooooozvíjej se, poupáááátko!"
Jsem elfské kníže. Neházím blátem.

Z řeky stoupala pára. První ptačí píseň protnula modravou krajinu. Břeh tu byl trochu podemletý a mazlavý, ale jen o pár kroků dál už ze dna svítily oblázky, rozkutálené jarními povodněmi.
Celeamin si přehodila rozpuštěné vlasy přes nahou hruď a vešla do vody stejně rozhodně, jako vcházela kamkoli. Ledová voda jí sevřela lýtka, boky, skoro vyrazila dech. Neskutečný pocit. Chtěla si ho pamatovat.
Zavřela oči a zmizela pod hladinou. Pár silných temp proti proudu. Mrazení v zádech.
Něco bylo v řece s ní.
Dívalo se.
Prudce se vynořila. Z druhého břehu ji pozorovala medvědice s mládětem, stejně překvapená jako ona.

Slunce klesalo mezi barevné obláčky, koně pili z pramínku a oheň příjemně popraskával.
Elrohir si rozvinul houni vedle svojí chůvy. Chvíli seděl, pak zvedl okraj a jal se zespod vytahovat kamínek po kamínku, větvičku po větvičce.
Celeamin ho zaujatě sledovala, a tak toho využil.
"No co, chci spát pohodlně."
"Samozřejmě."
"Celeamin, ehm, líbí se ti naše výprava?"
"Líbí."
"A, no, jsi hodně ráda, že tě náš táta pustil?"
"Jsem."
"A, víš, nenapadá tě třeba, proč tě pustit nechtěl?"
"Napadá."
Elrohir otevřel pusu naprázdno. Tohle bude ještě trvat.
Zamyslel se zhluboka, ale napadlo ho jen: "Těšíš se taky k babičce?"
"Ne."

Jaké je nejhorší tábořiště?
Když na tebe zbyde přesně to místo s kamenem pod zády?
Když v noci začne pršet?
Když koně neustále frkají a budí tě?
Nebo třeba když smrdí hloh, ale dospěláci se odmítnou stěhovat?

Nebo když rudé slunce prorazí černý kouř, plazící se z ruin doutnajících domů, a ty místo, abys vítal úsvit, se loučíš s umírajícím přítelem?
Když procitneš s křikem a pocitem, že se udusíš vlastní krví, protože jsi usnula vyčerpáním a to, čeho ses nejvíc děsila, je pořád ještě pravda?
Nebo když raději vůbec nespíš, aby tě ráno nemělo co překvapit?

Nejspíš ten hloh.