Středozem

Máma mi vyprávěla, že jednoho dne uvidím svět, voňavý a barevný. Místo toho domovem otřáslo burácení, mokrá zem divně páchla a máma křičela: Uteč!
Svět byl strašně velký a studený.
Měly v něm být jiné bytosti, to jsem věděl, a brzo jsem jednu potkal. Přišla po zadních a zvedla mě měkkými tlapami. Tak začala moje cesta.
Další bytost chodila po čtyřech a dorozumívala se s první tajným jazykem.
Nesly mě podél vody, které se říká řeka, do tepla, kde menší bytost nechtěla, abych něco viděl.
Nabídla mi mléko, které chutnalo divně. Pak dlouho kňourala vysokým hlasem, abych usnul.
Zvláštní zvyky.

Elladan nutil svou mysl soustředit se. Slova dávala dokonalý smysl. Zhruba každé třetí. Po další zbytečné větě zaklapl knihu, seskočil z postele a pospíchal ven.
Chůva seděla na lavičce, oči zavřené, unavené ruce v klíně.
"Přísahám, že chci jen potvrdit svou domněnku," pravil místo pozdravu.
Vzala mu knihu. "Ultimátní mistrovská cesta hrdinského meče...?"
Elladan nalistoval kapitolu. "Zakalit, to jako namočit do vody, že?"
Chůva s povzdechem vylovila ze zástěry olůvko. Přeškrtla slovo, nakreslila podivnou značku a na okraj stránky vepsala drobným písmem větu.
Na další straně škrtla celý odstavec.
Elladan pojal podezření, že jeho patnáctiletá genialita na tohle nebude stačit.

Hop, elegantně se odrazit a při skoku co nejpůsobivěji předvést ocas, dopadnout a zatvářit se nezaujatě. S přehledem vybalancovat další dopad a hlavně se nějak trapně nepodrbat!
Veverka sledovala svého nápadníka, jak se k ní blíží olšovým hájkem. Kožíšek házel zlaté odlesky, huňatá oháňka vlála jako hrdé zástavy na bojišti, čemuž veverka nerozuměla, ale to neumenšilo její ohromení.
Hop, hop. Oba naráz začichali, vlahý větřík nesl jejich vzájemné porozumění...
"Aiya Eldalië ar Atanatári, utúlie'n aurë!!!" Zaječelo něco zpod stromu. "Hustý!!!"
Veverčák ztratil rovnováhu, jeho dáma šokovaně nadskočila a zmizela.
Do liščí prdele, pomyslel si veverčák. Tady to prostě fakt nejde!

Jaro přišlo příliš rychle. Hraničáři posmutněle položili poslední balvan utržený sesuvem půdy a skryli tak nehybnou zabahněnou tlapu. Na vrch mohyly přidali smrkovou větvičku.
Elrohir vykoukl z podrostu, zachumlaný do pláště.
"Jsi hodný, mladý pane, žes ho tu nenechal jen tak ležet," oslovil ho jeden elf dobrosrdečně.
"Nech ho," zašeptal druhý. "Chudák oplakává každé zvířátko."
Vskutku. Elrohir táhle zakňoural. A jak se ujistil, že mají hotovo, pustil se svahem k čekajícím koním.

Na Hnědoočku se mu nasedalo špatně, klopila uši a uhýbala.
Tišil ji, vysvětloval. Srdce mu bušilo. Brečel? Trošku. Však není hrdina jako Elladan. Ale dneska? Dneska zachránil život!

Na ochozu bylo větrno. Celeamin se ohlédla k cestě na poslední chvíli, aby spatřila odjíždějící trojici.
"Je to Elrohir, kdo s nimi jede?" zeptala se.
Elf na stráži jí věnoval pohled rychlý jako útok zmije. "Jedno z dvojčat. Nepoznám je od sebe."
"Vždyť jsou každý jiný..."
Její bratr mlčel.
"Urážet se ovšem umějí oba stejně," musela dodat. "Pohádali se mi a každý zmizel někam trucovat."
To mlčení dusilo.
"Nevíš, kam tak spěchali?"
"Nevím."
Jen koutkem oka a honem zase uhnout. A zbytečně nemluvit. Rozloučila se tichou poklonou.
Netušila, jak dlouho se za ní díval.
Netušila, že mají oba stejný strach.

V šedých očích se leskly slzy. V hnědých, koňských, starost.
"Kam jedeš?"
Elrohir k chůvě ani nevzhlédl a dotáhl Hnědoočce sedlo. "Neměl mi to říkat," vzlykl vzdorně. "Co čte. Mě to nezajímalo."

Celeamin usedla vedle Elladana, který si drze zabral její lavičku.
"Jmenuje se to Válečný kůň," řekl bez vyzvání. "Kůň ve válce Posledního Spojenectví zažívá drsný věci! Vážně zásobovací koně tolik umírali?"

Ohně. Pod věčným soumrakem popelavých oblaků zářily jako majáky. Oslepovaly.
Kavalérie si včas nevšimla pozvednutých kopí.
Chaos bitvy vehnal strachem šílící zvířata přímo k nim.
K ohňům. Zásobovací koně nakrmili obě strany.

Elladanovi by prospělo někdy mlčet.

Nové ráno, nové slunce umyté noční přeháňkou. Nové odhodlání.
Zatvrdit se a poslechnout vlastní rozhodnutí. Bez pochyb, bez protivení se, splnit dané slovo. Prsty běží po nápisech na hřbetech, soustředěné oči je sledují. Dokáže to. Najde je a přečte. A užije si je, stejně jako bratr!
Elladan v noční košili vrazil do černé kuchyně, až se mu knihy málem svezly z náruče.
"Mám je! Nejlepší knihy, jež jsou hodny mé pozornosti!"
Chůva pozvedla obočí. "Máš tam i Osudové přísahy a jak se jich vyvarovat?"
Elrohir zahýkal smíchy. Zase Elladana předehnal. Už byl v polovině snídaně i Mého roku s prasátky.

Ve stínu vrbiček už vychládala zem, když Elladan konečně zaklapl knížku.
"Výtečně, teď můžu konverzovat o divným ovoci," pravil zničeně. "Škoda, že jsem se to nemohl naučit na cestách, že, jako ty!" Obrátil se na chůvu. "Bylo tobě kdy k užitku neustálé čtení?"
Pokrčila rameny. Kde asi skončila příručka o drahokamech psaná tátovou rukou, její první učebnice s okraji pokreslenými vlastními objevy a tajemstvími...
Elladan ukázal k pastvině. V divokých kruzích tam cválalo odrostlé hříbě, rozčepýřená hříva mu svítila v zapadajícím slunci. "Bratře. Je snad k jeho zkrocení potřeba číst?!"
Elrohir se potutelně usmíval. "Knížky o zvířatech jsou náhodou bezva."

Elrohir někdy bratrovi záviděl ostrovtip a postřeh, teď ale spokojeně otočil stránku knihy, kterou si vybral po delším uvažování.
Na pestrobarevné ilustraci poskakovala dvě hříbátka nad dvojverším velkých písmen, hlásajícím: KONÍČCI SE PROHÁNÍ PO LOUCE A PO STRÁNI.
Větřík zašustil jarními lístečky a donesl známý, mírně hysterický hlas: "...na ty knihy se nás pak zeptá! Musím otci dokázat, že jsem ty banánány četl, chápeš?! Že nejsem jen nejlepším šermířem, ale vzdělaným dědicem! Netvař se tak, prokaž loajalitu svému lennímu pánu a řekni mi, co tam píšou!"
Elrohir se tiše zachechtal. S takovou se bude bratr válet v banánech ještě zítra.

Knihovna. Tiché útočiště v tichém útočišti. Labyrint příběhů, vůně zašlé slávy, domov prachových zrnek poletujících v různobarevných snopcích světla.
Na parapetu východního okna, opřená o vyrudlý sametový polštářek, sedí elfka. Užívá si chvíli samoty bez myšlenek.

"Celeamin!" Hlasitý šepot protkl posvátné ticho.
Elfský mladík se vyřítil z chodbičky, mávaje útlou knížkou.
"Pomož mi tohle přečíst!"
"Elladane...?"
"Je to v západštině," zoufale zabodl prst do nadpisu. "Ba-na-na. Co to jako znamená?!"
"Se čtením si jdi za otcem."
"To nejde," ošil se. "S tím jsme se vsadili -"
Vrazil jí svazeček před obličej. Banana grove, přečetla.
"- třicet dnů, třicet knih. Tahle byla nejtenčí."