Zlámaljelitovi

"Podívej, tati, v dutině vrby je flaška od vína!" hlásí Zdirad.
"Tak ji tam nech, asi tam má svůj význam," odvětí Pankrác.
"Jaký?"
"Třeba jako mrtvá schránka."
"Proč mrtvá?"
"V takových schránkách si špióni předávají zpravodajské informace."
"Špióni tady?"
"Třeba ano, co my víme, kde všude se pohybují. A každý správný agent vypadá naprosto nenápadně. Možná bychom se divili, že někdo z našeho okolí dělá pro nějakou rozvědku, a my bychom to do něj vůbec neřekli."
"Tatínek příliš čte špionážní romány," reaguje Jenovéfa. "Tu láhev tam asi zanechal nějaký obyčejný konzument. Ale ty ji tam, Zdirade, i přesto nech ležet."

"A můžeš si to přepnout, kam chceš," praví Jenovéfa Pankráci, když titulky zakončují film.
Pankrác projede několik kanálů a zakotví na zpravodajské čtyřiadvacítce. Po chvíli se však Jenovéfa ozve:
"Něco jiného, než ta sebranka, by tam nebylo?"
"Ano, sebranka, protože jsme ji my voliči sebrali," charakterizuje politiky na obrazovce Pankrác.
"Zrovna tyto týpky jsem nesbírala."
"Já též ne."
Pankrác, nejsa žádným zprávomaniakem, problikává další programy. Až jej zaujme titulek na kanálu s dechovkovými šlágry.
"Jé, taky Sebranka!"
"Ale mnohem lepší," ohodnocuje kapelu Jenovéfa.
A oba zůstanou na tomto programu, neboť muzika jakéhokoliv žánru je tisíckrát lepší než nekonečné politické kecy.

Jenovéfa se připojuje k videohovoru. Právě probíhá rodičovská třídní schůzka distanční formou. Pankrác též přilézá do záběru. Ať paní učitelka vidí, že jsou normální rodina, kde otec též funguje. Vše probíhá hladce, rodiče se o Zdiradovi nedozvídají žádný zádrhel, o průšvizích ani nemluvě.
Hovor skončil, Pankrác je, stejně jako Jenovéfa, spokojen. Přesto má smíšené pocity. Je dobře, že máme supermoderní techniku pro alternativní výuku za pandemie. Avšak dělá se mu zle z představy, že by se takováto komunikace měla stát normou.
Snad se ta situace znormalizuje a na příští, anebo aspoň přespříští třídní schůzku už půjde on či Jenovéfa osobně.

"Ty veverky nám tu zas lezou do zahrady! Letos se nějak přemnožily," konstatuje Pankrác na chatě.
"Chtělo by to dát jim nějakou antikoncepci," rozumuje Zdirad.
"Jakou a jak? To jim chceš cpát tabletky do tlamiček? Nebo píchat injekce? I kdyby někdo vyvinul pro ně transdermální náplast, asi by se jim na kůži dlouho neudržela."
"Něco takového by se dalo vyvinout."
"Až budeš miliardářem, můžeš takový výzkum zafinancovat, pokud ti budou stále vadit. Zatím to necháme koňovi."
"Ten je zlikviduje?" podiví se Zdirádek.
"Ne, ten má větší hlavu. A veverkám můžeme těch pár oříšků od nás, až budou zrát, velkoryse dopřát."

"Asi bychom měli brzy udělat další domácí postřižiny..." uvažuje Jenovéfa.
"Ne, prosím," žadoní Zdirad.
"To si chceš pěstovat mullet, či co?" reaguje Pankrác.
"Co je to mullet?"
"Koukni sem," ukazuje Pankrác heslo na Wikipedii.
"Když to může mít Jarda Jágr..." argumentuje Zdirad.
"Až budeš alespoň z poloviny tak slavnou a úspěšnou osobností jako on..." kontruje Pankrác.
"Myslíš, tatínku, že by bylo o co stát?" přerušuje jej Jenovéfa.
"Pravda, takže jinak: Jágr je dnes už zralejší a zmoudřelejší muž, takže aktuálně žádný divoký mullet nenosí. Celý tento příklad je mimo mísu, z čehož, Zdirádku, plyne: ani ty mullet, ani já skullet!"

"Mohli bychom letos na chatě vysadit nějaké nové stromky," nadhodí rodině Pankrác, "jaké ovoce vybereme?"
"Já mám stejně nejradši banány," konstatuje Zdirad.
"Sám dobře víš, že to nejde, nejsme banánová republika."
"Toto bych zrovna netvrdila, tatínku!" poznamená jedovatě Jenovéfa.
"Pravdu máš, maminko," připouští Pankrác, "leč banánovou republikou jsme jen politicky, klimaticky nikoliv. Bez skleníku nám tu banány nevyrostou."
"A skleník na chatě mít nebudeme," dodá Zdirad.
"To opravdu ne," praví Jenovéfa.
"Takže, milý Zdirádku," pronese Pankrác, "myšlenku o banánovém háji odložíme ad acta, a ač jsme banánovými republikány, realisticky si vybereme na naši chatu nějaké mírnému klimatickému pásu vlastní ovoce."

"Ten džem jsme tehdy vařili z toho nekonečna borůvek," vzpomíná Zdirad maže si džem na chleba.
"To nebylo nekonečno, tolik nemůžeš nasbírat ani teoreticky," oponuje Pankrác.
"Jak to?"
"Leckdo si myslí, že nekonečno je to nejvyšší, nejposlednější číslo, ale tak to není. Žádné nejposlednější číslo prostě neexistuje."
"A nekonečno je tedy jaké?"
"Víš, je zajímavé, že v matematice jsme operovali s nekonečnem, ale všechny učebnice se vyhýbaly jak čert kříži vysvětlení, co to vlastně je."
"Chlapi, přestaňte filozofovat o nekonečnu a mažte si oba na ten chleba jen konečné, tedy rozumné, množství marmelády!" vrací Pankráce i Zdirada do reality Jenovéfa.

"Tak se dáme do těch postřižin," praví Jenovéfa.
"Já jdu první!" vykřikuje Zdirad.
"Víš co, prvně vezmu tatínka. Nemusíš sobecky všechno dostávat jako první," rozhoduje Jenovéfa.
Pankrác usedá na balkón na stoličku a zapůjčený strojek v rukou Jenovéfy se dává do práce. Kadeře, tedy spíše části zbývajících Pankrácových vlasů, padají k zemi a zmírají jako v oné klasikově básni. Za chvíli má Pankrác na hlavě slušivého ježka, nic jiného strojek ani neumí.
"Zdirádku, jsi na řadě!"
"Mami, nechceš raději ostříhat ty? Mnou či tatínkem," zdráhá se Zdirádek při pohledu na Pankrácova ježka.
"Najednou jsi ohleduplný, ovšem já se opravdu nestříhám."

"Tatínku, měli bychom doma nějakou pevnou tenkou šňůru?" táže se Jenovéfa.
"Měli bychom mít toho psa s duší. Jako prádelní šňůru jsme ho tenkrát použili jen malou část," odvětí Pankrác.
"Jaký pes?" zajímá Zdirada.
"Koukej, tady ho mám. Má obalovou vrstvu a uvnitř centrální vlákno. Někdo toto nazval duší. PES je zkratka materiálu polyester. Proto jsme tu šňůru koupili pod názvem PES s duší."
"To je zajímavé."
"Ano, jak vidíš, duši může mít nejen pes jako živý tvor. Zakopaný pes je v těch homonymech. Tohoto psa s duší jsme však tehdy naštěstí nikam nezakopali, a proto jej nyní můžeme použít.

"Zdirade, roušku, když jdeme ven!" vyzývá Pankrác.
"Ach jó," praví Zdirad, avšak nasazuje.
"Neachjákuj, neprotiv se vládě a buď rád, že nemusíš mít plynovou masku!"
"Co to je?"
"Gumová maska na celý obličej, jen na oči skleněné průzory, dole chobot či jiný filtr na dýchání. Poprvé jsme se to učili používat už v mateřské školce."
"Vážně?"
"Ano, a potom na základce nám každý rok měřili obličej speciálním udělátkem, aby byla pro každého maska správné velikosti. Naštěstí zůstalo vždy jen u tréninku a žádné zamoření jedovatým plynem jsem nikdy nezažil."
"To jsou věci..."
"Takže ty roušky vydržme, vždy může být hůř."