Muzeum, kapitola jedenáctá

Předchozí

Děda celý život šlapal chodník v Berouně, služební zbraň v životě nepoužil a obušek vytáhl na světlo boží jen jednou po naléhání zvědavých vnoučat. Když jsem mu řekla, kde chci studovat, dojetím málem uronil slzu. Na pohovoru jsem dostala jakýsi test, jehož účel mně nebyl jasný, ale prošla jsem s perfektními výsledky. Pak mi nabídl práci Interpol. Na pohovoru jsem zjistila, že to Interpol tak docela není. O co jde doopravdy, jsem pochopila až po výcviku.
Nikdy jsem nestála o dobrodružnou akci z televize. Ještě méně jsem stála o sezení v kanceláři, psaní hromad reportů, které si nikdy nikdo nepřečte, prázdné plácáním korporátním ptydepe a hádání se s kolegy, zda nastavíme klimatizaci na 22 nebo 25 stupňů. Chtěla jsem pracovat na čerstvém vzduchu, mezi lidmi, s lidmi, pro lidi.
Cesta do nemocnice za postřelenou kolegyní v té představě nebyla. Nikdy.
Nepamatuji si, jak jsem se dostala k jejímu pokoji. Jirka mě nejspíš celou dobu vedl jako jehně. Vzpomínám si na auto s kočičí srstí i na volantu a pak už jen na Ginettin pokoj. Procházím dveřmi, chci se rukou opřít o rám, ale sáhnu do prázdna, a když otočím hlavu, dveře jsou jinde, než kde jsem myslela. Do oken se opírá slunce, uhodí mě do očí. Musím si je zastínit rukou.
Pokoj má dvě lůžka, jedno prázdné, dvě židle, jednu zabranou. Na židli sedí nějaký muž, drží Ginettinu ruku mezi dlaněmi a tiskne si klouby svých i jejích prstů k čelu, jako kdyby se modlil. V první moment mě napadne, že je to kněz. Nemá kolárek. Má neupravené zrzavé vlasy. Ginettin kolega, uvědomím si. Ukazovala mi ho na fotce. Ten vidoucí, se kterým pracovala několik let. Než opustila pařížskou centrálu a začala zaučovat nováčky po Evropě. Mám dojem, že důvod mi naznačila, ale můj přetažený mozek si nedokáže vzpomenout.
„Jste Monika?” osloví mě zrzek nejistou angličtinou.
„Můžeme mluvit francouzsky,” odpovím.
„Anglicky rozumím,” odpoví on. „Jen… nemluvím.” Opožděně přejde do francouzštiny. „Dokážu číst anglicky knihy, ale nedám dohromady větu.”
Tomu docela rozumím. Posadím se na prázdné lůžko. Nejradši bych strčila hlavu pod polštář. Zaostřím na Ginettina kolegu. Evidentně se vrátil z mise někde v devatenáctém století a rovnou jel sem.
„Jak je na tom?” zeptám se.
„Kulka těsně minula srdce,” odpoví zrzek. „Naštěstí jí nezůstala v těle.”
Co mi to o něm Ginette říkala? Určitě mi řekla, jak se jmenuje. Měla bych vědět, jak se jmenuje. Něco je špatně. Něco je špatně. Něco je příšerně špatně.
Kulka nezůstala v těle… čistý průstřel. Thibault vystřelil na Ginette a pak na mě. Pak zamrzl čas. Dotek démona. Efekt je dočasný. Svět kolem vás se jednou znovu pohne. Ale já si na to nevzpomínám.
Hledám očima Jirku. Pak toho Francouze. V tu ránu si vzpomenu. Ginette mi ukázala jeho fotku a řekla mi o něm jednu jedinou věc. Řekla, že udělala chybu a on zemřel. Tak proto odešla z Paříže.
Něco je jinak. Celý svět je jinak. Od momentu, kdy na mě Thibault vystřelil.
„Kde to jsem?” zachraptím. Hrdlo mám jako vysypané pískem.

Další