Muzeum, kapitola třetí

Předchozí

Lidé přemýšlí ve vzorcích. Najdou na staré bankovce Horovo oko a zařadí je do obří zednářské konspirace, která chce vyhubit lidstvo. Je to pochopitelnější než chaos. Chaos nemůžete pochopit ani kontrolovat. Lidský mozek je fascinující. Spatří pár světel letících ve formaci a připojí je k létajícímu talíři. Spatří rozhrabané oranisko na fotografii a vidí obrys pravěkého osídlení.
“Co je to?”
“Kočičí skála,” odpoví šéf. “Kousek od Mikulova.”
“A to vpředu?”
“Vybrakované archeologické naleziště. Předevčírem začali kopat a včera už to našli vybrakované. Všechno rozbité nebo někde na černém trhu v Německu.”
Ginette povytáhne obočí. U nich ve Francii to asi nevypadá jako v Česku nebo v Egyptě. Co už není vybrakované, to vám patrně vykradou během vykopávek.
“Lítají v tom statisíce,” dodá šéf a Ginette pro sebe přikývne. Nemám tušení, co to znamená.
“Archeologové dorazili až dneska. Banda studentíků s doktorandem v čele. Všechno z nich lezlo jak z chlupaté deky. Myslím, že vůbec nevěděli, která bije. Vyhnal je sem nějaký zkušenější kolega.”
“Takže lokalita unikla hned v den nálezu?” ujistí se Ginette.
“Časové osy,” řekne šéf a přisune jí tablet. Pochopitelně. Misi vede ona, já jsem jen přicmrdávající zelenáč.
Ginette tablet přesune mezi nás.
Archeologové nám zjednodušili práci. Po práci všichni spořádaně naskákali do jednoho auta, zašli společně do hospody na večeři a teprve pak se rozprchli domů. Dva bydlí na stejné koleji. Tím lépe.
“Ztráta mobilu?” všimnu si jedné zvýrazněné svorky. Mezi odjezdem z naleziště a odchodem z hospody. Zjevně na nalezišti hodil mobil do batohu a sháněl se po něm až před odchodem z hospody, aby našel tramvaj na kolej. Chvályhodné počínání, ale nám to přidělá kopu práce.
“Nějaký starý levný mobil s tlačítky a GPS, jaký si lidi berou na lezení po skalách. Běžně používá nějaký smartphone. Ztrátu zjistil až ráno pro balení batohu. Trval na tom, že ho určitě neztratil cestou na kolej, protože takový mobil nikdo krást nebude.”
Ginette protáhne svorku až ke koleji.
U hospody je napsáno “naleziště” a zelený otazník. Šéf takhle značí úseky, kde si svědci nejsou jistí. Lidská paměť je notoricky nespolehlivá.
“Takže se mohli v hospodě zmínit do lokalitě?” zavěštím si.
“Určitě se o ní bavili, ale nikdo z nich si nepamatuje, zda padl její název.”
“Co je přesně to za typ mobilu?” zeptá se Ginette. “Co ti ostatní, používají nějaká zařízení s GPS?”
“Název vám nic neřekne, značka je česká. Neměl ho ani zamčený PINem. Šikovnější IŤák z toho vytáhne data za pár minut.”
Tak tohle by musela být hodně velká náhoda.
“Pak tam máme čtyři smartphony, jednu GPS na geocaching, pak jeden notebook a jeden tablet s otazníkem. Až na tu GPS nejspíš všechno zaháčkovali na wifinu v té hospodě.”
Málem zvednu oči ke stropu. Humaniťáci prý nejsou machři na techniku. Tihle neviděli kybernetickou bezpečnost ani z vlaku.
“Až na ten počítač měli všechno u sebe, ale nechtěli to půjčit technikům. Prý kvůli obavám o soukromá data. Jsou teď na obědě dole v kantýně, každou chvíli dorazí zpátky.” Šéf pro jistotu koukne skrz sklo do prázdné místnosti. “Bude lepší, když s nimi promluví Monika, přece jen k nim má věkově blíž než my dva.”
Nebudu největší zelenáč v zasedačce. Osvěžující.

Další