Moje články

Základna se zdála být opuštěná.
„Náhradní generátor taky nefunguje,“ oznámil Childs. „Někde tu přece musejí mít aspoň baterky, Norové zatracený.“ Vrhl rychlý pohled na židli. „Kurva, hoďte přes něj někdo deku!“
Vyšel ven. Vánice začínala nabírat na síle; za chvíli se nebe i země slijí v jednu neprostupnou bílou masu.
„MacReady?“
Pilot stál na ledovém návrší. Nemluvil, pohled upřený před sebe. V údolí pod ním se ve sněhu černal otvor.
„Norové?“
MacReady přikývl.
„Něco tu museli najít. Nejspíš nad tím povolil led a nějak se to dostalo na povrch. Vykopali to a vytáhli ven.“
„Ale co?“
MacReady bezradně pokrčil rameny.

Probudíš se ještě před zvoněním budíku. V pokoji je pološero, nábytek se nejasně rýsuje na podkladu vytapetovaných zdí. Je to zvláštní – posadíš se v posteli a snažíš se zorientovat. Přehodíš přes sebe župan a nohama se neochotně dotkneš studené podlahy.
Nejsi v pokoji sám.
V koupelně pozoruješ svůj odraz v zrcadle. Náhle za tebou něco kmitne. Je to jen mžik – otočíš se a je pryč.
Jdeš do kuchyně a u té příležitosti zaslechneš na parketách cupání. Kolem kotníků se zavlní neslyšný pohyb. Z lednice vyndáš mléko, otevřeš ho – a pár medových očí, který tě celou dobu sledoval, napjatě rozšíří zorničky.

Jsem stará kancelářská židle; tady v bance sloužím už přes dvacet let. Nejdřív na mne posadili účetního, ale ten byl starý a tak jsem byla brzy zase volná. Pak na mne seděla úřednice. Ale ta byla líná, a tak jí vyhodili. Po ní však přišel mladý muž v obleku a ten se ke mně choval velice hezky. Neklepal na mně popel jako úřednice a nebodal do mně tužkou jako účetní. Býval se mnou dlouho do noci, počítal a psal. Když pro něho přijela policie, převrhl mně na zem a utekl. Velice mně to ranilo – a taky trochu odřelo na opěradle.

„Takže, ty jsi mod, nebo rocker?“
Brian zvedl hlavu. „Záleží na tom?“ Díval se, jak si dívka s krátkými vlasy natahuje punčochy na hubené nohy a dopíná přezku na střevících. Přál si, aby už byla pryč.
„Jasně, že záleží! Rockery nemám ráda. Ale vlastně – máš skútr?“
„Nemám,“ zabručel Brian. Dívka vypadala nerozhodně.
„Měl bys něco být. Jsou šedesátý léta, panebože!“
„Proč? Rockeři jsou opilci a mods povrchní idioti. Nepatřím ani k jedněm.“
Dívka se zasmála. „No jasně, jediný, originální Brian Slade.“
Brian se po ní zlostně otočil. Přestala se smát. „Přesně tak,“ odsekl. „Jediný a originální. Však počkej. Jednou uvidíš.“

„Já nevím,“ řekl tiše Dorian. Ruka, která se už už natahovala, zůstala nerozhodně viset ve vzduchu.
„Měl jsem za to, že máte v plánu zkusit všechny nové věci, Doriane,“ řekl lord Henry. „V Basilově ateliéru jste vypadal docela odhodlaně. Není od vás hezké, že jste teď změnil názor.“
Pobaveně sledoval, jak rozpaky v mladíkově tváři ustupují paličatému odhodlání. Pokud lorda Henryho na tomto světě něco fascinovalo, pak to byla právě síla jeho vlastních slov, která přiměla ostatní, aby prožili něco, o čem by je samotné nenapadlo ani snít.
Dorian uchopil dýmku. Henry se usmál.
„Jednoznačně nejlepší opium v celém Londýně.“

„Sire, tady!“ Norman stál u starého otočného křesla a netrpělivě podupával. V zrcadle, jež bylo součástí šatny, se odrážel jeho ustaraný obličej. „Podívejte, Sire, máme nové žárovky. Dali jsme sem našroubovat žárovky extra! Tady kolem toho zrcadla! Stály nás pytlík rýže každá. Notak, prosím! Sedněte si už!“
Sir, shrbený pod tíhou těžkého sešlého županu, se neochotně přišoural ke křeslu.
„Skvělé, pane. Ještě kousek. Tak! Teď máme přesně – dvacet minut na to, abychom z vás vyrobili dokonalého krále Leara!“
Po představení přinesla Madge Normanovi kostičku čokolády.
„Nechápu, jak to děláš,“ řekla.
„Já taky ne,“ odpověděl. „Prostě to dělám.“
„Nikdy nepřestaneš?“
„Pochybuju.“

Na kloboucích soudruhů zamrzá déšť,
Vítr naklání transparenty
Alegorické vozy čekají
na znamení
Smutek je v normě
Podepsán, schválen a vyhlášen v rozhlase
Na oknech tři vlajky – rudá, černá a nejmenší
červenomodrobílá
Soustrastné projevy suše zívají v zásuvkách
Kde léta spaly mezi razítky a rezavými svorkami
Při přednesu se jen nesmí zapomenout vyměnit jméno
Projevy jsou věčné
Továrny ztichly, dělníci vzali si
pár minut volna na počest soudruha
(které potom napracují na čestných směnách
o všech jeho výročích).
Rozbité fasády lemují smuteční průvod
který je černější než stranické svědomí
Na oknech pavučiny a tři vlajky - rudá, černá
a nejmenší červenomodrobílá
*****
(Pozn.: tohle je poprvé a naposled, kdy Sova píše poezii (nepočítám-li do poezie infantilní říkánky na téma viktoriánských nosů a podobné zhůvěřilosti). Všem lidem, kteří básní a kteří básní dobře, se Sova srdečně omluvuje.)

(Pozn.: drabble navazuje na tuhle scénu :) )
Probudily nás zvuky. Slyšel jsem, jak Adam fňuká a noruje pod deku, zatímco Bernadette na něho syčí aby koukal kurva vstávat.
„Co se děje?“ zamžoural jsem. Bernadette ukázala na okno. Já tam viděl jen australskou noc, ale ona měla lepší oči.
„Jsou tam.“
„Kdo?“
„Domorodci. Maorové.“
„Už ne, proboha!“ ozvalo se zpod deky. „Felicie už dneska nevystupuje. Je unavená!“
Otevřel jsem okno.
„Víte o tom, že jsou tři hodiny ráno? Dámy se musí vyspat!“
Ze tmy svítily rozzářené půlměsíce úsměvů domorodých obyvatel. Vzdal jsem to.
„Ale naposled!“
Půlměsíce se nadšeně rozkývaly nahoru a dolů.
Povzdechl jsem si.
„Holky..? Na scénu!“

„… a Cornelia Soft Paw si namluvila Damiena Lucky Star. Zanedlouho měli tři koťata, z nichž jedno byl Adam Silver Star, můj otec,“ prohlásil Fufán slavnostně. Usazený na polštářku u topení nedbal na to, že kocourek Čitu jeho rodinnými historkami trpí. Pokračoval:
„Adam Silver Star si namluvil Adrianu Silver Star, tedy svoji sestru.“
Čitu vykulil oči.
„Tvoji rodiče byli – sourozenci??“
„Přirozeně, hlupáku. U lepších koček je takové křížení běžné. Ta prachová srst s fialovým nádechem se nevyšlechtí sama! Já bych si například namluvil svoji sestru Fionu. Kdybych… “
„Kdybys ovšem po kastraci nevypadl ze hry, že?“
Fufán upřel na kocourka vražedný pohled.

Poznámka: Zvláštní poděkování gramatickému Křečíkovi!
„Připravil jsem malý seznam,“ pravil Černázmije, „jenž vám zaručí ruku madam X, která krom toho, že holduje květomluvě, je také nechutně bohatá.“
Princ George ospale kývl. „Začni.“
„Pondělí – ibišek. Tím řeknete, že je krásná. Úterý – gerbera, která ji přesvědčí o vaší upřímnosti. To kdyby pochybovala. Středa – „
„Kdy bude vrzy vrz?“
„K rudé růži se dostaneme v sobotu.“
„A potom? Co neděle?“
„Jako dar poslední navrhuji petrklíč, který jí zpraví o vaší věrnosti.“
Minuta významného ticha.
„Ovšem… petrklíč je vlastně plevel a nebudeme ji s ním obtěžovat.“
„Plevel vyhoď,“ rozzářil se princ Georgie. „A místo něj tam vraž - ještě jednu sobotu!“

Má nejdražší Sphinx,
děkuji za čokoládu. Vážně sis mojí nejoblíbenější zapamatovala a sehnala? Jsi zázračná. Mohla bys, prosím, konat zázraky častěji? Všechnu jsem už snědl.
Do Londýna přijedu snad až příští měsíc. Pokouším se psát. B. odjel. Kam, to nevím, možná do Francie. Začíná se příliš podobat svému otci. V tom spočívá jeho – i moje – největší tragédie. Všechno dobré, co v něm je, se utopí v krvi, otrávené dědičným šílenstvím. Vím, že to není jeho vina. Stejně ale také vím, že nikdo další už si to nemyslí, dokonce ani ty ne.
Brzy napiš – venkovských klepů mám dost, londýnské postrádám.
O.

„Sweetie, darling!“ Edina vplula do kuchyně jako galeona Jejího Veličenstva – velkoryse, kolébavě a celá zamotaná do plachty. „Speciální gáza,“ rozzářila se. „Z Japonska. V hubnutí momentálně nejvíc trendy. Pryč s cvičením! Revoluce!“ A natáhla se pro čokoládu. „Byla jsem takhle celý den. Cítím se štíhlá. Velice japonsky štíhlá. Tohle je za odměnu.“ A ukousla si.
Patsy se zahalila v posměšný oblak cigaretového dýmu. „Já nehubnu. Držím si svých čtyřicet kilo. Nejedla jsem od roku 1973.“
„A vypadá jako kostlivec.“ Za významného pokašlávání prošla kuchyní astmatická Saffy. Eddie se po své jediné dceři div neohnala. „Kostlivec?“ zaječela vztekle. „Kostlivec??! Ale hubená!“

(Pozn. I: Věnováno schovanému Lemurovi a Vlčce :))
(Pozn. II: Sova občas není sova)
„Tak pojď třeba do divadla!“
„Nemám chuť poslouchat!“
„Co varieté?“
„Nevydržel bych se dívat.“
„To je dobré. Cos říkal u divadla? Nemáš chuť – „
„Poslouchat.“
„Poslouchat. Opravdu, někdy míváš hroznou výslovnost, Bosie. Zkus mluvit plynně, prosím tebe. Nedbalá výslovnost nutí diváky, aby dávali pozor, a to je obtěžuje. A nekašlej!“
„Jak já mluvím je dočista moje věc, stejně jako můj kašel!“
„Nepochybně, ale já tu píšu hru a tvůj kašel zrovna trochu ruší.“
„Hru? Vždyť jenom zapisuješ, co říkám!“
„Ano, ovšem doufal jsem, že si toho všimneš až ve třetím dějství. Dělej jakoby nic. Kde jsme přestali… Nešel bys do klubu?“

Seděl na střeše jednoho holešovického činžáku a sledoval město. Smrákalo se, ovšem on potmě viděl výborně. Právě v tomhle domě kdysi v noci skočil z pavlače na záda jednomu esesákovi. Štáfl v černé uniformě pištěl jako pominutý, točil se na dvorku dokolečka a nakonec utekl jako krysa dírou v plotě.
Když jsou sami, jsou poseroutkové.
Někde štěkl osamělý výstřel. Bylo po všem. Zařízení by měl strčit na půdu a jít. Němci prohráli a proslýchá se, že brzo sem přijedou Rusové. Praha, osvobozená Rudou armádou, nebude svého Péráka potřebovat. Od teď už jen mír a šeříky a svobodný život pro všechny.

„Glorie!“
Ignácius se otočil, avšak seznal, že krom něho už v místnosti nikdo není. Pomatená slečna Trixie, ta dobrá duše závodu Levyho kalhoty, musela myslet jeho.
„Nejmenuji se Glorie.“
„Já vím, Glorie, já vím. Slíbili vám také šunku, Glorie?“
„Cože?“ vyštěkl Ignácius. Vždy, když byla řeč o jídle, zpozorněl.
„Pěknou velikonoční šunku, povídám.“ Slečna Trixie si položila hlavu na stůl. „Nenech se o ni okrást, Glorie.“
„Nejsem sice Glorie, avšak pokud tu byla nějaké Glorii přislíbena velikonoční šunka, rád onu Glorii dočasně zastoupím,“ zafuněl Ignácius. „Kde se mám hlásit?“
„Zzzzz…“
Slečna Trixie, jak bylo jejím zvykem, v polovině rozhovoru usnula.

Výhled z okna pokrýval větší část parkoviště před domem, porostlého obrysy několika stromů. Za plotem bylo možné tušit schodiště do podchodu - tmavší skvrna a kus zábradlí vystupující z mlhy. Hotel South Ashfield, pojmenovaný hrdě po tomto skvělém malém městečku, kde mlha byla dokonce jednou z atrakcí v turistických průvodcích, nebyl za křižovatkou vidět vůbec. Krom hotelu, školy a malé nemocnice – momentálně rovněž neviditelných - nebylo v South Ashfieldu s výjimkou hřbitova už nic.
Taková prdel světa, pomyslel si Henry Townshend, který tu měl – nebo chtěl – začít nový život.
Krucinál.
Zatáhl roletu. Vtom se z koupelny ozvala rána.
Henry se překvapeně otočil.

Ségry narozeniny jsou vždycky hrozná událost. Matka upeče dort, mně navlečou do obleku (culím se jako idiot a kasíruju tetičky); ségra samozřejmě dostane hromadu dárků. Jak se valí po schodech s plnou náručí balíků, jakoby náhodou do mě vrazí.
„Uhni, Patricku!“
Jenomže teď… teď je ve škole. Já ne, protože jsem ráno hodil teploměr do čaje.
Na holku má ve svým pokoji neskutečnej bordel. Ty šminky, co dostala, nechala klidně roztahaný na nočním stolku. Stejně se namalovat neumí, vypadá jak televizní klaun. Otevřu první stíny – shodou náhody zrovna zlatohnědé – a posadím se k zrcadlu. Mám pro sebe celé dlouhé dopoledne.

Půlnoc zastihla dámu uprostřed jezera, sotva několik stop od jednoho z mohutných kamenných sloupů železničního viaduktu. „V ten moment,“ vyprávěla později, „jsem si pomyslela jen – to snad ne! Jak to mohl udělat! Na složitější myšlenku jsem neměla čas, protože ačkoli mi pád z několika desítek metrů připadal jako nekonečně dlouhý let, ve skutečnosti trval jen pouhých několik sekund.“
Náraz na vodní hladinu byl velmi bolestivý, a než se dáma stačila vzpamatovat, vězela hluboko v ledové tmě, v uších jí hučelo a srdce tlouklo na poplach.
„Ze všech sil jsem se snažila zadržet dech. Uklidnit se. Jsem, přirozeně, vynikající plavec, ale cestovní šaty, které jsem měla právě na sobě, mi činily nemalé potíže. Bylo téměř nemožné nasadit správné plavecké tempo a dostat se nahoru.“
S hlavou nad hladinou se konečně mohla nadechnout.
„Šlapala jsem vodu a rozhlížela se. Připadalo mi, že daleko vepředu ještě slyším náš vlak. Myslím také, že hořel. Nevěděla jsem, jak se odtud dostanu, nevěděla jsem, proč to udělal, a nepochybovala jsem, že se pokusí zabít i mého manžela. To už totiž zkusil několikrát.“
Vtom zaslechla šplouchnutí pádla. Spatřila mihotavé světlo lucerny na přídi člunu. Kdosi zavolal její jméno.
„Najednou jsem měla pocit, že tohle je jen začátek.“

Všechny ty večírky jsou docela únavné. Kdo je vlastně pořádá? Po kocovině, kdy člověk přísahá, že už nikdy, nikdy, nikdy, přijde stejně vždycky další. A další.
„Dolly? Co ti tak dlouho trvá? Už je tu automobil!“
Dramaticky zvýraznit už tak veliké oči, vykroužit obočí, obličej napudrovat a na rtech vymalovat srdíčko (protože koneckonců máme dvacátá léta). Zvlněné vlasy jen tak prohrábnout prsty. Na zápěstí trochu parfému (hlava skořice, srdce jasmín). Dát si načas.
Beze mě nezačnou, tak co.
Krátké štěknutí klaksonu.
Dolly se pro sebe usměje a do ticha hotelového pokoje pronese oblíbený citát svého strýce:
„Přesnost je zloděj času.“

Dvojčata cupitala po chodbě tichounce jako dvě myšky. Zkušeně přeskakovala vrzající prkna podlahy a tak se jim podařilo dostat se až do knihovny, kde zabořené v pohodlném ušáku spalo strašidlo. První dvojče s tlumeným chichotáním přisunulo před strašidlo malou stoličku. Druhé dvojče si připravilo kyblík s vodou.
„Už?“
„Ještě ne.“
„Už?“
„Už!“
Sprška vody zasáhla strašidlo přímo do obličeje. Přízrak vyskočil – jen aby se vzápětí se strašlivým zaklením rozplácl na naleštěných parketách. Jeho vzteklý řev se smísil se zvonivým smíchem dvou hlásků, které se rychle vzdalovaly chodbou.
„Tenhle starý dům vydává ale příšerné zvuky,“ poznamenala v salonu udivená paní Otisová.

Automobil ztěžka supěl přes kamenitou cestu a co chvíli jsme se hrabali z výmolu. Withnail vedle mě udržoval vyrovnanou hladinu krve v alkoholu pomocí whisky a benzínu do zapalovače. Pak jednoduše oznámil: „Budu zvracet,“ a učinil tak.
„Doprdele!“
„Už tam budeme? V Crow Crag? Už tam budeme?“
„Myslím, že jo.“
„Nic nevidím!“
Zastavil jsem a vylezl z auta. Withnail vypadl na cestu a rozhlížel se.
„Co je to? Jak jsi mě sem dostal?“
Před námi se otevřelo údolí plné bláta a trsů suché, žluté trávy. Uprostřed se černala polorozpadlá stodola Crow Crag. Za horizontem nebylo už nic.
„Vítej na prázdninách!“

„Krucinál, strašně to tu klouže. Já už bych výš nelezl, podle mně to bude někde dole.“
„Ale dole jsme to prohledali.“
„Tak musíme znova. Tady to nemá cenu. Nevidím na zatáčku, sleduješ provoz?“
„Jo, zprava dobrý. Kruci, zleva rodinka mudlů!“
„Doprčic!“
Trapný moment. Mudlorodinka prochází kolem, dospělí dělají, že nic nevidí, děti si ukazují. Kačer ve větvích markýruje nevšední zájem o krajinu. Kačer na zemi splývá s kmenem stromu. Konečně mizí mudlorodinka ze scény.
„Měli jsme sem jít v noci!“
„To bys nenašel ani ten strom. A nemel. Vedle tebe je nějaký hnízdo, tam ta keška už prostě být musí!“

Fufán přivřenýma očima pozoroval mladšího kocoura, který tryskem přebíhal z pokoje do pokoje.
Má až moc energie. Zajímalo by mne, co mu přidávají do krmení.
Čitu se zastavil, zatočil se na místě a odkudsi vytasil plyšovou myš.
„Huuuuuurrrrrr!!“
Myš se rozpleskla Fufánovi na čele, přímo mezi očima. Dva skoky a Čitu byl na skříni. Profackoval lustr a pak se od něj odrazil. Ze skříně odplachtil přímo na parapet. Jedna květina, druhá, obě letěly na zem. Černobílá střela sjela po gauči na koberec, narazila do dveří a zmizela do kuchyně.
Plyšová myš se pomalu snesla k zemi z důstojného Fufánova čela.

Dilbert stál před zrcadlem a vázal si kravatu. Nedařilo se - buď ho škrtila, nebo odstávala.
„Váš kravatový algoritmus zřejmě opět selhal, “ prohodil obrýlený pejsek Dogbert, aniž zvedl oči od sudoku.
„Snažíš se mi vsugerovat, že vše, co dělám, je odsouzeno k nezdaru?“ ohradil se Dilbert.
„Taková je realita přirozeně neúspěšného muže,“ zavrtěl Dogbert ocáskem. „Zřejmě jste se narodil pod hvězdou Nešťastnicí.“
„Pro tohle tvrzení nemáš důkazy!“
„Že ne? A dal byste si bonbonek?“ Dogbert přišoupl Dilbertovi krabici.
„Je prázdná!“
„Přirozeně. Poslední bonbon jsem snědl já ráno u křížovky. Jestli nebude rozbitý dalekohled, můžete si v noci prohlédnout svou nešťastnou hvězdu.“

„Prosím!“
„Ne.“
„Prosím pěkně!“
„Ne!“
„Prosím pěkně a smutně koukám!“
„Já vím. Ale prostě ne. Nejde to.“
„Ale proč? Pořád nějaké trapné a pitomé konvence! Je to tu horší než za Viktorie!“
„Jde o to, že vražda vlastního otce stojí ještě pořád tak trochu mimo zákon, Bosie.“
„Zrovna mně by ale měli udělit výjimku!“
„To by nepochybně měli, ale zkus to říct před soudem: vážená poroto, zavraždil jsem svého otce, protože to byl hrozný kretén. Jen upozorňuju, že dostat tě z vězení by týmu přidělalo dost práce.“
„A co kdyby to byla nehoda?“
„Zapomeň. A koukej tam vrátit ten samostříl!“

Má drahá,
měl jsem tě opravdu rád.
S tebou jsem se cítil víc dospěle a nad věcí.
Pamatuješ na naše poprvé? Jak se mi zatočila hlava a podlomily kolena? Scházeli jsme se tajně, rodičům natruc.
Taky jsi mě hodně stála. Ale co jsem měl dělat, když jsem bez tebe nemohl být?
Platil jsem ti čím dál víc, jen abys byla, proboha, se mnou.
Každou z tvých podob jsem miloval, i tu nejobyčejnější.
Ale víš co? Došlo mi, že páchneš. A taky už mě nebaví chodit s tebou pořád na balkon. Už jsem se rozhodl, tak se nesnaž.
Kouřit jsem přestal.

„Takže,“ pronesl zamyšleně princ George, žvýkaje ohromný kus koláče, „ta Johnsonova kniha prostě nemá hrdinu? To je ale hloupé. Každá kniha by měla mít aspoň jednoho hrdinu, na to by měl být zákon.“
Sluha Černázmije se hluboce uklonil. „Velmi dobře, pane. Ten zákon je správný, ba přímo vynikající.“
„Tak já už ho navrhl?“
„Už jste ho přeci ráčil i podepsat, pane.“ Černázmije se znovu uklonil. „Doktor Johnson si nejspíš právě vycpává své enormní pozadí dalším polštářem, protože zanedlouho bude vymrskán ze země.“
Princ George vyprskl drobečky.
„To ho naučí sepisovat slovníky!“
Sluha Černázmije se temně usmál do hlubin porcelánového servisu.

Lady Žalová tleskla mohutnýma rukama a ptáci, kteří v hustém šiku pokrývali její postel, nábytek a dokonce okno komnaty, ztichli.
„Vzácná návštěva přichází,“ řekla lady rozvážně. Pan Vločka na jejím rameni cvakl zobákem a neklidně přešlápl. Lady pokračovala:
„Cestou přes hrad prokázala nesmírnou odvahu a vytrvalost, protože nelétá tak jako vy. Přivítejte –„ slova lady Žalové zmrzla v ústech, když do dveří vkročil vetchý komorník s podnosem. Spolu s ním se do komnaty vtlačila horká vůně čerstvé pečínky. Pan Vločka vydal krákoravé zachechtání. K čemu je slepicím jejich odvaha a vytrvalost, když je i nejhloupější kuchtík lapí hned za prvním rohem?

Noční autokino znělo šustěním a mlaskáním. Sem tam rozřízlo vzduch roztřesené ano či úpěnlivé dělej (a taky jedno nebo dvě plačtivé ne). Na plátně před námi po inspirativní filmové líbačce zářilo do tmy obrovské The End. Nenápadně jsem zašilhal na svoje rande vedle na sedadle spolujezdce. Znuděně si malovala pusu a žvýkala.
„Coe?“ protáhla, když jsem jí položil ruku na koleno. Okamžitě jsem zčervenal.
„Mělas tady ohrnutou sukni.“
„Díkvoe. Hodíš mně domů?“
Vzdychl jsem a nastartoval. Další večer v trapu. Tahle holka se mi jaksi pomalu přestávala líbit. Díkvoe. Vyklopil jsem ji u domu, přibouchl dveře a odjel bez rozloučení.