Moje články

Položil jsem na pult balíček v hnědém papíru.
„Tady to je,“ řekl jsem patřičně hrdě panu D´Pivoinovi, knihkupci a nakladateli v jedné osobě. Drobný mužík vystřelil zpoza pultu, div že si nepřevrhl skleničku s inkoustem.
„Báječné! Opravdu báječné!“ Popadl balíček do rukou. „Je to těžké! Je to kompletní?“
„Od přemluvy po poslední kapitolu.“
„Excellent!“
„Dvě stě dvacet pět stran rukopisu. Třicet dní práce. Útrapy. Strádání. Šílenství!“ řekl jsem.
Zvonek na dveřích cinkl, do obchodu vešel zákazník.
„Fermé, fermé!“ vyštěkl na něj pan D´Pivoin. Naklonil se ke mně a - poklepávaje nehtem na balíček - spiklenecky zašeptal:
„Už mám ve Francii několik zájemců!“

Přes noc nám zase pomalovali vrata statku.
„Já to umeju,“ nabídl jsem opatrně, když jsem viděl, že se táta se strýčkem sklánějí nad stolem v kuchyni. Byli oba hrozně vážní.
„Nech to bejt,“ zabručel táta. Počítal peníze.
„Šejdíři mizerný, za dvě krávy i s teletem!“
Strýček si zapálil tenkou cigaretu. „Vždyť buď rád. Co jim dnes neprodáš, to ti zítra vezmou. A domů přes hranice bys je stejně netáhl.“
Táta zrudnul. Okamžitě jsem začal dělat, že čtu něco v sešitě. Když táta vyletí, není dobré být poblíž.
„Já jsem doma tady,“ řekl vztekle.
Strýček neodpověděl, jen se díval z okna.

Tráva v zahradě dosahovala po kolena a stromy obrůstal divoký břečťan, který se v liánovitých kaskádách spouštěl z větví na zem.
„Coline, to je hrůza,“ řekl jsem.
Můj zahradník přežvykoval tabák jako mula a tvářil se zrovna tak.
„Já to vysekam. Pane,“ řekl.
„To tedy vysekáte.“ Rozhlédl jsem se. Nikde žádné květiny. Jen v rohu zahrady růžovělo drobnými kvítky cosi neurčitého.
„Šípková růže,“ řekl Colin.
„Děkuju, že jste nás představil.“
„Dělám z ní zpodzimka šípkový víno.“
Chvíli jsem tu informaci zpracovával.
„Dobrá, uděluju výjimku,“ řekl jsem nakonec. Pak jsem ukázal na záhon nenápadných zelených makoviček. „A tohle je zase co?“

„Pane kolego, jsou zde lidé.“
„Vidím je. Co budeme dělat?“
Dvě strašidla seděla na hřbitovní zdi a klátila kostlivýma nohama. Houstnoucím šerem přicházeli narušitelé z masa a krve se svými virgulemi, elektroměry, termokamerami a diktafony.
První strašidlo si odplivlo neviditelnou slinu.
Druhé řeklo: „Myslím, pane kolego, že máte návštěvu.“
Skupinka se zastavila u hrobky z poloviny osmnáctého století, sešlé a porostlé uschlým břečťanem.
První strašidlo ucedilo: „Tak zabít mě jim bylo málo! Ani po smrti nedají pokoj, holomkové! Jen počkejte!“
A kde se vzal tu se vzal, objevil se v jeho kostlivé ruce řetěz, a strašidlo odhodlaně seskočilo ze zídky.

Jeho lordstvo vypadalo jako horský masiv, rozkládající se na nekonečné planině květované pohovky. Vecpat se pod tu deku, to bylo absolutním vrcholem jeho britské vynalézavosti; kocour Fufán, milovník hřejivého ticha, ji oslavoval hlasitým chrápáním.
Čitu poseděl chvíli na zadnici, zabrán v hluboké zamyšlení. Pak náhle vyskočil a přistál přímo na nejvyšším hřebeni.
Moje deka!!!
Pohoří se dalo do pohybu. Čitu se řítil květovanou propastí, na jejímž dně se ježila rozespalá srst a ostré drápy. Fufán se na vetřelce nevraživě zadíval.
Sežer si tu deku, podvratný živle! Je tvoje!
Moje?
Jenom tvoje!
V ten moment Čitu ztratil o deku veškerý zájem.

„Váženej pane, píšu Vám, abych vám voznámila, že eště pár dní vostanu u svej drahej sestry, kerá má chudinka furt ten divnej kašel. Vjeřim, že to pochopíte a sem vúctě.“
Podepsaná pí Williamsová, kuchařka. Otevřel jsem druhý dopis.
„Vážený pane, píši Vám, abych Vám poděkoval za tip na dovolenou a za šek. Bath je opravdu velmi krásné město.“
Podepsán Morty, komorník.
„Pane, kdyby tak někdo zalil narcisy, kdyš teť ležim s tim kotníkem, aby nepochcípali.“
Podepsána skvrna od vína, zřejmě zahradník.
Přepadlo mně zoufalství.
Mám ukrutný hlad. Nevím, co si obléknout. Jak mám asi tak jít ven a zalívat narcisy?

Přímý přenos. Reportérka v ruce křečovitě svírá mikrofon a neustále zabíhá pohledem mimo obraz. Kamera zabírá výřez klidné předměstské čtvrti lemované vysokými stromy, které v tuto část roku pomalu ladí dozlatova. Znovu pohled mimo kameru.
„Podle odborníků není výskyt tohoto druhu mimo jeho domovskou lokalitu běžný. K rozšíření mohlo dojít – „ Reportérka strne. Obraz se začne chvět.
„Kristepane!“
Záběr na korunu stromů. Řev. Kamera padá na chodník. Někdo o ni při útěku zakopne a tím končí přímý přenos.
„Amatéři,“ zabručí divák a sáhne po ovladači, aby skončil to utrpení. Osminohého stínu, který právě zlehka přebíhá přes koberec, si přitom nevšimne.
Zatím.

Žil byl páv jménem Ernest, který nade vše miloval krásné a drahé věci. „Každý týden musím mít novou korunku,“ říkal.
Jenomže páv Ernest byl velice chudý. I přiletěl papoušek. „Já ti korunku koupím,“ pravil. „Ale budeš mi za to říkat strýčku.“
A koupil Ernestovi novou korunku. Bohužel se tím zadlužil a krátce nato pošel hlady.
„Já nešťastný, co jen budu nosit příští týden?“ plakal páv Ernest.
I přiletěl sup. „Já ti korunku koupím,“ pravil. „Ale budeš mi za to říkat strýčku.“
A koupil Ernestovi novou korunku.
A jaké je morální ponaučení? Bohatí strýčkové sice nejsou nesmrtelní, zato je jich hodně.

Mraky nad NeLondýnem měly nažloutlou barvu a obloha byla ocelově šedá. Deebu překvapilo, jak snadno se na to dalo zvyknout.
„Líbí se mi tu,“ řekla. „Někdy.“
Hemi, napůl chlapec a napůl duch, přikývl a hodil žebrající Tvaroháčce kousek jablka.
„Jde to, dokud je Smog pryč,“ odpověděl. „Jenomže –„
Zmlkl. Z nedalekého terminálu podzemky vyvrávoral nějaký muž a vyděšeně se rozhlížel kolem.
„No páni,“ poznamenal Hemi.
Deeba nechápala. „Co se děje?“
Muž je minul. Pokud si jich všiml, nedal to najevo.
„Myslím, že tu máme dalšího, kdo se dostal do NeLondýna proti svojí vůli.“
„Jak?“
Hemi pokrčil rameny.
„Přejel poslední stanici metra.“

Předstíraje, že rozumím umění, odpovídal jsem na pozdravy, bral si od číšníka jednu skleničku za druhou a nudil se. Všechny moje obranné mechanismy ten večer jely na volnoběh: to se ukázalo jako zásadní chyba.
Nejdřív jsem jí uslyšel. Posílala někoho pro drink. Ta prosba zněla zároveň jako rozkaz, přání i slib, což jsem nedokázal pochopit. Pak najednou stála vedle mě, v ruce skleničku, oči přivřené. Dívala se na obraz.
„Myslím, že to vůbec nechápu,“ řekla s úsměvem. "Vy ano?"
Až do rána jsem pak vymýšlel, co všechno jsem jí mohl odpovědět. Chtěl jsem být vtipný. Inteligentní. Okouzlující.
„Eh?“ udělal jsem.

Loni touto dobou jsem byl nucen korzovat po parku s jistou mladou dámou. Zanedlouho mělo totiž mezi námi dojít k zásnubám. A zatímco já zvažoval emigraci do Austrálie, Ambrosie se zasnoubení nemohla dočkat.
„Je to tak romantické,“ žvatlala a táhla mě pod rozkvetlý ořešák. Tam zavřela oči a našpulila pusu.
„Slečno?!“ řekl jsem, šokován.
„Algernone, když máme být manželé, smíte mě políbit,“ odpověděla.
„Proboha!“
Dupla si.
„Algernone, polibte mně!“
„Ne!“
„Proč ne?“
„Až… o svatební noci!“
Překvapeně otevřela oči.
„Algernone, vy jste zvláštní!“
„Jsem ze staré školy,“ odpověděl jsem a nenápadně se rozhlížel, kudy to bude do té Austrálie nejblíž.

Našla mě vychovatelka, příšerná slečna Emeryová. Vytahala mě za ucho, a snad by mě tak vlekla až do salonu, kdybych přitom nevřískal jako pavián.
Zastavili jsme na schodišti.
„Mám vás akorát,“ řekla mi. „Myslím, že vám raději zamknu pusu.“
A dělala, že mi zamyká pusu a klíč schovává do kapsy. Od té chvíle jsem byl potichu jako myška.
Později přišli hosté a já měl recitovat. Stál jsem v salonu, jazyk za zuby a krčil jsem rameny. Má matka rudla.
Slečna Emeryová měla odpoledne volno; klíč odešel s ní.
Jedině, že byste zavolali zámečníka, myslel jsem si, culil se a mlčel.

„Doba je plná –„ začal Ray.
„- zvláštních, neuvěřitelných, úžasných -“ pokračoval Billy.
„- existencí,“ dokončil Pearl.
Malcolm neřekl nic, jen dlouze potáhl z cigarety. Studio se topilo v namodralé mlze a Artura, usazeného na samém okraji staré pohovky, to nutilo ke kašli. Přesto by odpřisáhl, že nikdy v životě nebyl šťastnější. Londýn. Svoboda. A hvězdy na dosah.
„Třeba Brian Slade,“ řekl plaše.
Ray vyskočil. „Ano! Brian je naprosto neuvěřitelný!“
„Zcela uctíváníhodný,“ pokračoval Billy.
„Neochvějně originální,“ dokončil Pearl.
„Anebo Curt Wild,“ řekl Artur.
„Ovšem Curt je šílenec,“ ušklíbl se Ray.
„Na vedlejší koleji,“ pokračoval Billy.
„Ztracená existence,“ dokončil Pearl.
Malcolm vypustil souhlasný kouřový signál.

Kolem třetí hodiny se Ernest probral z komatu. Obložený polštáři zprvu nechápal, co se stalo, ovšem pak se začal rozpomínat (k čemuž nemálo přispělo Arthurovo důrazné poklepávání nehtem do stolu).
Takže, jako první se dostavila Pink Lady. Ernest však nesnesl ženskou konkurenci, čili dáma záhy odešla. Ernest s Fredem pak na počest největšího hrdiny smaragdového ostrova vztyčili Irish Flag. Fred přitom sletěl ze židle, takže Fallen Angel se ukázal nanejvýš vhodným. Ernest poté věnoval tichou vzpomínku lepším časům na Kensington Court Special, a nakonec už jen pili Absint přímo z lahve.
„Nechutné,“ řekl Arthur.
„PIFKA jak z praku,“ uzavřel Ernest.

Matčin křik.
„Algernone, pojcéééééém!“
Pauza.
„Algernone, kdejsííííííí!“
Je mi šest let a jsem se ve skříni. Mám plný nos prachu a dusím se naftalínem, ale nechci recitovat básničku. Nevylezu ani za nic.
„Algernone, nezahrávej si!“
Škvírou mezi dveřmi skříně pozoruju Mortyho, komorníka, kterému matka nařídila prohledat patro. Přitáhnu dveře víc k sobě. Ještě víc…
Křup!
Pant se vylomí a křídlo letí k zemi. Následuje nekonečných pět vteřin, kdy na sebe s Mortym tiše civíme a já mám pocit, že se každou chvíli rozbrečím.
„V šatně taky není, m´lady,“ řekne konečně Morty. Nahlas a zřetelně. Pak se otočí a je pryč.

„Nebudu to dělat. Nebudu!“ Panna seděla v koutku, u nohou poloprázdnou láhev ginu.
Kozoroh zatřásl hlavou. "Pustili jsme se do toho, tak musíme vydržet.“
„Ty hloupé paličaté zvíře!“ odfrkla panna a sáhla po lahvi. „Sakra!“
„Děláš nepořádek. To ti není podobné.“
„Panenská posedlost úklidem je sprostý předsudek. Jsme jen systematické, to je všechno.“
„Právě se systematicky opíjíš,“ vzdychl kozoroh. Vždycky to bylo stejné. Třenice mezi paličatým kozorohem a programově ublíženou pannou nebraly konce. Tentokrát se ale nevzdám, usmyslel si. Už toho bylo dost.
Přes chabé protesty panny si přihnul z láhve. Pak zapnul počítač a napsal první slovo nové drabble.

Tep obvyklý. Nádech střídá výdech. Zorničky reagují. Příjem potravy v normě (a pokud ví či může soudit, na tom druhém konci je taky všechno jak má být). Ostatní biologické funkce jsou rovněž alespoň náznakem zachovány.
Není mrtvý, očividně.
Nechodí mu ale žádné dopisy (složenky se však zatím ukazují pravidelně). Nikdo mu nevolá. V domě, kde bydlí několik let, se s nikým nezdraví.
Nedávno jel tramvají. Do vozu nastoupili dva revizoři, přímo k němu. Vytáhl lístek: nebude dělat problémy. Revizoři se však rozdělili, jeden zamířil k řidiči, druhý procházel zadní část vozu. Jeho lístek – řádně zaplacený a označený – zůstal bez povšimnutí.

„Algie, chlapče drahá, dnes vypadáš úžasně utrápeně,“ řekl strýček Cecil. Setkali jsme se v kavárně hotelu; nudil jsem se tam nad stydnoucí čokoládou.
„Melancholie,“ odpověděl jsem. „Tuhle sezónu je ohromně in.“
„Pročpak nejdeš na pláž?“ zeptal se strýček.
"Otravná hromada písku.“
Strýček pokrčil rameny a odešel. Viděli jsme se až u večeře, kdy přede mně strýček položil krásnou modrou lasturu. „Ta otravná hromada písku je jich plná,“ řekl.
„Páni,“ udělal jsem.
„Mohl bys najít taky takovou.“
„Vážně?“
„A pak ji třeba někomu dát?“
Trvalo to, ale nakonec se mi rozsvítilo. Vzal jsem s sebou zbytek portského a vyrazil na pláž.

Školní doktorka se nepřestávala usmívat způsobem kočky Šklíby. Natáhla ruku přes stůl: „Tak, Enid - můžu ti říkat Enid? Víš, proč tu jsi?“ zeptala se.
Enid se zhoupla v křesle a pokrčila rameny. Chvíle trapného ticha. „Apatie, předpokládám?“ řekla nakonec.
„Hlavu vzhůru, Enid. Nejdřív uděláme vstupní test,“ odpověděla doktorka. Enid znovu pokrčila rameny.
Pracovna páchla starým papírem a lékořicí a byla plná zarámovaných diplomů.
„Jsou pravé?“ zeptala se Enid. Šklíba ztuhla.
„Samozřejmě, že jsou.“
„A všechny jsou vaše?“
Doktorka neodpověděla, ale rty se jí stáhly do úzké linky.
Jestli mi začne ukazovat inkoustové skvrny, odpověď bude pokaždé netopýr, umínila si Enid.

Polámané tužky, hrnky od kafe, kreslířská deska a nad ní shrbení dva nervózní muži.
„Tohle se mi docela líbí,“ řekne první a podrbe se na hlavě. „Myslím, že to by šlo.“
Druhý na nákres chvíli mžourá. „Klepeto? Místo ruky?“
„Klepeta mně vždycky děsily.“
Druhý kreslíř pořád nevypadá přesvědčeně. „Už jsem zavřel oči nad tím pruhovaným svetrem, ale udělat z Freda kraba?“
První kreslíř zoufale rozhodí rukama. „Jedna, dvě, Klepeto jde?“
„Tři a čtyři, raci a štíři,“ ušklíbne se druhý. „S tím jdi do National Geographic. Kdepak, Fred potřebuje něco mnohem sofistikovanějšího.“ A rychlým tahem pera načrtne rukavici s pěti břitvami.

„Jsi tu?“
Šplouchnutí vody a tříštění skla.
„Nejsem.“
Než vejde do koupelny, Charles krátce zaváhá. Připadá si jako vetřelec, navzdory tomu, že na zámku strávil už bezmála celé léto. V oprýskané vaně, kterou přidržují čtyři rezavé lví tlapy, spatří Sebastiana, naloženého po krk v chladnoucí vodě.
„Bude večeře,“ oznámí mu. Fantazie nebyla nikdy Charlesovo silnou stránkou.
„Matka psala,“ odpoví Sebastian a natáhne se pro zbytek cigarety. „Chtěl jsem ti to dát přečíst, ale ten ubohý dopis se nešťastnou náhodou právě utopil.“
Pára a kouř nutí Charlese ke kašli. Na okraji vany zůstaly otisknuté mokré kružnice.
„Zítra přijede,“ dodá Sebastian potichu.

„Jsem tu. Co ti, prosímtě, trvalo tak dlouho? Jen mi proboha neříkej, že pořád jedeme přes modem.
Fajn, sundej mi tu zeď nalevo. Napravo dobrý? Mám zatím jedinou bombu, takže opatrně. A poslouchej mně, potřebujem hlavně brusle. A bomby, hodně bomb. Dostaň mně ke skladu. Moment! Vidím dalšího! A hezky v koutě! Panáček jeden, tak tohle bude čistej zásah! Jdi blíž, vypadá to, že tam nějak vytuhnul. Nejspíš má taky modem, chacha – sorry, kamaráde, nic ve zlým. Cože? Jo, tu bombu vidím. Začátečníci, naprosto bez šance. Leda by měli - „
Na hromádku popela se skutálely dvě oči a překvapeně zamrkaly.
„Plamenomet.“

„Tvá matka tě splodila s krysou!“ Stařík výhružně vířil pěstmi. Naznačit krysí původ, to je na Moribu smrtelná urážka.
„V pravé poledne,“ ucedil Jayne. „Ty a já, dědku, u Špinavého kaňonu!“
„Je to Kaňon špíny, cizinče!“
„Buď tam!“
Slunce stálo v nadhlavníku a stařík nikde.
„Srab,“ odplivl si Jayne do písku. „Hlásím návrat na loď.“
Dobelhal se na palubu, přední zuby zabalené v kapesníku.
„Ten hajzl zákeřnej! Přišel schválně pozdě, nedával jsem už pozor! Doktora!“
Toho dne nikdo z posádky nedokázal Jaynovi říct, že Moribus má dvě slunce. První kvůli astrologii a určování světových stran, a teprve druhé kvůli času.

Jonathan Strange studoval Cestu Krále Havrana po Severním Irsku. Ubohý Král Havran - trpělivě čekal v Blackpoolu na loď, zatímco Jonathan střídavě usínal a probouzel se s provinilou myšlenkou, že studium magie je vlastně docela otrava. Otevřel okno a přinutil se číst dál.
Loď krále Havrana konečně doplachtila do přístavu, když se ve dveřích studovny objevil vrásčitý obličej pana Norrella.
„Pane Strangi,“ zaševelil, „mé knihy vyžadují pohodlí. Byl byste tak laskav a to okno zavřel?“
„Venku je teplo,“ protestoval Jonathan.
„Ano, ale panty oken vrzají. Rušíte knihy. Děkuji vám.“
Jonathan Strange rezignovaně zavrtěl hlavou. Dokonalý knihomol, pomyslel si. A zavřel okno.

Strýčka Cecila mám rád, i když to vlastně žádný můj strýček není. Právě se vrátil ze Skotska a nedal jinak, než že se na to musíme napít.
„Skotsko je báječná země – a tohle je jeho největší atrakce,“ pravil. Na stůl dosedla lahev.
„Rodinná palírna v údolí, které se jmenuje jako když zvrací kočka. Angličan to ani nevysloví, ale ta chuť je božská. Kopni to tam, chlapče!“
Rozkašlal jsem se. Vyhrkly mi slzy. Strýček Cecil se rozesmál a na stůl dosedla další lahev.
„Druhá největší atrakce Skotska! Kopni to tam, chlapče!“
Strýčka Cecila mám rád, i když někdy je to těžké.

Drahý Arthure,
asi jsem to měl čekat (Fanny říká, že v tobě vždycky viděla zbabělce, to kvůli té tvé ustupující bradě). Já však věřil, že mne skutečně miluješ. Jak naivní! Musím ale uznat, že způsob tvého útěku byl pozoruhodný. Prohlásit se za mrtvého, podplatit tři lékaře a dokonce zinscenovat kdesi na venkově vlastní pohřeb – opravdu působivé, Arthure. I tak ovšem doufám, že se tvá loď cestou do Ameriky potopí. Vím dobře, že plavat neumíš.
Pokud se tak nestane (což je pravděpodobné, neboť námořní doprava má dnes poměně vysokou úroveň), věřím, že k tobě alespoň tento dopis dovede policii.
Nelíbá
Ernest

Přinesl jí darem tlustou žížalu.
„Miláčku, podívej,“ řekl, zatímco kroužil okolo hnízda. Eileen však trucovitě odvrátila hlavu. Zkusil to tedy z druhé strany:
„Přece se nebudeš pořád zlobit! Copak za to můžu?!“
Cvaknutí zobákem štěklo jako výstřel z malorážky. Uhnul jen tak tak.
„Eileen!“
„Už nikdy tě nechci vidět, Morici!“ odsekla Eileen. „To bylo řečí! Uděláme si hnízdo, koukej, krkavci vedle už taky snášejí! Prý jaro za dveřmi, přijde obleva... PODÍVEJ SE, JAK VYPADÁM!“
Čáp Moric se přikrčil.
„Morici, jen co se odtud vyhrabu, okamžitě se s tebou rozvedu!“
Tlustá žížala, které nikdo nevěnoval pozornost, se pokojně plazila závějí pryč.

„Baldricku, válka má jediný účel. Dostat se z ní pryč. Bohužel většina vojáků jde tou nejhloupější cestou - přes frontu,“ řekl Edmund.
„Chcete dezertovat, pane?“
„Pořád. Jenomže dějiny Anglie jsou lemovány šibenicemi, na nichž se v lehkém jihozápadním větříku klátí moji předkové. Já jsem poslední z rodu Blackadderů. Musím být opatrný. Ty ovšem žádné rodové zatížení nemáš, krys je dostatek.“
„Chcete abych dezertoval, pane?“ řekl Baldrick.
„Chci, abys otrávil generála Melchetta.“
„To nám generál nejspíš nedovolí, pane. A rod Baldricků se taky nechce klátit.“ Baldrick hrdě vypjal hruď. „My umíráme vestoje.“
„Já vím. A po uši v blátě,“ povzdechl si Edmund.

Smrt vstoupila tiše do zrcadlové síně. Takové krásné místo, pomyslela si. Bratříček by ho neměl tak zanedbávat. Rozmáchla se a z prvního zrcadla strhla přehoz plný prachu. Matouš vyděšeně zatřepal křídly.
„To je v pořádku,“ řekla mu.
Zadívala se do zrcadla, prst přitlačila na horní ret. Nic zvláštního. Otočila se z profilu. Pokrčila na sebe rameny.
Co ti lidé pořád mají?
Úsměv. Dobrá, možná má trochu větší špičáky, ale to je detail, kterého si nikdy pořádně nevšimla ani ona sama.
Ale proč by jí tak říkali?
„Matouši?“
Havran přešlápl a naklonil hlavu.
„Upřímně. Přijde ti, že mám moc velké zuby?“

Ernest se plíží pokojem. Rozsvítí se světlo. Ernest strne.
ARTHUR : Ty vypadáš!
ERNEST : Děkuji.
ARTHUR : Kde máš boty?
ERNEST : Drožkář mi je nechtěl vrátit. Říkal, že buďto pojedeme na stanici, anebo mu je musím dát.
ARTHUR : Tvůj klobouk si nechal taky?
ERNEST : Klobouk? Já měl klobouk?
ARTHUR : významný pohled
ERNEST : Ten odplul.
ARTHUR : Odplul?
ERNEST : Když jsem pozoroval východ slunce nad řekou, zafoukal vítr a klobouk byl pryč. Teď už bude nejspíš někde v Severním moři. Ztratit klobouk je dneska snazší než ztratit poctivost.
ARTHUR : Severní moře před chvílí volalo, ať si ho laskavě přijdeš vyzvednout do Savoye.
ERNEST : Oh.

Fufán spal na okně, když tu se přikradl Čitu a sekl ho do nosu. Fufán se zavrtěl.
„Braň se!“ vyjekl Čitu.
Fufán otevřel jedno oko.
„Dej mi pokoj, mládežníku,“ zabručel.
Čitu naježil srst, ocas jako kartáč na lahve.
„Jsi srab!“ vyprskl. „Poznám to. Voníš divně. Ne jako já. Jako bys ani nebyl kocour!“
„Jestli chceš zpochybňovat mou kocourovitost – „
„Nejsi kocour, ani kočka, jsi jen tlustý! Nemůžeš vládnout v tomhle domě!“ Čitu se vydrápal na knihovnu. „Ať žiju já!“
Druhý den, když vrátili Čitu zpátky ještě zpitomělého narkózou, voněl jinak. Jako by ani nebyl kocour.
Fufán se pod vousy lehce ušklíbl.

Inkoust jsem našel v tatínkově sekretáři. Za to, že se trochu vylil na koberec, opravdu nemůžu, protože jsem byl právě v kritické fázi malování a musel jsem se soustředit. Když maminka přišla z práce, nejdřív málem omdlela a pak popadla vařečku.
„To je kaligrafie, mami,“ natahoval jsem. „Tradiční čínské umění!“
„Tyhle fleky? Mikuláši, co tě to napadlo?“
„Když my jsme se s klukama rozpočítávali a na mně to vyšlo.“
„Prosím?“ vykulila oči maminka.
„Paní učitelka nám dnes říkala, že každý čtvrtý člověk na světě je podle statistik Číňan. No a uznej, že jako Číňan přece nemůžu psát domácí úkoly propiskou!“

Noviny otiskovaly výhradně radostné zprávy ze Svazu a údernická halekání nad novými traktory, ovšem občas, snad aby lid mohl vzkvétat i na duchu, přinesly taky špetku stranické poezie.
Parfémem pleť nevoní si,
neobléká drahé róby,
prosté děvče v kombinéze,
hrdinkou je naší doby.
Země zešílela a ona odtud musí utéct, dokud to ještě trochu jde. Bratr, ten po válce rovnou zůstal v Anglii. Měl recht. Minulý týden uplatila liškou a pár zlatými náramky převaděče. Vyjde to, musí. A pokud ne, pomyslela si trpce, pohled upřený na sloku v novinách, v Československu se kožichy a zlato stejně teď moc nosit nebudou.

„Panebože, to snad není pravda, co říkáte!“ Zadržená Vicky Pollardová si zuřivě okusovala růžové nehty.
„Vicky, pan Chattopadhyay tvrdí, že jsi v jeho obchodě poničila několik automatů,“ řekl policista.
„Ale vždyť já jsem byla jen ráno se Stephanií v parku, kde nějakej bezdomovec čural do fontánky!“
„Máme záznamy z bezpečnostní kamery.“
Vicky vyplivla nehet. „To Stephanie! Ona říkala, že si nejdřív dáme Twix, a pak půjdeme namalovat sprejem slečně Fisherový na auto prase! Jenže potom jsme neměly žádný peníze, a tak Stephanie řekla, že aspoň rozbijeme ty indický stroje na sušenky!“
Policista si povzdechl. Věděl, že ho čeká dlouhé odpoledne.