Moje články

„Tak mi pane Tlačenko hezky pomalu řekněte, co se stalo“
Obtloustlý trpasličí řezník se důležitě nafoukl.
„Byl to zločin kapitáne, sprostej nelicencovanej kriminální čin! To tedy byl.“
„Jak to víte?“
„Nenechali tu žádnou stvrzenku.“
„Aha, dobrá a co vám vlastně ukradli?“
„No, bylo to…“
„Ano?“
Trpaslík něco zamumlal
Karotka se k němu sklonil „Promiňte, co jste říkal?“.
„Deset deka salámu“
„Deset deka…“
„Jo salámu. Ale byl to prvotřídní salám“
"Aha,chápu"
Karotkovi začalo pomalu svítat. Včera v noci byl úplněk…
„ A nenašel jste náhodou na pultě nějaké peníze, které vám nepatřily? Řekněme tolik, kolik by stálo deset deka dobrého salámu?“

Armáda termitů se hrnula kupředu. Na opačné straně louky stál malý tábor. Lidé si jich už zřejmě všimli, jakousi štiplavě páchnoucí tekutinou polévali trávu kolem tábora. Když se přiblížili asi na čtyřicet metrů, zvedla se před nimi stěna ohně. Nezaváhali. Řeka termitů se valila vpřed a měnila se v popel. Praskot malých tělíček, syčení, pach kyseliny mravenčí.
Víc jak tři tisíce jich už shořelo a každou vteřinou hynuly stovky dalších.
Termit-Velitel všemu přihlížel z malého kopečku v týlu armády. Moudrý vůdce přizná svou porážku. Zavelel k ústupu. Vraceli se domů a 4000 mrtvých nechávali za sebou. Zanedbatelná ztráta.
Pro termita.

Nacházíme se v horách Beraní hlavy, hluboko pod zemí, v zlatém trpasličím dole, na křižovatce mezi štolou č. osm a devět. Trpasličí tunely jsou ponořené do naprosté tmy, trpaslíci ale vidí ve tmě...
Většina z nich.
Šachtou č. osm se k nám blíží kroky, slyšíme nápěv jakési písničky. Po chvíli rozeznáváme slova: "Zlato, zlato, zlato...", ozývá se nejméně z pěti hrdel. Pozorný posluchač by zaznamenal, že jeden hlas je o trochu silnější, jako by rezonoval v hrudníku větším, než je u běžného trpaslíka obvyklé. Když skupinka došla na křižovatku, ozvala se krátká rána.
"Au!".
"Ále sakryš. Karotko, pozor na hlavu."

Kocour Silver se vyplížil z domu a vydal se ke skládce na okraji města Lancre (pokud má smysl slovo okraj, ve městě království tak malého, kde když si člověk navečer lehl a chtěl si natáhnout nohy, potřeboval k tomu cestovní pas).
Silver našel svou dnešní oběť. Hromadou odpadků se probíral velký hladový šedý vlk. Zaútočil.
Pár následujících minut bylo vyplněno zuřivým prskáním, řinčením převracených popelnic a mokrými zvuky, které naznačovaly že protivníci se prokutáleli přinejmenším třemi loužemi. Pak vyběhla s vyděšeným kňučením ze tmy šedá šmouha a zmizela v lese.
Následně se objevil Silver.
Umazaný, nevábně vonící a dosyta vypraný.

Kapitán Karotka, desátnice Angua a strážník Postihnout se už chvíli krčili za vozem plným hlávek zelí. V Pekařství na druhé straně ulice se velmi neprozřetelně zabarikádovali tři nelicencovaní zloději.
"Jem si jistý," říkal právě Krotka "že když jim vysvětlím, že jednají v rozporu se zákonem, pochopí, že si počínali nesprávně. Jistě jsou to v jádru velmi dobří hoši. Prostě jen potřebují, aby je někdo nasměroval zpět na cestu zodpovědného občanství..."
Karotka vstal a vydal se k pekařství...
O pár chvil později seděli už zloději v celách na Yardu. Každý měl na hlavě velkou bouli.
Udělali první krok k poctivému životu.

Je poledne, mezi keři se objevil velký mravenečník rodu Myrmecophaga. Má šedou a hnědou barvu, na zádech tmavě černý pruh. Pomalým kolébavým krokem se blíží k vysoké věži z červené hlíny…
Je půlnoc, ulicí Mazaných řemeslníků se pohybuje malá postava. Je to Noby Noblhoch a nosí u sebe doklad, potvrzující že je člověk. Barva jeho kůže je neidentifikovatelná. Rychle zapadl do úzké temné uličky…
Mravenečník se jal dlouhými drápy rozrývat stěnu termitiště…
Noby vylezl na sud s dešťovou vodou a paklíčem vypáčil úzké okénko…
Mravenečník dlouhým jazykem zachytává termity…
Noby se protáhl okénkem, kterým by většina zlodějů stěží prostrčila hlavu…

Kdysi to bývaly Hrozny odrůdy Ryzlink Vlašský. Vyrostly na vinicích v Itálii, na úbočích hor v Jižním Tyrolsku. Lidé je sbírali relativně pozdě (koncem října), když už byly hodně vyzrálé. To byl pro Ně hrozný okamžik, zamilovaly si totiž krásný výhled do údolí a pole orámovaná sytou zelení.
Lidé Je uložili kamsi pod střechu. Několik měsíců ležely na slámě, mezi čtyřmi stěnami a celou tu dobu toužily po otevřených údolích a zelených úbočích hor svého vzdáleného ztraceného domova. Pak lidé vytvořili z Hroznů Víno, velmi drahé a kvalitní Víno. A když je lidé pili, pocítili najednou zvláštní smutek a touhu.

Co potřebuje svět, aby byl?
Tvar, třeba placatý.
Místo, třeba na zádech čtyř slonů stojících na krunýři želvy.
Čas aby se mohlo dít.
Život, aby se mohlo komu dít.
Je to jako vařit Gumbo. Když už máte hotový základ, přidáváte další ingredience a koření dle chuti, až poznáte, že je to Dobré. Pak odstavíte z ohně, hrnec dáte ven, vložíte naběračku a vedle postavíte misky, nezapomeňte na talíř, kam budou vhazovat peníze (protože oni budou). A pak si zapálíte dýmku, dál už to poběží samo.
66 je na dnešní dobu poměrně málo, ale poslyšte, stvořil svět během těch šedesáti šesti.

Bylo půl jedné, čas na oběd. Elánius vyndal obložený chléb, který mu Sybila připravila. S obavami nadzvedl horní krajíc. Zevnitř se na něj posměšně šklebila hora zeleného salátu a rajčat a někde mezi tou změtí vitamínů se krčil mikroskopický kousek slaniny.
Zelenina. Nesnášel zeleninu.
Ozvalo se zaklepání na dveře a vešla desátnice Pleskot.
„Promiňte pane, napadlo mne, že jste si možná zapomněl svačinu doma, tak jsem vám udělala obložený chleba…"
Dva útlé krajíce se marně namáhaly zakrýt obrovský kus do křupava propečené slaniny, která pod svými tučnými bedry drtila osamocený lístek salátu a plátek rajčete.
Patří ti to, zpupná zelenino!

Cítíte se provinile, když vyhazujete ztvrdlý chleba?
Máte doma myši?
Nesnášte, když vás manželka posílá pro čerstvé pečivo?
Bojíte se lupičů?
Tyhle problémy vás již trápit nemusí!
Kupte si bochník pravého trpaslíčího chleba.
Nikdy neokorá!
Myši si na něm vylámou zuby!
Vydrží vám celé roky!
A může posloužit jako kyj.

"Kryndapána, už jde!"
Nastal zběsilý shon a dveře se otevřely. Dovnitř vtrhla stařenka Oggová. Její tři snachy se podvědomě postavily do pozoru.
Proběhla rutinní kontrola. Dnes zřejmě obstály. Po obědě se stařenka odebrala do ložnice, dát si šlofíka.
Když za ní zapadly dveře, ozvalo se trojí oddechnutí.
"Tedy..."
"Psst! Počkej..."
Viola se po špičkách přiblížila k ložnici. Zevnitř se ozývalo tiché pochrupování.
"...máme štěstí, že se nepodívala na horní polici, zůstalo tam myslím trochu prachu...!"
"Je to otročina!"
"Galeje!"
"Ale nemůžeš jí nic říct!"
Stařenka Oggová, nezpochybnitelný patriarcha Oggovic rodiny, se skleničkou jako naslouchátkem přitisklou ke stěně se spokojeně usmála.

Jmenuje se Artur. Stojí na malém plácku za velitelstvím Ankh-morporkské městské hlídky a je to cvičný panák.
Policisté všech tvarů a velikostí na něm denně procvičují a zdokonalují zákeřné chvaty a techniky. Nejeden strážník vyvázl díky Arturovi z ostré pouliční potyčky jen s pár škrábanci a především s uspokojivým pocitem, že jeho loket či koleno přistály na těch správných místech. Nikdo mu nikdy nepoděkoval, místo uznalého poplácání po zádech obdržel novou sérii úderů.
Ale když slyšel, jak tenhle strážník složil tamtoho mizeru pěkným kopancem do kolene následovaným loktem, obratně vedeným proti protivníkově bradě, naplnil jej vždy pocit dobře odvedené práce.

Morpokština je jazyk velmi bohatý, přesnější označení by snad bylo strakatý... možná flekatý… no dobrá, tu a tam je trochu umazaný od včerejší večeře, ale (jak říká Kapitán Karotka) je to nebroušený diamant a uvnitř se nachází zlatá žíla. Žádný jiný nemá takové množství tvaristických nadávek (tavrismus- obdoba rasismu). V jeho předlouhém slovníku naleznete slova jako štěrkožrout, žížaložrout, či potměplaz. A jen málokdo si může dovolit dávat jména jako Tříchnňap Šupinať, Drazomet z Hnilopachu, Hergot Vyšinutý, či Heliodeliphilodelphiboschromenos*. Ostatní jazyky strčí hravě do kapsy, (nebo jim strčí hlavu do záchodu).
A navíc se na ně může...?
"Vyprdnout se na ně!"

Nad 45 °C mimo provoz
36 °C… přerušovaná činnost
25 °C… velmi hloupý
17 °C… hloupý
0 °C… průměrná inteligence
-8 °C… rozumný až hloubavý
-22 °C… rozčilující pronikavé myšlení
Noby se nervózně zahleděl do karet. Navážku vyzval ke hře řka, že si ukrátí dlouhou a nudnou noční službu (s pocitivým úmyslem obehrát jej o poslední penny). Zatím ale prohrál dvanáct tolarů, krabičku cigaret a lahev Starýho Helmejždě. Do myšlenek se mu začalo vkrádat podezření, že opomněl nějaký podstatný detail.
Bylo 18. prosince, prvozima, Noc prasečí hlídky se nezadržitelně blížila.
Zimy v Ankh-morporku bývají chladné a venku začalo ještě přituhovat.

Nejdražší mami a tati,
Tak Vám píši po dalším úspěšném týdnu. Včera jsme chytili zlodějíčka Tuteďě. Chtěli jsme ho nechat utéct (jak řekl Kapitán Elánius, když jsou ty svátky…), ale on uklouznul na zamrzlém Ankhu a uhodil se do hlavy. Tak jsme ho vzali na strážnici a uvařili mu čaj. Počasí je velmi chladné, chybí mi jen ten bílý sníh, jaký máme doma v horách. Seržant Tračník říká, že sníh je tady hnědý, protože se bojí, že by si městská špína myslela, že se předvádí… To moc nechápu.
Doufám, že vás dopis zastihne ve zdraví
Zdraví
Váš adoptivní syn
Karotka

Mocný poutník překonal nejvyšší bod své dráhy, zableskl se na slunci a pak začal padat. Mrakoplašovy oči (aniž by se předtím poradily s majitelem) se odvážily vyhlédnout zpod víček. Nebylo to tak hrozné, viděl… šedou stěnu? Jistá část mozku mu ale vzápětí napověděla, že právě míjí sloní nohu a že taky vidí, na čem ta noha stojí...
Mrakoplaš pevně zavřel oči. Tvrdošíjně nemyslel na to, co by mohl vidět, kdyby je otevřel, protože se bál, že Její obrovitou nezměrnost by jeho mozek prostě nepobral a ve snaze udělat si pro tuhle jednu představu trochu víc místa by mu vylétl ušima.

Legální loupeže a vraždy jsou tu na denním pořádku (ty nelegální jsou na nočním nepořádku). Musíte si dávat pozor, co a kdy říkáte, objednat si „malé pivo“ v trpasličím baru je značně nemoudré, pokud nechcete strávit zbytek života bez lýtek. Stínov je kapitola sama pro sebe. Říká se jí také čtvrť sebevrahů, protože kdo tam vědomě vkročí, mává vstupenkou do rychlíku život- záhrobí na průvodčího s kosou. Potkat některé členy městské hlídky může být stejně hrůzné, jako potkat nejhoršího zločince. A když spadnete do řeky Ankh, odřete si nejspíš kolena. Do Ankh-Morporku se nevchází jen tak, je to přeci Město.

Autor řídí a kontroluje postavy. Drží je na uzdě pomocí písmen, slov a vět. Někdy se stane, že se postavy proti svému tvůrci vzbouří a to pak vznikají buď velmi dobrá, nebo naopak velmi špatná díla.
Když ale příběh dospěje ke konci a autor umístí poslední tečku, co pak? Co se stane s postavami?
Inu, některé prostě pokračují v příběhu (žili šťastně až do konce…). Ale jsou i takové, které nepřijmou pokorně svůj úděl, touží být vlastními pány a tak začnou vytvářet svůj příběh.
Dělají si, co chtějí, perou se, hádají, smilní, podnikají, baví se a užívají svobody.
Jednoduše žijí.

Autor řídí a kontroluje postavy. Drží je na uzdě pomocí písmen, slov a vět. Někdy se stane, že se postavy proti svému tvůrci vzbouří a to pak vznikají buď velmi dobrá, nebo naopak velmi špatná díla.
Když ale příběh dospěje ke konci a autor umístí poslední tečku, co pak? Co se stane s postavami?
Inu, některé prostě pokračují v příběhu (žili šťastně až do konce…). Ale jsou i takové, které nepřijmou pokorně svůj úděl, touží být vlastními pány a tak začnou vytvářet svůj příběh.
Dělají si, co chtějí, perou se, hádají, smilní, podnikají, baví se a užívají svobody.
Jednoduše žijí.

Kdesi ve Francii leží malé městečko Lansquenet. V jedné z jeho ulic stojí tajemný obchod. Vývěsní štít hlásá, že se jedná o čokoládovnu.
Když člověk vejde dovnitř okamžitě jej ovane vůně kakaových bobů, karamelu a jakéhosi cizokrajného koření. Na dlouhém pultu jsou vyrovnány všechny možné druhy bonbónů a pralinek. Jsou zde čokoládové lanýže, figurky a bonboniéry, kakaové kuličky, dorty, dortíky, i docela malinké koláčky. Samozřejmě nechybí ani samotné čokoládové tabulky, s všemi možnými příchutěmi. Jsou zde mandle a oříšky v čokoládě, fondán, marcipanové, kokosové i karamelové cukrovinky, čokoládové věnečky a další dobroty. A ty všechny pobízeljí sladkými hlasy :"Ochutnej nás!"

Velká bitva, stovky pěšáků byly posílány do bitevní vřavy aby tam slavně zahynuly, jen proto, že se první lord vyjádřil neuctivě o novém střihu šatů jiného lorda.
To jsem já ovšem tehdy netušil.
Myslel jsem, že se biji za nějaký vyšší cíl, za pravdu, právo a tak dále. Pokládal jsme za čest, že mohu být panošem jeho lordstva. V jednu chvíli jsem se vrhl do bitvy a zachránil svého pána z rukou nepřítele. Bitva byla dlouhá, velmi dlouhá, bojovalo se bez přestávky a když mě můj pán pasoval na rytíře, myslel jsem jen na to, jak strašně potřebuji na záchod.

Království Alabasta. Zmítané boji a postižené suchem, trvajícím již tři roky.
Vesnice Yuba, obléhaná písečnými bouřemi. Ale uprostřed vesnice stojí pumpa. Na rozdíl od svého zaprášeného okolí je čístá, není na ní ani stopa po rzi a jasně se leskne na slunci. Člověk si při pohledu na ní položí otázku, proč stojí taková pumpa uprostřed zničené a na první pohled mrtvé vesnice?
Odpověď je jednoduchá: Kvůli víře. Ve vesnici zůstal jeden stařík, který věří, že jednou zas začne pršet a vesnice znovu ožije. Každý den chodí k pumpě, kope studnu a mumlá si pro sebe: "Yubu nikdy neporazí pouhý pisek!"

Profesor Quirell se valí ve škarpě, na hlavě má pořádnou bouli. Úder tlustým polenem do zátylku, to není žádná magie. Prohledávám mu kapsy pláště. Po chvíli nacházím velké černé baziliščí vejce.
Pár minut poté sedím naproti Hagridovi, platím mu jednu sklenici za druhou. Když se zdá být dostatečně opilý, navrhuji, abychom si zahráli karty. Úmyslně prohraji a Hagrid si domů odnáší namísto baziliščího, dračí vejce, které jsem koupila na černo a které mi včera dovezli z Norska.
Druhý den dostane Quirell anonym, jak projít kolem chloupka. Hlavní linie děje se nezmění, ale aspoň že Hagrid nezkameňí hned v prvním díle.

Byla to nejhezčí dívka, kterou kdy spatřil (tedy, ne že by měl vzhledem k svým zkušenostem s ženami dostatečné srovnání. Rodina, tedy lépe řečeno babička Livia, jej nikdy do společnosti nepouštěla)
Jmenovala se Camila, okamžitě se zamiloval až po uši.
Bylo stanoveno datum svatby....
Bohužel ještě před oním velkým dnem se Livia rozhodla, že prospěšnější bude, když se Claudius ožení s Urgulanilou, dcerou její přítelkyně.
Camila musela z cesty, byla zabita jakousi starou ženou, která ji bodla otrávenou jehlou.
Babička Livia rozhodla, smrt nevinné dívky byla totiž přijatelnější, než manželství jejího vnuka, které by jí samotné nemělo přinést nějaké výhody.

Seděl v tmavé chodbě před jednou z mnoha soudních síni ministerstva kouzel. Hlavu měl složenou v dlaních a čekal.
Přemýšlel, proč neutekl ze země. Možná spoléhal na to, že se mu dostane spravedlivého soudu. Teď už mu bylo jasné, že nemá žádnou naději. Byl mudlovský šmejd, tedy automaticky vinný.
Provinil se tím, že se narodil do "nesprávné" rodiny.
Nikoho nezajímalo, že je dobrý čaroděj.
Celý tenhle proces byl nesmyslný. Věděl jak to skončí, znal svůj ortel.
Když vysoký ženský hlas zavolal jeho jméno, zvedl se a vešel do dveří.
Vinen. Vinen aniž by řekl slovo obhajoby, aniž by spáchal zločin.

Babička vždycky, říkala že by se měl víc snažit, že nemá dost odvahy, že je hrozně nešikovný a nemotorný. A ano, vlastně si tak i připadal. Nikdy se mu v ničem nedařilo a vždycky všechno kazil. Měl špatnou paměť, bál se profesorů, bál se vyčnívat. Styděl se, že nic neumí a styděl se, že se stydí, že nic neumí.
Ale když se rozhodl, že se sám pokusí zastavit své kamarády, před dalším nerozumným útěkem, byl to vážně dobrý pocit.
Když letěl na ministerstvo kouzel, cítil se odvážně a rebelsky.
A když tomu hadovi usekl hlavu, připadal si jako skutečný hrdina.

Těžko se tomu věří, ale když si pan Vernon Dursley bral slečnu Petunii Evansovou, vážil jako kterýkoli jiný mladý muž jeho věku. Když ovšem okusil radosti a slasti manželství (anglická snídaně ráno, dobrý oběd v poledne a po práci teplá večeře), ručička na váze se posouvala. Jediný sport (sledování sousedů) neměl za následek snižování váhy, nýbrž osvalení strýcova krku. Každou prodanou vrtačku nahradil toast s marmeládou. A strýc Vernon jedl a kynul.
...
Když Harry jednoho dne použil na strýce Vernona nafukovací kletbu, nemělo to pražádný efekt. Strýc si totiž postupem let vypěstoval jakousi "imunitu".
Víc už se prostě nafouknout nemohl.

Vždycky se dívala, jak lidé, které milovala, stojí před ní a chrání ji. Dívala se jim na záda, poslouchala jejich konejšivá slova. Sledovala, jak se před ní rodí hrdinní mužové, jejichž statečnost bude opěvována v písních. Záviděla jim. Toužila se jim vyrovnat, být součástí toho hrdinského světa, který byl krutý ale také vznešený a krásný. Nenáviděla a bála se své bezmocnosti.
Teď to byla ona, kdo chránil. Stála sama před Černokněžným králem Angmaru.
Strachy se jí třásly ruce, nohy měla jako máslo, žaludek sevřený úzkostí a zlomená ruka ji bolela.
A věděla, co má udělat: Useknout té hnusné bestii hlavu.

Byl to malý, kulatý pán. Na tváři strnisko rozježených vousisek.
Špinavé ruce a umazaný, na mnoha místech roztrhaný kabát svědčili o tom, že s hygienou si moc starostí nedělá.
Lidé se vykláněli z okna. Někteří na něj hleděli s nechutí, ale ti, kdo pronikli přes nevábný první dojem, se museli usmívat.
Kulatý pán měl na tváři široký úsměv. Usmíval se, i když si pískal a děravý klobouk vyhazoval vysoko do vzduchu. V ruce svíral pravděpodobně poslední papírovou stovku a mířil si to do nejbližší hospody.
Chodil tak každý den, někteří mu říkali opilec, jiní smíšek.
A ti nejbystřejší opilé sluníčko.

Půlnoc. Tamvý podchod. Zavál mrazivý vítr a objevily se dvě zakuklené postavy.
„Tak co nabízíš?“
„Co takhle… tři šťastné vzpomínky z dětství?“
„Za to ti dám akorát tak jednu rodinnou dovolenou, tyhle sentimentální myšlenky moc nefrčí.“
„Fajn, přidám potěšený pocit z povýšení a ještě jedny Vánoce.“
Ozvalo se nespokojené mlasknutí.
„Tak dvoje Vánoce, no.“
„To je lepší. A co za to?“
„Sháním nějaký parádní líbánky“
„Hmm… ty jsou pěkně drahé, lidi je dost odbývají a počet uzavřených manželství klesá… Ale že seš to ty... Přihoď ještě čtyři chvíle s přáteli.
„Čtyři?“
„Dokonalé líbánky! Kanárské ostrovy, slunce, moře…“
„Dobrá jsem dohodnuti.“

„Hem! Hemmm...žženííí, Hem…žíít. Hemžit."
Mravenec básník procházel mraveništěm a s velikou pečlivostí si pro sebe opakoval to slovo. Převaloval je v ústech a zkoušel, jak bude znít. Když shledal, že je dokonalé, vytáhl tužku zastrčenou za tykadlem a zapsal první řádek básně do notesu:
Mraveniště, mnoha mravenci se hemží...
Perfektní a jak dál? Jaké slovo se rýmuje na „hemží“? Stejně jako jeho předchůdce musí být znělé, hluboké, trefné…
Hemží- běží, sněží, těží, kněží… To bude těžké…
Zahloubal se, po chvíli radostně popadl pero a zapsal další řádek.
Mraveniště, mravenci se hemží
A já jsem šťastný mravenec
Ať žije volný verš

"V Bradavicích se dostane pomoci každému, kdo o ni požádá" řekl Brumbál a pohlédl na Harryho a Rona, schované pod neviditelným pláštěm.
"Pořádate pyžamový večírek?" Ušklíbl se Moody a přelétl pohledem z Filche na Snapa, pak uviděl Harryho, ukrytého pod pláštem a překvapeně otevřel ústa.
Harry s Hermionou stáli pod neviditelným pláštěm. Ale malá shrbená stařenka se dívala přímo na ně.
Filch kolem Harryho prošel, zatímco Paní Norisová zůstala stát a zírala na něj. Harryho napadlo, jestli plášť působí i na kočky.
...
Smrt hledala nejmladšího z bratrů, nemohla ho však najít, protože měl její neviditelný plášť.
No není to ironie?

Byl konec.
Temný pán Sauron byl poražen.
Jeho věž se hroutila. Ohnivé oko zmizelo.
Sauronovy voje zaplavil zmatek.
Černí jezdci, kteří se nejvyšší možnou rychlostí řítili k Hoře Osudu rázem strnuli a upřeli překvapené pohledy na své ruce. Těžké kovové prsteny, jejichž pomocí si je Sauron podmanil, se rozplývaly.
Najednou byli volní. Ale po tolika letech otročení to byl hrozný pocit, pocit nejistoty.
Moc, která jim byla dána, v okamžení zmizela a to byla hrozná bolest, bolest strachu.
A jejich těla, která si držela tvar jen díky kouzelné síle prstenů se změnila v to, čím už dávno byli…
V prázdnotu.

Na začátku byla samotářskou vrbou, její strasti začaly v okamžiku, kdy jí nějakej holič začal vykládat své „nejniternější“ tajemství… Nezájem, co z toho, že nějakej chlap chodí po Světě s oslíma ušima?
O pár století později ji porazili a vyrobili z ní zpovědnici do jakéhosi kostela. Každý týden musela poslouchat nářky„zbožných“ katolíků. Nejraděj by ty užvaněný hříšníky nakopala do…
A pak, (osud je ale šprýmař, že?) ji rozštípali, vyrobili z ní kouzelný deník a nějaká zrzavá holka si do ní denně vylévala srdce.
To už bylo příliš! Když do ní ten brejláč zabodnul baziliščí zub, bylo to jako vysvobození.

„Už je to tady, všichni poslouchejte! Nastal soudný den.“ Tráva se zavlnila, jedna po druhé se z ní vynořovaly krásné žluté hlavy pampelišek a kývaly se ze strany na stranu. Otáčely se a šuškaly si se svými sousedy. Ozývaly se nechápavé, bázlivé i rozzlobené hlasy.
Nejvyšší pampelišky natahovaly krky, aby zjistili, co se děje a předávaly tu zprávu květinám pod sebou. „Je to tak, je s námi konec. Kat se blíží…“
Pampeliška pampelišce potřásala listem, loučily se a dodávaly si navzájem odvahy.
Ozvalo se mechanické vrčení "Dej světu sbohem, pampeliško!"
Všechny pampelišky hleděly vstříc neúprosně se přibližující sekačce na trávu.

Římská říše, velká, vznešená a mocná. Přesto měla ona i její slavný vládce Julius Caesar nejednou na kahánku. Mnohokrát utrpěla porážku jak její vojenská síla, tak její hrdost. A měla to na svědomí jedna malá vesnička v Armorice. Jen vzpomeňme, jak galové zahanbili římany na olympijských hrách, nejednou vyhráli sázku, uzavřenou se samotným Caesarem, překazili mnohé plány a intriky a to nemluvíme o nespočtu drobných šarvátek, které pro římské legie končily katastroficky.
Přiznejme si, že k úpadku římské říše by došlo daleko dříve, kdyby nebylo celkem tři skutečností:
Galské lásky k domovu, záliby v divočácích a jejich sympatií k římanům.

Uklidněte se, když se budete pohybovat, zabije vás to rychleji… „Zabije rychleji? No to jsi mě teda uklidnila!“
...
„Klídek Rone, Hagrid by nás nikdy neposlal, někam, kde by to bylo nebezpečné“ … „Moje děti Hagridovi neubližují, ale nemohu jim odepřít čerstvé maso…“
...
Pohoda, klídek, prozpěvoval si v duchu Harry, když odvazoval Klofana z kůlu. Kdyby se teď podívali z okna…
...
Harry se nutil do klidu. Do začátku druhého úkolu zbývalo ještě šest hodin, ještě to může stihnout...
...
"Harry to chce rozvahu, přemýšlej. Možná se ti to o Siriusovi jen zdálo..."
...
Potlačil nával paniky… "Aquamenti, aquamenti!"
...
Harry byl absolutně klidný… "Avada Kedavra!"

„Ummm to je dobrý, jo.“ Cpali si do pusy obrovské kusy koláčů. „Zkus tohle. „Hmmmh? Jo dobrej, Ummm.“ Talíře před nimi byly plné všelijakých dobrot a pořád se doplňovali (domácí skřítci vyčlenili četu, která se starala, aby měli pořád dost jídla, nechtěli, aby je navštívili v kuchyni...)
„Už sem skoro plnej, pů…jdeme?“ S obrovskou hromadou cukroví v rukou se vydali ke své společenské místnosti.
V polovině chodby se vznášely dva čokoládové koláčky
…
Když se probrali, na papírku, který ležel vedle nich stálo:
„Hoši, hoši, možná byste měli začít uvažovat o dietě.“
(Smůla byla, že ani jeden z nich neuměl číst.)

Stovky malých postaviček všude na světě stály na chodbách a pravidelnými pohyby košťat zametali. V na první pohled ošklivých tvářích se zračilo soustředění a jakási spokojenost. Život domácího skřítka by snad mnohým připadal nudný a těžký. Jistě, praní špinavých ponožek přijde málokomu vzrušující. Ale tak se na to nedívají. Jsou hrdí, když je dům, o který se starají dobře udržován. Někteří kouzelníci to ale nechápou…
Jeden domácí skřítek zrovna koštětem vystrkoval ze dveří Hermionu Grangerovou, třímající odznaky SPOŽÚS a s hlasitým „Děkujeme za návštěvu.“ zabouchl dveře.
Pak se obrátil na své pány:
„Odeberte se prosím do jídelny, podává se večeře“

Pan bobr seděl v křesle, nohy položené na stoličce a kouřil fajfku. V krbu hořel oheň a jeho praskání se mísilo s tichým šuměním vody, přicházejícím zvenku. Paní bobrová seděla u šicího stroje a něco mu vyprávěla. Bobr ji poslouchal jen napůl, zahloubal se do vlastních myšlenek. Vzpomínal na dobu, kdy byl mladý a kdy si Paní bobrovou namlouval. Na každou schůzku ji přinesl jako dárek rybu, jak se chlubil svým rybářským uměním, ona mu ale vždycky trpělivě naslouchala. Vzpomínal také jak ji požádal o sňatek, svatebním darem pro ni byla tahle hráz...
"Muži, ty vůbec neposloucháš, co ti říkám!!"