Moje články

Všechno souvisí se vším…
Hehe.
Kdo to řekl? A drobný dotaz: Psal ten dotyčný povídky na zadané téma? Přesně o sto slovech?
Haha.
Celý měsíc? Každý den?
Hihi.
A k tomu ještě bonusy? Nepsal?
To se ví, že nepsal, jinak by tu zpropadenou větu nevypustil z úst. Pověz mi ty chytráku, jak spolu souvisí Nutrie a Punk!!
Drabblovému autorovi se začal škvařit mozek, závity se kroutí, šedá kůra rudne a neurony začínají stávkovat.
Umí nutrie zpívat? Punková nutrie, Nutriopunk... Z koutku úst uniklo tiché uchechtnutí, které se vzápětí změnilo v neustávající šílený chechot.
A to máme prosím teprve 10. dubna

Madame Artoulová, hlavní prodavačka v obchodě s kouzelnými výtvarnými potřebami seděla za pultem a testovala právě kolekci čarodějných tužek. Některé psaly neviditelným písmem, jiné měnily barvu. Ta, kterou zrovna zkoušela (kyselinová pastelka) vyleptala do papíru tenkou linku. Otevřely se dveře, zacinkal zvonek. Prodavačka vzhlédla… zákazník nikde. „Haló…?“ Zavolala do zdánlivě prázdného krámu.
Zdola se vysokým pištivým hláskem ozvalo: „Prosil bych jedno bílé plátno, jedny tempery, dva štětce a jednu paletu madame, co nejmenší velikosti prosím“.
…
Harry otevřel balíček zabalený v lesklém papíře. Byl to jakýsi obraz, do očí jej uhodila změť barev. Na zadní straně stálo: Veselé Vánoce přeje Dobby.

Na mokrých kamenech mu podklouzla noha, zavrávoral a málem se skutálel z kopce, na který se s takovou námahou vyškrábal. Potichu si pro sebe zaklel, ale přes šumění deště jej stejně nebylo slyšet. Opět začal pomalu sestupovat, holí zkoušel rozmočenou cestu před sebou. Kapky s hlasitým bušením dopadaly na střechu klobouku. V botě jej tlačil kamínek a ošoupaný plášť nedokázal uchránit před větrem. Jak dlouho takhle chodil Středozemí? Inu dost. Stmívalo se. Bylo načase najít nějaké místo na spaní. Když se shýbnul, aby pod skupinkou stromů rozložil plášť, hlasitě mu zapraštělo v zádech.
Vážně na tohle byl už příliš starý.

Harry stiskl násadu svého kulového blesku a vznesl se ještě kousek výš. Bylo krásné počasí, ideální pro famfrpálový trénink. Najednou se k Harrymu donesl hlas Cormaca McLaggena.“ Když nalétáváš z leva, tak drž camrál vpravo a pak…“
Harry pohlédl pod sebe, nebelvírský brankář poučoval střelkyni Demelzu jak má hrát. Harry zaklel a spustil se dolů. „McLagenne, okamžitě se vrať na své místo. Já jsem tady kapitán, rozumíš? Udílení povelů nech na mě. Přestaň ostatní poučovat a mazej k brankám, jinak tě prokleju… nebo požádám Ginny, aby na tebe použila tu svou netopýři kletbu.“
Mclaggen otevřel pusu k další poznámce…
„Ginny…!“

Zasedání božské rady. Kdy to bylo? Dávno. Kdo ji svolal? Bůh, samozřejmě. A účel? Rada měla vymyslet, jakého tvaru bude země, respektive Země. Bůh ji chtěl stvořit. V této otázce byli ovšem bohové velice nejednotní. Bůh Re předváděl malý model pyramidy, Perun vyzdvihoval plné obrysy Věstonické Venuše, Germánskému bohu Thorovi se zamlouval tvar korbele piva a sebestřední řečtí bohové navrhovali blesk, harfu či trojzubec.
Bůh si poslechl všechny návrhy a uvažoval.
Pohlédl na kulaté pivní břicho Germána a pomyslel na oblé linie Věstonické Venuše … Nejdokonalejší tvar?
„Dobrá vážení, myslím, že už mám jistou představu…“ Vzal tužku a načrtl jednoduchou kouli.

Již po několika dnech mu připadalo, jako kdyby zde byl celý život. To tam bylo Toledo, Burgos, Svatá válka, celá Hispánie, neexistovalo nic jen on a Raquel. To, co zde prožíval, byl život, to, co bylo předtím, byl jen polospánek. Dny byly příliš krátké, i noci byly příliš krátké, stále bylo něco nového, co bylo třeba si povědět a nabízely se stále nové zábavy. Mnoho hodin se spolu procházeli mezi bílými zdmi Galiany a Raquel mu vysvětlovala významy arabských a hebrejských veršů a pořekadel na stěnách.
Zažívali blaženost a nebylo života mimo Galianu
A pak odjel a Raquel byla sama

„Už je tady zas“ zahučel koutkem úst číšník ponuře na svou pomocnici. Do dveří právě vcházela mladá žena. Za uchem měla dvě pera, v rukou nesla stoh papírů. Číšník se k ní vydal a bez valného nadšení se jí zeptal, co si dá. Žena si objednala sklenici vody a housku s máslem. Číšník pochmurně pokynul servírce. Žena se dala do psaní. Za chvilku byla objednávka na stole. Ona si jí ale ani nevšimla a psala dál. Číšník se zamračil. Hrozně ho štval ten její spokojeného výraz. Jako by zrovna byla uprostřed bohaté hostiny. (Ve velké Bradavické síni se zrovna hodovalo)

Slunce zalévalo ulice města Opossitem svými zářivými paprsky. Všude panoval klid a ticho. Nebylo divu. V tuhle denní dobou byli všichni slušní lidé dávno doma v posteli. Bylo právě pravé poledne. Zdá se to zvláštní, ale v této zemi, kde Slunce svítilo nepřetržitě celých čtyřiadvacet hodin, bylo pravé poledne totéž co pro nás půlnoc. Ráno začínal rej zlodějů, vrahů a podivných postav v kápích. Přes den svítilo slunce tak, že nebylo vidět na krok, v noci se jeho svit zmírnil, takže lidé mohli žít normální život. V noci panoval čilý ruch a shon, ve dne se lidé báli vyjít ven.

„Eh, zatra práce.“ Starý Skladník zvedl velikou bednu a pomalými kroky se vydal napříč obrovskou místností. Všude byly do úhledných hromádek vyrovnány bedny a bedničky, z různých druhů dřeva. Byli zde krabice smrkové a jasanové, bedýnky z ořešákového dřeva a docela malinké krabičky z lípy. Některé tmavé a hladké, jiné světlé z úzkých prkének. Skladník došel asi doprostřed sálu a s heknutím zasunul krabici na místo.
„Tak, to byla tenhle rok poslední.“ Prohlásil spokojeně. „Všechno mám zváženo a sečteno, byl to docela plodný měsíc a mám tu několik pěkných kousků. Jen kdybych věděl, kam jsem založil ten papírek s výsledkem...

„To jsem rád, žes přišel na to, co tvému stroji chybí, budeš se moci vrátit domů…“
„Jak to víš?“
„Já se dnes také vrátím domů.“
Malý Princ se podíval vzhůru. Vysoko na nebi byla jeho malá planetka se třemi sopkami, beránkem a květinou. Bylo mi najednou smutno.
„Víš... moje květina… jsem za ni zodpovědný! Je tak slaboučká. Má jen čtyři trny, aby ji chránily proti světu…
Tak… to je všechno…!“
Dnes je tomu již kolik let. Někdy se mi po Malém princi stýská, když se ale podívám na oblohu, vím, že je doma a všechny hvězdy se pak tiše smějí.

„Hé-éj já jsem tady!
Všimli jste si? No jistě, jen mě ignorujte. Tss, to jsem si nezasloužila.“ Usušená růže se rozzlobeně naklonila ze svého místa ve váze na polici.
Pod ní u stolu seděla rodina. Rodiče a tři děti. „He, taková nevděčnost. Já jsem prosím svatební růůůže! Zajistila jsem vám rodinné štěstí! Cha, krátký pochod kostelem, jedna fotografie a to je všechno? Pak šup na polici a dál se neznáme.
No prosím, já tu pro nikoho nemusím být.
Růže ještě chvíli pokračovala ve spílání, pak se protáhla a spokojeně pohlédla na rodinu. Není nad to, provětrat si po ránu plíce.

Po splnění všech krutých podmínek, po všech ústupcích, všech trpně snášených bezprávích. Poté, co vydali obrovské poplatky, poté, co jim omezili práva a nesměli se téměř ani hnout bez dovolení, poté, co byli sraženi na kolena a podrobeni…
Poté, když leželi v prachu, bylo do nich kopáno a když zvedli ruku na svou obranu, zlomili jim ji. Poté, co museli odsoudit svého hrdinu k smrti, vydat všechny zbraně, odevzdat lodě, Poté řekli: „Zničte své město“
Vzepřeli se
Kartáginci po dvou letech obléhání podlehli desetinásobné přesile. Ale Římanům bylo málo pobít všechny obyvatele. Město srovnali se zemí a půdu posypali solí

Ležel pod pokrývkou v ledovém iglú. Venku skučel vítr a s sebou přinášel sněhové vločky, které krajinu halily do měkké studené pokrývky. Přestože venku panoval mráz, uvnitř iglú bylo teplo. Zavrtěl se.
Najednou byl na poušti, na jedné z těch nekonečných plání žlutého písku. Ležel ve stanu, jehož stěny bičovaly tisíce zrnek písku. Venku zuřila písečná bouře, stan se otřásal pod poryvy roztočeného horkého vzduchu.
Vítr ustal. Byl v pralese, v chýši z větví. Kolem se ozývaly zvuky rozličných zvířat. Slyšel volání jakéhosi ptáka a…
„Marku, jak to že ještě nespíš? Dost hraní, vylez zpod té deky a spi už!“

Milý Bože a všichni tam nahoře,
píši Vám s prosbou a žádostí, které, jak doufám, vyhovíte.
Celá věc s bránou začala, když mi sem díky Donu Boskovi naklusalo stádo kluků a že prý chtějí dovnitř. Inu, propustku i osvědčení měli v pořádku, tak jsem je pustil. Ale znáte děti. Otvírali mi bránu, houpali se na ní, a kdo ví co ještě.
A pak, hned vzápětí, se připotácel mladý Čapek, v náručí spoustu knih. Dovrávoral k bráně ale maje ruce plné, nemohl zaklepat a použil knih jako beranidla.
Brána už je značně pošramocená, pošlete mi prosím nějakého opraváře.
Váš Svatý Petr

„Táto, povídej nám o strejdovi.“ volala malá holoubátka.
„Však to znáte. Váš strýc zažil tolik příhod, mockrát měl namále ale vždy vyvázl se zdravým peřím. Teď se mu neřekne jinak, než nesmrtelný strýček.
Povím vám jeho první příhodu.
Se strejdou to bylo jako s ošklivým káčátkem. Ztratil se z hnízda a odchovali jej vrabci. Jednou jej chytil nějaký nezbedný kluk, inu měl ho doslova v hrsti. A tehdy strýček objevil své holubí ego a v tu ránu byl na střeše.
Unikl děti, tolikrát unikl, ale nikdo nemůže unikat navždy…
Jedlík otevřel ústa a do pusy mu vletěl vypečený strejda holub…

Temným pralesem se cosi pohybuje, ozývá se šustění desetitisíců nohou postupujících bez jediného zaváhání vpřed.
Tisíce vojáků prochází lesem. Jeho obyvatelé si toho jsou dobře vědomi a jdou rychle z cesty obrovskému vojsku, které nemilosrdně pohltí každého, kdo včas neustoupí.
Po nějaké době se armáda přiblížila k okraji pralesa, pomalu se začalo rozsvětlovat. Můžeme si prohlédnout jednotlivé vojáky a jejich výzbroj. Každý voják má pevné plátové brnění, pár ostrých kusadel, šest nohou a dvě krátká tykadla.
Při pohledu shora spatříme celou armádu.
Obrovské množství termitů táhne krajinou.
A není nikdo, kdo by se je odvážil zastavit…
Je to termití invaze.

Je všeobecně známo, že všechny cesty vedou do Ankh-Morporku.
Ankh-Morpork -nejproslulejší město na celé Zeměploše.
Skládá se ze dvou částí. Bohatého Ankhu, obývaného majetnými kupci, šlechtou a významnými rodinami a toho druhého města, chudého Morporku, s prohnilým obyvatelstvem, skládajícím se především ze zlodějů a dívek na volné noze.
Zatímco v Ankhu chodí slušní lidé spát po večerce, v zamazaném Morporku se po večerce vstává.
V Ankhu se lidé na ulicích zdraví pozvednutím klobouku či pukrlátkem, v Morporku mávají noži či sekyrami a ženy zvedají sukně jen s velmi jednoznačným záměrem a vyzývavým pomrkáváním.
Přesto, jeden bez druhého nedá ani ránu.

Bilbo Pytlík seděl doma za stolem. Bylo krásné jitro, vhodné k menší procházce. Vzpomínal, že když byl mladší, často se díval na cestu před domem, táhnoucí se do neznáma.
Krásná a neznámá cesta. Vedoucí do dalekých končin, rozlehlých lesů, možná až k prahům elfích paláců, do zemí, kde vládnou vznešení králové, k trpasličím dolům, snad až k širému moři.
Tehdy by se tam byl s chutí hned vypravil… Ano, tehdy.
Bilbo se rozhodl, že si posedí chvilku venku na lavičce a zakouří si.
Zrovínka když se usadil, ozvaly se na cestě kroky a nad kopečkem se objevila špička špičatého klobouku.

Na ulici před hospodou stály dvě postavy. První, pravděpodobně mužského pohlaví, hubený, oblečený do kůže víc než je zdrávo, se spoustou přezek a pásků. Na nohou vysoké boty. Na ramenou plášť s kapucí, která světu okázale předváděla mohutné a mocné splývající… záhyby.
Za pasem měl vystavenou impozantní řadu dýk. V ruce třímal tenký meč.
Druhý muž byl oblečený v obyčejné vestě a kalhotách, v jedné ruce meč, v druhé napůl vypitý korbel piva.
První začal ohromující rychlostí mávat mečem.
Ten druhý vykročil, dupnul mu na nohu a korbelem piva jej praštil do obličeje
„Promiň kamaráde, já jsem ze staré školy".

„Paní profesorko, chtěla bych se na něco zeptat.“ Hermiona stála před kabinetem profesorky McGonagallové.
„Dobrá slečno Grangerová, co chcete vědět?“
„V knihovně jsem si půjčila historii Bradavic, v jedné kapitole se zmiňovali o nějaké vedlejší koleji. Ráda bych zjistila co to je.“
"Tak tedy, jistého bradavického ředitele napadlo, že by mohla být jedna vedlejší kolej, pro určitý typ studentů. Pro největší otravy, bordeláře, hlupáky, lenochy, mrzouty a podobné.
Geniální myšlenka, neotravovali by ostatní, jen sebe navzájem. Kolej ale musela být zrušena."
"Ale proč?"
"Inu, protože Moudrý klobouk do ní řadil většinu studentů a ostatní koleje byly téměř prázdné, slečno Grangerová."

Samuel Suchomel byl vyučeným zámečníkem. Už více jak třicet let vyráběl z kovu rozličné zámky a západky, panty, klíče, petlice, mříže, skříňky a pokladnice.
Více jak třicet let piloval, ohýbal, brousil a sestavoval kovové drobnosti.
Každý den to samé. Přijde do dílny, vezme kleště či pilku, kladivo, nebo klíček a pracuje do večera.
Už toho měl dost. Tohle nebyla žádná budoucnost.
Samuel se zamyslel. Přemýšlel, co jiného by mohl dělat a o tom, co umí.
A brzy přišel na řemeslo, kterému rozuměl a které v sobě mělo mnohem více vzrušení než zámečnictví.
Samuel Suchomel se stal nejlepším zlodějem v kraji.

Na přeplněném indickém tržišti vládl neuvěřitelný zmatek. Pronikavý hlas jednoho z trhovců na okamžik přehlušil okolní vřavu „Mahāśaya, Mahāśaya, kupte si píšťalu, pane. Ochrání vás před nebezpečnými zvířaty. Jen 200 rupií. Levnější neseženete.“ James Handerson, britský cestovatel se obrátil za hlasem obchodníka. Tázavě na něj pohlédl. Trhovec pozvedl ruce, ve kterých držel jednoduchou dřevnou flétnu se třemi otvory. „Co je to?“ „P.I.F.K.A pane. Píšťala Indických Fakírů-Krotitelka Aligátorů. Potkáte tady aligátora pane, zapískáte a on uteče."
Cestovatel se usmál. „Dobrá ale 200 je příliš, dám 100. Usmlouval to na 130.“
Ten krám si pověsil doma na zeď. V Indii aligátoři nežijí.

Harry seděl ve společenské místnosti spolu s kamarády a přemýšlel, jak se asi má Sirius.
Ještěže měla Hermiona obraceč času…
Najednou se mu rozsvítilo.
„Hermiono, pujč mi obraceč!“
„A co s ním chceš… „
„Okamžitě!!“
Podala mu jej.
Popadl koště a vyletěl ke Godrikovu Dolu.
Jedna otočka, druhá, třetí…
Byla černá noc, k domu se blížila temná postava.
Harry přiskočil a přišlápl jí lem pláště. Postava zakopla a…křup!
Lord Voldemort se se zlomenou nohou přemístil do nemocnice.
Záblesk
Uslyšel hlas mamky: „Harry, vstávat, musíš do školy. Ať ti neujede vlak do Bradavic.
"Já věděl, že to všechno byl jenom sen."

Je to fyzikální veličina... Otočil na další stránku.
Třený česnek- čepelí nože naškrábeme až vznikne pasta, či kašička... Ne,
Třená niva- Nivu jemně nastrouháme a utřeme ji se změklým máslem, můžeme ředit například smetanou… To taky ne,
Třená bábovka- změklý tuk utřeme s moučkovým cukrem a žloutky do pěny… Ne!
Mladý úhoř naštvaně odhodil knihu s názvem „Neuvěřitelná slova a jejich významy“ A nespokojeně se zamračil.
Kolem se povalovala spousta slovníků slov vlastních i cizích, knihy o heslech, přesmyčkách a výrazech. Výklady, poznámky a vysvětlení.
Hledal snad všude a… A nic.
Kdy už se konečně dozvím, co to uvšechvšudy znamená?

„Ano, tak mi říkávali. Gandalf Šedý. Nyní jsem Gandalf bílý a vracím se k vám, když se karta obrací.“
Potom Zlatovláska stříkla na Jiříka živou vodu a on vstal, jako by se znovu narodil.
Lucinka a Zuzana se otočily a tam, zlatý ve slunečním světle, větší, než kdy předtím stál Aslan sám.
Poté bohové vrátili Pelopovi život, spojili jej a bůh Hermés jej oživil.
„Samozřejmě, že se to děje ve tvé hlavě, Harry, to ale neznamená, že to není skutečné.“ Harry ležel obličejem k zemi.
Princ ji políbil. A náhle se Sněhurka nadechla a znovu ožila.
Ježíš: „Děti, děti...“

Matteo, sedmnáctiletý italský sirotek měl hlad. Už dlouho nemohl sehnat peníze na jídlo.
Náhle se mu rozsvítilo. Rozběhl se ke stánku s ovocem a za poslední čtvrt ass koupil jablko. Usedl pod nejbližší strom a začal je usilovně leštit. Když se jen blýskalo, prodal jablko prvnímu kolemjdoucímu za půl assu. Běžel zpět ke stánku, koupil jablka dvě, ta krásně vyleštil a prodal za celý ass. Koupil další čtyři, vypucoval je, opět prodal a nakoupil jablek osm. Tak to šlo dál. Večer měl v kapse rovných 12 assů. Za týden si pořídil vlastní stánek a zaplatil pomocníka, aby mu leštil jablka.

Již třetí noc hnali beduíni velbloudy v šíleném trysku stále k jihu. Dělali jen krátké přestávky v chórech, aby velbloudy přespříliš neunavili, aby je nakrmili, napojili a sami aby se trochu občerstvili a zakrátko zas dál, do pouště, k Asuánu. Při jedné takové zastávce se Staš zvedl ze svého místa a přišel k Nele, která seděla v koutě opřená o stěnu Chóru, jedla datle a trochu je skrápěla slzami. Když si k ní Staš přisedl, statečně stiskla zoubky, aby potlačila vzlykot. „Nelo, neplač,“Řekl hoch „vím jistě, že stíhání pokračuje. Brzy se setkáme s tatínky. Vrátíme se domů, neboj se.“

V řeckém ležení panoval čilý ruch. Mezi stany přecházeli Spartští a Thébští vojáci, Někteří muži cvičili po dvou, po třech, jedni vrhali oštěpy, další vrhali kostky. Jiní seděli v menších skupinkách před stany. Za zdí u prostřední brány se šklebila úzká soutěska-Thermopyly.
Na opačném konci čekalo Perské vojsko. Peršané měli dvousetnásobnou přesilu.
Náhle přiběhl zvěd, vyslaný k Perské armádě. „Už přicházejí.“
Řekové se udrželi tři dny.
Na místě bitvy stojí nyní pomník s nápisem: Dic, hospes, Spartae nos te hic vidisse iacentes, dum sanctis patriae legibus obsequimur
(Poutníče zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám.)

Diváci propukli v jásot. Langusty, krevety, krabi, humři, garnáty a další mořští korýši pokřikovali, pískali a hulákali.
Do ringu vstoupili dva krabi. Vpředu Tmavě Oranžový, za ním Červeně Žíhaný. Postavili se proti sobě.
Rozhodčí, veliký Humr, dal povel a zápas započal.
Oba protivníci pozvedli klepeta. První zaútočil Tmavě Oranžový krab. Levým hákem vyrazil proti soupeři, který jeho úder okamžitě vyblokoval. Klepeta do sebe narazila s ohlušujícím třesknutím. Červeně Žíhaný ránu pohotově vrátil. Následovalo několik dalších úderů, provázených divokými výkřiky a povzbuzováním ze strany diváků.
Nebylo divu. Právě se odehrával poslední zápas v sezóně, finále utkání o hlavní výhru: Zlaté klepeto.