Moje články

Měsíce jim trvalo najít cestu do podzemí, které by nebránila skála. A pak, najednou, zavřela Helga oči, připravila se na hloubení dlouhého tunelu, ale místo toho udělala jen metrový, než ucítila, že dál už je jen vzduch. Nejen vzduch, ale další tunel. Celá síť tunelů. Opatrně do tunelů vyrazili, ale pravděpodobnost, že jde o past, byla vysoká.
Když ušli několik set metrů tunely, konečně uviděli potvrzení, že našli to, co hledali. Před nimi letěla myš. Dřív by si Helga říkala, že je to nemožné, ale dnes věděla, že přesně tohle je znak, že konečně najdou ty, kteří tu jsou vězněni.

Helga s Helmutem byli schovaní u plotu. Bylo jisté, že je vojáci velmi brzo najdou. Helga zavřela oči a dotkla se země. Přímo před nimi se nejprve objevila malá prohlubeň, která neuvěřitelnou rychlostí prorostla v tunel. Otevřela oči a unaveně dosedla. Helmut ji nenechal, chytil ji a rychle protáhl tunelem na druhou stranu plotu.
"Jak je to možné, tohle by nedokázal ani Hubert."
"Jsem vnučka Helgy. Hubertovy... sestry?"
"Ale to znamená, že jsi to ty! Počkat, to znamená, že jsi i pravnučka Harolda Goldenura, původce tohohle všeho!"
"Promiň."
Tentokrát zavřel oči on a před jeho rukama se tunel zase uzavřel.

Plán byl jasný. Během rušného včera na zámku se Hubert s hrstkou vybraných vydá kolem šachů do královské pracovny, kde budou hledat, cokoliv jim pomůže dostat se skrz nebo kolem vojáků na jihovýchodním teritoriu. Helžin úkol byl veskrze jednoduchý, zajistit, že král s královnou a většina stráží budou v sále a přilehlých salonkách. Bohužel to zároveň byl ples jarní rovnodennosti, na který její matka pozvala snad všechny svobodné prince a krále, se kterými měli diplomatické vztahy.
A tak, zatímco ostatní byli uprostřed špionážní akce, ona při každém tanci střídala partnery a zodpovídala hloupé otázky o své oblíbené barvě a koníčkách.

Helmut: Slyšel jsem, že je mezi námi chiméra.
Helga: Kdo?
Helmut: Chiméra.
Helga: Dračí koza?
Helmut: Tak nějak. Někdo, kdo předstírá, že je jedním z nás, že pochází z jihovýchodu. Někdo kdo dokáže hloubit tunely. Někdo kdo je-
Helga: Mravenec.
Helmut: Ano, a zároveň je náš největší nepřítel. Je totiž spjat s Goldenury.
Helga: Jakože je příbuzný krále?
Helmut: To asi ne, ale je to někdo, kdo se může pohybovat v zámku.
Helga: Takže je ta chiméra užitečná?
Helmut: Není. Jeho přítomnost ohrožuje nás všechny. Pomůžeš mi nás a Huberta ochránit?
Helga: ... Nejsem si... Ano.
Helmut: Pomůžeš mi ho zabít.

Helga starého Huberta přemluvila. Dovolil jí zůstat mezi nimi. Za několik podmínek:
"Nesmíš se nikomu plést pod nohy."
Samozřejmě, že nebude, ale nemusel jí tolikrát opakovat, že je v jeho očích jen malé dítě. Naivní dívka- "Řekl jsem zelenáč. Je šance, že se prokážeš užitečnou."
"Nikdo odsud se nesmí dozvědět, kdo jsi."
Domluvili se, že všechny informace od ní, půjdou přes něj.
"A to nejdůležitější: Nikdo ze zámku, se nesmí dozvědět, že sem chodíš. Od teď je pro tebe jediná cesta sem kolem šachů."
Měla strach, ale věděla, že babička celý život litovala, že Huberta opustila. Pro ni mu pomůže.

V zahradě zámku byla oslava. Druhé výročí svatby Helgy a Huga. Helga seděla u stolku, zatímco se všichni hosté bavili v osvětlenější části. Těžko se jí stálo.
Za sebou zaslechla šramot listí. Když se otočila, viděla jakousi postavu.
"Strá-" než stihla pořádně vykřiknout, ucítila před svými rty ruku.
"Pššt! To jsem já, Hugo."
Otočila se a objala ho. "Co tady děláš?"
"Už půl roku jsi nepřišla. Měl jsem o tebe strach."
"Promiň."
"Zjistili jsme, kdo má na starosti jihovýchodní teritoria, ale bez tebe nic nezmůžeme."
"Také jsem-" Helga zesmutněla. "Ale teď vám nemohu pomoct."
Hubert si ji prohlédl. "Jsi těhotná-"

Dotkla se stěny ve svém novém pokoji. Zavřela oči. Pod její dlaní se objevila drobná dírka. Chvíli pozorovala dění na chodbě, které sestávalo z přesunů stráže a služebnictva. Když byla spokojena, odešla do společného pokoje s Hugem.
Ráno, ještě než stihli vstát z postele, uslyšeli zaťukání.
"Co potřebujete?" řekl rozespale.
Bez vyzvání vešly dvě stráže a jejich velitel.
"Děje se něco?" Najednou byli oba plně probuzení.
"Zeď z chodby do královnina pokoje byla narušena. Hledáme v zámku špeha."
"To není možné, celý zámek byl postaven ještě za dob magie."
"Máte pravdu, můj králi. Navíc byl pokoj ještě včera důsledně kontrolován."

Helga vešla do komnat svého muže, krále Huga. Skláněl se nad mapami území, které neznala. Zároveň to musel být úplný venkov, nikde neviděla město ani vesnici.
"Kde to je?" zeptala se ho.
"Jihovýchodně, asi tři dny na koni."
To odpovídá, pomyslela si. "Který den královské cesty tam pojedeme?"
"Sem se nejezdí, je to nebezpečné."
"Banditi? Zvířata? Nevyzpytatelné počasí?"
Hugo se k ní k ní přiblížil a začal šeptat: "Nikdo se nesmí dozvědět, co ti teď říkám, jinak by zavládla panika. Lidé se tam prý rodí se zvláštními schopnostmi, ale není to jen dědičné. Území jsme museli rozdělit do několika úseků."

"Zavři oči, třeba ti to pomůže," poradila jí babička. Helga poslechla, zavřela oči a hlína kolem její ruky se začala hýbat. Trochu jí opadalo. A pak zase nic.
Otevřela oči. "Pořád mi to nejde."
"Znovu."
Zavřela oči a tentokrát se opravdu snažila na nic nemyslet. Zapomenout, jak se jmenuje, kdo jsou její rodiče, všechno, co jí babička poradila. Když otevřela oči, v převisu zela díra, skoro jako jeskyňka pro myši. Na ruce jí vyskočili pupínky.
"Škrábej se," řekla babička.
"Myslíš, neškrábej se, že?"
"Nemyslím. Rychle to rozškrábej, ideálně do krve. Nebude to příjemné, ale pomůže ti to do budoucna."
Poslechla.

"Helgo, vrata!" zakřičel Hubert, ještě v chlapeckém věku, a rozběhl se k jedinému východu z oploceného území. Helge, v dívčím věku, dávno předtím než si vzala prince, běžela za ním. Ani jeden si nemysleli, že se dostanou ven, přesto trochu doufali. Ztratit naději by mohlo znamenat umřít. A ano, někdy bylo nebezpečné být poblíž, ale ve dvou se naučili i z nebezpečí získat, co nejvíce. Když doběhli před bránou spokojeně seděly dvě slepice. Pokrčili rameny a každý jednu vzal. Udělají jim hnízdo a snad jim brzy snesou vajíčka. A když ne, tak si je dají k večeři. Maso neměli měsíce.

"Myslím, že jsi viděla dost," řekl jí rozhodně Hubert. "Vrať se za matkou a otcem, královnou a králem."
"Je nezajímám. Všechnu důvěru dávají v mého bratra. A dělají dobře, každým dnem vidím, jak krátkozrací jsou."
'Jdi!"
"Ne, dokážu být užitečná." Helga ztratila svou fasádu. Neměla se kam vrátit. Lidé v paláci ji v podstatě zavrhli.
"Nepochybuji o tobě. Svojí pozicí jsi ten nejužitečnější člověk, ať už jako zajatec nebo spojenec. Navíc máš krev své babičky."
"Nechte si mě tu. Prosím."
"Přestaň, nebo to udělám."
"Prosím."
Hubert ji objal, protože věděl, že tohle je naposledy, kdy bude moci cítit Helga klid.

A: Už jsi na cestě?
B: Ano včera jsme vyrazili!
A: Já se tak těším, konečně se poznáme i na živo a ne jen přes zprávy.
B: I když jsme sestřenice!
A: Ale za týden se konečně uvidíme!
B: Bude tam i tvá sestra?
A: Musí být, je to její korunovace.
B: Pravda...
A: Chtěla jsem se ještě omluvit.
B: Omluvit?
A: Že jsem nebyla na tvé svatbě.
B: Nemusíš, vím, že to nebylo možné.
A: I tak...
B: Tys vlastně neviděla můj nový sestřih.
A: Ne, všechny tvé obrazy jsou ještě blonďaté a dlouhovlasé. Opravdu jsi brunetka.
B: Nejlepší!

"Pojďme zpět," řekl Hubert, rychle přesunul figurku, poté ji chytil za ruku, přitiskl na ulitu a pronesl frázi.
"To jste byl celou dobu vy?"
"Ano, kdo sis myslela, že to byl? Duch?"
"Třeba. Nebo nějaký golem, nebo robot. Jednou jsem našla stopu těžké boty od bláta, tak jsem musela teorii s duchem opustit."
Hubert se zamračil. "To jsem spěchal. Potřeboval jsem s tvojí babičkou mluvit."
Helga se napřímila. "Takže jste byli v kontaktu."
"Nebyli, nenašel jsem ji. Posledních deset let jsme opravdu jen hráli ty šachy."
Pousmála se. "Několik z těch tahů bylo mých. Chodila jsem hrát i bez babičky."

Dívka se poprvé podívala na zeď tunelu za Hubertem.
"Co to je?"
Hubert nic neříkal. Šla si to tedy prohlédnout zblízka. Světlo bylo v této části velmi slabé, ale jakmile po šedé vystouplině přejela prsty, okamžitě poznala, o co se jedná. Spirála s pravidelnými vroubky. Zkamenělá ulita.
"Co to tu dělá?"
"Polož na ni ruku." odpověděl klidně Hubert, poté dal svoji ruku na její a pronesl: "Až se klec odemkne."
V chvíli se Helze před očima zamlžilo. Chvíli nic neviděla ani necítila, a pak najednou byli úplně jinde. Byli ve sklepě a před nimi stál stolek s rozehranou šachovou partií.

Z jednacího sálu vyšel přísným krokem Hugo. Helga ho málem nepoznala. Vypadal jako-
"Miláčku, našel jsem naší princezně manžela."
"Cože?" Nikdy jí miláčku neříkal. Vždy pro něj byla jen Helgou. "Co se děje?"
"Naši sousedé se rozhodli, že místo války se radši stanou sousedy."
"A jejich princ si vezme naši dceru?"
"Král."
"Vždyť ten má tak čtyřicet!"
"Miláčku..." Její muž ji chytil za ramena a v tu chvíli se už necítila jeho ženou, ale jeho subjektem. Poprve za více než 17 let cítila, že mu nikdy nebyla rovna. V tu chvíli konečně věděla, že je kým je:
Králem Hugem Goldenurem.

"Co tady chceš?" Hubert vypadal naštvaně. Dívka se jen usmívala. "Kdo jsi?"
"Helga."
"Jaká Helga?"
"Jestli jste vy Hubert, tak myslím, že moc dobře znáte moji babičku... Moji jmenovkyni."
Hubert se vyděsil. "Co tady děláš? Musíš hned pryč."
Helga neztrácela chladnou hlavu. "Potřebuji vás."
"Nepotřebuješ. Si královnina dcera. Můžeš, co chceš, jen prosím nebuď tady."
"No právě." Opatrně ho chytila za ruku. "Já potřebuji být tady, kam moc mojí všemocné rodiny nedosáhne, jinak nikdy nezjistím pravdu. Jinak nikdy nikdo nebude vědět, co se stalo babičce. A vám."
"A tisícům dalších."
"Ano."
Hubert se jí vycuknul. "Ne, Helga by mi neodpustila.

"Jste Hubert?"
"Co?" starý muž se otočil. Mluvila na něj dívka. "Kdo?"
"Sledovala jsem vás."
"Cože? Chopte se jí." Muž a žena ji okamžitě chytili za ramena.
Helga se zasmála. "Až se klec odemkne? To stále používáte tuhle starou frázi? Vždyť většinu už jí ani nemůže rozumět."
"Ticho." Hubert si ji sám chytil pod paží a táhl k nenápadným dveřím. Otevřel a vhodil ji přímo do malého vozíku. Poté sám nasedl. Vozík se rozjel. "Co o tom víš ty?"
"To by vás zajímalo..."
"Okamžitě mi odpověz."
"Ještě chvíli počkejte."
Vozík se zastavil.
"Výborně, přesně tady s vámi chci mluvit, Huberte."

Helga na sobě nikdy neměla tak drahé šaty. Vlastně na sobě jen párkrát měla šaty. Mnohem radši nosila kalhoty. Avšak Hugo na ni apeloval, že na první setkání musí udělat ústupek.
Když došli do jeho kanceláře, v křesle už někdo seděl. Byla to dáma, která si ji okamžitě prohlížela přísným pohledem.
"Zdravím, matko." řekl Hugo, jako by ta dáma byla jeho šéf a ne rodina.
Dáma mu odpověděla starým jazykem.
"Dobrý den, královno." pozdravila ji Helga.
Dáma opět promluvila starým jazykem.
"Můžeme jít, matka sňatek přijímá."
"Myslela jsem, že si promluvíme."
"Matka mluví jen starým jazykem. Stejně byste si nerozuměly."

"Máš strach, Heli?"
"Trochu, babi."
"Nemusíš se bát, ale jestli se bojíš, tak to použij. Dej sem obě dlaně a soustřeď se."

Helga zavřela oči. Prsty se ji zarývaly do hlíny. Ta se mezi nimi postupně uvolňovala. Odpadala. Části odlétaly. A najednou-

Voda! Přímo do obličeje jí vystřelil proud vody. Během sekund zmírnil a dál už z díry v zemi jen protékal. Vytvořila podzemní cestu pouhou myšlenkou.

"Jak je to možné, babi? Jsem čarodějnice?"
"Nejsi. Tohle dokáže každý."
"To není možné. Vždyť-"
"Lidé tomu jen nerozumí a neumí se to naučit. Mnozí to dokáží jen ve stresu."
"Naučíme to ostatní?"

Malá princezna Helga, pojmenovaná po své babičce, ráda tajně utíkala na trhy. Obzvlášť když byly slavnosti.

kartářka: Pojď, holčičko, vyložím ti budoucnost.

truhlář: Pojď, holčičko, mám tu spoustu hraček.

zelinářka: Pojď, holčičko, vyvěštím ti osud z cibule.
Helga: Cože?
zelinářka: Jen si jednu vyber.
Helga: Tuhle.
zelinářka: Tu nejmenší? Dobře. Tady máš nůž.
Helga: Rozkrojit?
zelinářka: Ano... Ták, výborně-
Helga: Umřu mladá?
zelinářka: Smrt? O té nic nevím.
Helga: Tak co vidíte?
zelinářka: Že bude dobrá do guláše.
Helga:
zelinářka: A že žiješ ve lži.
Helga: To není moc osud.
zelinářka: Tak ji asi odhalíš, ne? Co s tím jinýho.

Král Hugo byl známým milovníkem žen. Každý měsíc se v paláci konaly plesy, při kterých byl viděn tančit s mnohými dámami a cizokrajnými princeznami. Nebyl večer, jež nekončil tím, že odešel s jednou z nich do svých pokojů. Ta byla znovu viděna až další ráno, avšak žádná nikdy nepromluvila o tom, co se za zavřenými dveřmi dělo.
Tohle všechno Hubert věděl, proto okamžitě po zjištění jeho identity Helze zakázal se s ním dále vídat. Navíc je možná právě on jejich-
Trvalo dlouho než Hubert přijal, že vizuál svůdníka byl falešný, ale důvěřovat mu nezačal nikdy. Ani Helze už neříkal vše.

Hubert se narodil jako syn kočího a celé své dětství procestoval jako otcův společník. Dospívání strávil na louce, kde se věnoval sběru potravy, lození po stromech, utíkání a schovávání. Když dospěl, což náhodou koincidovalo se začátkem bydlení v hlavním městě, rozhodla jeho získaná sestra, že se musí něco nového a praktického.
Vybral si kovářství.

Helga: Proč kovářství?
Hubert: Chtěla jsi něco praktického.
Helga: Třeba ševce, mohl by ses učit hned tady u souseda. Takhle musíš každý den až za město.
Hubert: Kovář vyrábí užitečnější výrobky pro potenciální chvíle nesouhlasu s-
Helga: Králem.
Hubert: Ano, a zároveň se toho hodně dozví.

Helga se prosmýkla mezi služebnými do svého sklepa. Dotkla se stěny a ta se otevřela. Ze země, jakoby z ničeho, vyrostl kamenný stůl. Položila na něj úplně obyčejné šachy. Nastavila je na začátek a táhla bílým.
...
Vrátila se za měsíc, černý ještě nezahrál.
...
Když přišla po dvou letech, už zahrál. Zahrála tedy taky.
...
Poprvé k šachům přivedla svoji dceru, až když si byla jistá, že je šachová mistryně. Pod dohledem ji nechala zahrát. Bylo to naposledy, kdy tam dcera šla.
...
Až rok po smrti babičky, se Helga odvážila jít zahrát šachy sama. Bála se, ale nechtěla zklamat hráče s černými.

"Pořádně si to tu prohlédni. Možná to jsou poslední sluneční paprsky, co kdy uvidíš."
"Ty jsi zase přehnaně dramatická, Helgo. Jdem!" Načež ji Hubert chytil za ruku a už ji táhl do jakési nory, která se stala jejich útočištěm. Nora však nekončila pár metrů od vchodu, kak tomu bývalo dříve, ale postupně se měnila v tunel, kterým se musí člověk plazit. To dvěma přátelům nevadilo a plazili se hodiny, i když:
"Ááá, pavouk!"
"Ticho..."
Nebo:
"Zpomal, já mám křeč."
"Dobře, tak se zastavíme, ale jen na pár minut.
Až vylezli ven, do úplné tmy.
"Kde to jsme?"
"Nevím, rozhodně jinde."

Dva roky si byli s Helgou rodinou jen oni dva. Bydleli spolu. Pracovali spolu. V sobotu, když Hubert na Helžino naléhání chodil do učení, byl jediný čas, kdy se rozdělili. Právě v soboty, kdy chodila pomáhat do hostince, se seznámila s tím podivínem. Najednou ze dvou byli tři. Jenže když si povídali, bylo to stále oni dva a ten třetí je jen mlčky pozoroval. Hubert si dlouho myslel, že je snad němý, ale pak ho konečně uslyšel s Helgou mluvit. Něco si šeptali. Ač tomu nemohl uvěřit, hlas podivína okamžitě poznal. Slyšel ho každý týden při králově hlášení v rozhlase.

Bylo krásně, slunce svítilo a Helze bylo dvacet. Sbírala jablka pod krásně rozkvetlou jabloní.
Najednou se otevřela vrata, jen dva dny od minule. Už už začala utíkat pryč, když si všimla, že v nich stojí asi osmiletý chlapec. Rychle se k němu rozběhla, chytla ho za ruku a táhla ke stromu.
„Co se děje? Kdo jsi?“
„Seznámíme se později, utíkej!“
Helga se mrštně vyhoupla na větev a vytáhla chlapce k sobě těsně před tím, než do stromu vší silou narazila rozzuřená koza. Otřepala se a zase odběhla ven. Zůstala po ní jen špička jednoho rohu.
„Já jsem Hubert, a ty?“

Hubert nesnášel přírodu. Dobře, spíš měl hodně rád jeskyně. Nejradši v nich přespával, ale když to nešlo, tak se do jedné potřeboval minimálně stavit. Každý den.
Tahle jeho podivnost byla zároveň něčím, co na sobě nesnášel a tak se mnohokrát snažil naučit mít přírodu rád. Nejprve si myslel, že bude nejlepší začít květinami. Třeba růžemi, ty byly dost populární. No popíchaly ho, tak to zase na čas vzdal.
Po pár letech zkusil obyčejnou trávu. Ta ho pořezala.
Nakonec na to šel od lesa. Doslova. Nejprve si zkusil vzít do jeskyně kus kůry.
Tak zjistil, že příroda v jeskyni je nejlepší.

Jak sestupovala schody, vzpomínala na babičku. Helga nejstarší nejradši trávila čas pod zemí. Vždy působila mnohem volnější ve sklepě než venku na louce. Mezitím Helga nejmladší, dcera současného krále, nejradši běhala na loukách. Vlastně by chtěla trávit čas mezi mraky.
"Sklep když poznáš, může být tvůj přítel. Rozumíš mi?"
"Ano, babi," odpovídala, když jí bylo deset.
"Jsi si jistá?"
"Samozřejmě, proč bych nebyla?"
"Nebuď. Nikdy si nebuď ničím jistá. Jistota omezuje mysl." řekla a nechala malou Helgu s její matkou.
"Mami, co tím babička myslí?"
"Nevím, nikdy jsem jí nerozuměla."
"Ale vždyť je tvoje máma."
"Babička toho hodně zažila, víš?"

V černém došla na své oblíbené místo v palácových zahradách: rybník princezny Heleny. Všechny volavky byly shluknuté na opačném břehu. Byla na ně naštvaná, tak hledala kámen, který by mohla hodit poblíž a trochu je vyprovokovat. Jindy ji pořád otravovaly a zrovna dneska ji nechaly být. Byla strašně osamělá. Zpropadené volavky.
Možná to nebyla jejich chyba. Možná za to mohl ten pohřeb.
Zpropadené volavky.
Jedna z volavek se najednou vznesla, jako by ji slyšela, a doletěla k ní. Chvíli si koukali do očí a pak ji najednou pták vedl do lesíku ke staré kobce.
"To je od tebe dost morbidní."

Hynek: Slyšel jsem, že už je mezi námi.
Hortenzie: V mraveništi?
Helmut: Kdo?
Hynek: Zlatý mravenec, přece.
Helmut: Cože?
Hynek: Jméno podle mě mluví za vše. Je to špeh. Třeba je to někdo z nás.
Hortenzie: Blbost!
Hynek: Goldenuři prý o mravencích ví už desetiletí a skrze zlatého mravence nás používají k dosažení vlastních zájmů.
Hortenzie: Jestli máš tak nízkou důvěru ve své spojence, tak to řekni na rovinu.
Hynek: Nemám.
Hortenzie: Tak proč tu vytahuješ tak absurdní teorii, zrovna dneska, když má přijít Hubert?
Helmut: A ty nemáš žádné pochybnosti o Helze?
Hortenzie: Helga už je dva roky mrtvá.

Slyšela, že lidé kolem ní začali tleskat. Podívala se, co je k tomu vedlo, a hned si všimla Huberta, jak se chytá za své špatné lýtko. Rychle k němu doběhla.
„Natáhl sis sval, strejdo?“ Rychle ho dovedla k židli. Jakmile si sedl, začala mu promasírovávat bolestivou nohu. „Vždyť je ti přes šedesát, musíš se chovat rozumně.“
„Ale prosím tě, co bych to byl za mravence, kdybych si v mraveništi ani nezatancoval.“
„Lepší?“
„Díky.“
„Pojď dozadu, už na tebe čekáme.“
Společně vyrazili podél zdi do klidnějších prostorů. Ruch v místnosti pokračoval. Jen pár lidí poblíž na Huberta uctivě kývlo, když procházel.

Dřív byl rád, že se nescházeli v tichu nějaké pracovny. Dnes, když sestupoval do sklepa, si přál opak. Jakmile otevřel dveře, zasáhla ho vlna hlasité hudby plné bubnů, kytar a trubek. Rychle za sebou zavřel, ale z místa u dveří se zatím nepohnul. Nejprve si jeho staré unavené oči musely zvyknout na barevné světlo, které do místnosti proudilo přes různobarevné kostky střešních oken a blýskalo se po místnosti díky zrcátkům zavěšeným ze stropu. Všichni kolem tančili. Po chvíli ani on neodolal a při závěrečných úderech písně předvedl sérii rychlých pohybů. V tu chvíli si ho konečně všimli. Pár lidí zatleskalo.

Jen pozorný si dnes mohl na ulici všimnout tiché postavy v šedém plášti, která skoro neslyšně procházela rušnými ulicemi středu města. Nechtěla na sebe tahat pozornost. Přesto se najednou zastavila tak prudce, že do ní jeden z kolemjdoucích narazil. Uslyšela totiž muže zašeptat do dveří větu, kterou znala až moc dobře. Větu, která byla její první myšlenkou, když se ráno probudila a poslední, na kterou myslela před usnutím.
Jak je možné, že tento náhodný člověk použil právě tato slova jako heslo do zamčených dveří? Proč právě babiččina poslední slova před smrtí?
Došla ke dveřím a zašeptala: „Až se klec odemkne.“