Moje články

„Raxi? Co je špatnýho na tom, když holka kouzlí?“ ptala se Karmína.
„Někteří lidé to prostě nevidí rádi. V minulosti bylo v Berdelonu pár zlých čarodějnic. A magy jsou velmi vzácné, protože magusové neradi učí holky.“
„A ty nějakou magu znáš?“
„Znal jsem. Moje maminka byla dokonce arcimaga.“
„A jaká byla?“
„Úžasná. Jednou u Kozlova přepadli a zabili šlechtice; našel se jen kočár, bez koní. Bylo třeba ho dovézt do Ísdalu. Maminka očarovala kola, aby kočár jel sám. Na cestu vzala jenom mě. Poprvé jsem viděl hlavní město; byl to moc hezký výlet.“
Pak Raxin posmutněl.
„Toho léta maminka zemřela.“

Přede dveřmi Dračího spáru stála cedule. Nová specialita! Tchýnin jazyk - ostrý jako břitva, nenechá na vás nit suchou. Nezapomenutelný zážitek.
„To vypadá lákavě,“ pronesla Ílie.
„Já ti nevím,“ odpověděl Raxin.
„To sneseš; máš v sobě přece ohnivou magii, ne?“

Později
„Uf, to bylo hodně ostré. Až jsem se zpotil.“
„No mně z toho určitě naskočila vyrážka i na…“ Začervenala se, což byl na jejím už tak rudém obličeji slušný výkon.
„Tak to mi ještě poděkuješ, že jsem nám k tomu objednal džbán smetany.“

Tchýnin jazyk se stal v Kozlově velmi populárním. Prostý lid mu však brzy neřekl jinak než Řiťopal.

Zilarina (Stříbrnička)
Bylina pravzácná kvetoucí v mrazivých slujích a tam, kde krev vlkodlačí zem skropí. Půl stopy vysoká, patero lístků okvětních zelené barvy s nachovými žilkami. Na slunci rychle vadne. Jeden z mála známých léků na černojed.

Úhledným rukopisem připsáno:

Sbírat noc po úplňku. Šťáva z kořene vystavená po 3 noci měsíčním paprskům a poté 1 den slunečním paprskům stává se magickým odpouzečem: léčí magií způsobené neduhy. Potírat, nekonzumovat!

Raxinovým rukopisem připsáno:

2 noci, přidat řepík, 7 nocí, přidat diviznu, 3 dny. Možno pít. Potlačuje magické schopnosti, u nemagických osob způsobuje průjem.

Snad to nebudu nikdy potřebovat, pomyslel si Trud.

„A co je tohle?“
Ílie vzala do ruky namodralý oblázek. Byl vlhký a překvapivě těžší, než předpokládala.
„Říká se tomu lačnící kámen,“ odpověděl Raxin. „Dokáže pohltit velké množství vody. Ale časem se ‚unaví‘. Pak musí zregenerovat, nebo si musíš najít nový. Ale jsou vzácné.“
„Tenhle už je nacucaný, že? Teda unavený.“
„Správně. Regenerace je bohužel zdlouhavý proces.“
„A zkusil jsi otočit magický tok?“ Ílie se na kámen zamračila. „Prostě nějak… takhle?“
Luskla prsty. Z kamene náhle vytryskla celá řeka.
„Vyhoď ho!“ vykřikl Raxin.
Ílie švihem poslala kámen z okna.
„To bychom měli. Doufám, že máš podobný talent i na vytírání.“

„Ahoj, Íli. Copak děláš s těmi mušlemi?“ zeptala se Lura.
„Jdu s Raxinem do divadla a vyrábím si perlové náušnice. Dala jsem do mušlí semínka a ty zkouším obalit perletí. Bez kouzel by to trvalo roky, já bych mohla být hotová do večera. Používám modifikované růstové kouzlo, hezky pomalu, vrstvu po vrstvě.“

Později
„Zdá se, že jsi místo perly nechala vyrůst ta semena.“
„No jo… Ale tohle si přece na uši nemůžu pověsit.“
„A proč ne? Myslím, že oslníš víc než s perlama.“

Večer
„Tak můžeme vyrazit, Raxine. Co mi říkáš?“
„Krásná jako vždy. A ty cibule ti moc sluší.“

„První výdělek bys měl utratit. Udělej si radost.“
Tak to Raxin řekl. A tak Trud učinil.
Berenu našel na kopci za městem. Pásla husy. Rád se na ni díval, vždycky ji zdravil. Obrnil se. Nemá co ztratit.
„Berenko!“
„Ahoj, Trude!“ Vesele mu zamávala.
„Něco pro tebe mám!“
„Ale… Trudíku… Perníkové srdce!“ Dojatá k slzám se široce usmála. „Ale je na mě moc velké!“
„Není problém.“ Rozlomil srdce vejpůl a zakousl se do své části.
„Ty jsi můj lamač srdcí!“ zasmála se a líbla ho na tvář.
Trud se zarděl. „Můžu tě zítra navštívit?“
„Víš, maminka nebude ráda. Ale já jo.“

„Ahoj, Trude. Děje se něco?“
„Raxine, prosím. Tátovi došla trpělivost; vyhnal mě. Nevím, kam jít.“
„No, chvíli tu můžeš zůstat, ale sotva si můžu dovolit tě živit. Co vlastně umíš?“
„Číst a tak nějak od všeho trochu, ale nebaví mě to. Nejsem líný, i když to všichni říkají. Prostě se často zasním.“
„Tak se pojď projít. Musím nasbírat pár bylin.“

„Jé, tahle slzička je krásná, ale má trochu povadlé listy. Támhleta vypadá líp, i když má míň květů. A podívej! Hromobýl!“
„Máš bystré oko. Poznáš kontryhel a říznici?“
Trud přikývnul.
„A co liškovník?“
„Ten neznám.“
„A chtěl bys?“
Nadšené kývání.

„Mami, jak byla vlastně tvoje prabába Urfana očarovaná?“
„Inu, pomohla skřítkovi tonoucímu v bažině. On jí slíbil, že se bohatě a šťastně provdá. Týden nato se jí začal dvořit králův rádce.“
„Ale tím to neskončilo, že?“
„Neskončilo, kouzlo funguje nejmíň po dvacet generací: na dcery a dcery dcer… Jako by to bylo včera, když mě požádal o ruku největší štramák Kozlova, samotný arcimagus!“

O tři sta padesát let později.
„Mami, mám dojem, že kouzlo vyprchalo.“
„Mistr tesař sice není starosta, ale bohatý je. Nejsi s ním spokojená?“
„Jsem. Ale mojí dceři Bereně se od včerejška dvoří největší povaleč ve městě.“

V autě jezdím rád. Silnice ubíhá. Zatáčky vpravo. Zatáčky vlevo. Stromy podél cesty vrhají stíny. Přejíždíme stíny stromů, ani to nedrncne. Mám rád stromy. Ty jejich chladivé stíny v létě. Jejich zelené koruny. Větve s ptačími hnízdy.
Jedeme, ani nevím kam. Pro cement. Pan Pávek vypráví. Poslouchám. Představuju si. Ale nevím, co říct.
Nad polem krouží káně. Asi vyhlíží hraboše. Hraboši žerou zrní. Pan Pávek mlčí. Asi přemýšlí.
Pole střídají louky a lesy. Cesta pěkně ubíhá. Do lesa peláší dvě srnky.
Sem tam projedeme vesnicí. Teď se ale blížíme k něčemu většímu. Míjíme ceduli. Beroun.
„Beroun.“
Promluvilo mi to samo.

Do Dračího spáru vkulhal satyr. Měl ulomený jeden roh těsně nad uhlovými kadeřemi.
Raxin spráskl ruce. „Černohlávku! Ty vypadáš!“
„Natoč mi pořádnej korbel, Bryne,“ poručil satyr hostinskému. Posadil se. „Na náš palouk přišla nová dryáda. Javořinka. Jmenuje se Filanka. Taková křehká a krásná plašulka…“
Zasnil se. Když před ním přistálo pivo, řádně si přihnul.
„Dobré pivo. No, víš, že tam na palouku máme jedinej javor.“
„A jé. Hned vedle Lájina dubu.“
„Přesně. Pustily se do sebe pořádně. Mlátily haluzema, ječely, až padalo listí. Musel jsem zasáhnout… No, teď už je dobře. Roh mi doroste. Ale Lája mi dluží novou flétnu.“

Mohutné zabušení na dveře obchodu. Dovnitř se vřítil muž jako velká voda.
„Rytíř Benemus,“ vyhrkl a poškrábal se na předloktí. „Mám tuhle vyrážku. Byl jsem všude, u bylinkářek, magusů, zaříkávačů. Nic nepomáhá.“
„Ukažte.“ Raxin ho uchopil za ruku. Vyrážka měnila odstíny: okrová, brčálová, nachová. Ametyst na Raxinově náramku se rozzářil. Raxin zkontroloval svůj palec; dopoledne si zadřel třísku. Po ráně ani stopy. „Vy jste se řízl nebo něco…“
„Trn molocha. Ale vyléčil…“
„Předávkování léčivým lektvarem. Tady. Šťáva ze stříbrničky, čtyři brazely prosím. A ještě kus borové kůry. Až zase budete mít chuť léčit banální zranění lektvary, místo toho pořádně žvýkejte.“

Společenská místnost byla plná studentů, převážně z mladších ročníků. Upřeně Marka sledovali. Nevšímal si jich.
„Expecto Patronum!“
Z hůlky vyšel oblak stříbřitého kouře. Začal se formovat…
„Jé, on má křídla!“
Soustředění povolilo a patron zmizel.
„Vypadalo to jako volavka.“
To by šlo. Mimo jiné symbol zvědavosti, protože údajně strká do všeho zobák.
„Spíš netopýr. Mělo to kožnatá křídla.“
„Tak velký netopýři nejsou…“
„Zkusím ještě jeden pokus.“ Takhle by mě mohly sledovat moje vlastní děti, pomyslel si. Krásná myšlenka… „Expecto Patronum!“
Místnost zalilo namodralé světlo tvora, kterého v Bradavicích ještě nikdo neviděl.
„Toho znám z knížky!“ vykřikl nadšeně mudlorozený prvák. „Dimorphodon!“

Fred a George Weasleyovi odchytili Marka po hodině formulí. Společně zapadli do kamrlíku na košťata.
„Pánové, copak se děje?“
„To bysme se rádi zeptali my tebe,“ řekl Fred. „Týká se to Filche. Viděli jsme ho pádit po chodbě. Pronásledovala ho malá bouřka.“
„Ale zato pěkně divoká,“ dodal George. „Kroupy, blesky… Nemáš v tom náhodou prsty?“
„Ten Jožin z bažin si to zasloužil…“
„Máme s ním bohaté zkušenosti,“ přikývl Fred. „A ty máš nápady. Chtěl by ses k nám přidat?“
„Proč ne? Mimochodem, chci si koupit ty vaše Patentované kouzelné vzdušné zámky. Proč by měl mít hlavu v oblacích jen Filch?“

  Při procházce lesem potkal Marek mladou Havraspárku. Kladla na mraveniště kostkový cukr. Cosi se zlatě lesklo na jejím zápěstí.
  „Pěkný přívěsek. Jsem Marek.“
  „Lenka. To je znamení Bratrstva zlatého mravence.“
  „O tom jsem neslyšel.“
  „Bratrstvo věří, že mravenci jsou špehové temných sil. Že černokněžníci je mohou ovládat a oni jim oznamují třeba kde jsi, kdy jíš a spíš. Vyjadřují to tancem podobným tomu včelímu.“
  „Fascinující. A děsivé.“
  „Naštěstí existuje ochrana. Když je pravidelně krmíš cukrem, z vděčnosti tě nechají být.“
  „Takže když je teď nakrmím - tak mám od nich pokoj?“
  Přikývla. „A také by pomohlo, kdybys nestál v druhém mraveništi.“

  „Ó, Pomono, ta Vaše masáž je prostě úžasná. Máte tak citlivé prsty…“ Křiklan, ač ještě před okamžikem úpěl, byl nyní v sedmém nebi.
  Prýtová pokrčila rameny. „Roky hrabání v hlíně.“ Přiložila mu na záda víc zázračného léku a řádně prohnětla.
  „Děkuji Vám,“ vzdychnul Křiklan.
  „S díky počkejte, až ten ústřel odezní.“
  „Tenhle mandragoří zábal mi dělá neskutečně dobře. Jak příjemně hřeje! Ani jsem netušil, že se mandragory dají použít i takhle.“
  „Tohle není zábal z mandragor, to je zábal pro mandragory.“
  „Takže nějaká hlína?“
  „Líp. Hnojivo.“
  Křiklan zbledl a velmi pomalu se zeptal: „Jaké hnojivo?“
  „No přece to nejlepší. Dračí.“

Marek bloumal Bradavickým hradem, ztracen v myšlenkách. Třeba by si mohl s Uršulou zatancovat, aby ji rozveselil (nějaký tanec, kde se partneři nedrží). Potřeboval ale najít učitele.
Zastavil se u tapisérie s Barnabášem Blouznivým. Dveře naproti ho lákaly. Opatrně vstoupil. Uvnitř stálo samotné zrcadlo.
„Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi o nejlepších tanečnících, co jsou tady v Bradavicích.“
Zjevilo noc. Palouk zalitý úplňkem. A tam… vypadalo to jako víla na koni. Měla krásné blonďaté vlasy. Ale ta ladnost a rytmus, otočky a všemožné figury! Kopyta klapala, ruce a vlasy se vlnily. Na diskotéce by byla hvězdou.
„Kdo?“
Zrcadlo přiblížilo obraz.
„Profesor… Firenze?“

  Netrvalo dlouho a Marek se zase do něčeho namočil. Louže vody přímo na chodbě. Ozvěna nadávky ještě doznívala, když duch dívky proplul dveřmi umývárny.
  „Prom-miň!“ fňukla.
  „Nic se nestalo. Hezký brejle.“
  Popotáhla a překvapeně zamrkala. „Tobě se líbí? Jsi tak milý!“ Zaculila se. „A pohledný.“ Začala ho uhánět.
  „Jdu na chvíli ven a možná se zdržím,“ odbyl ji.
  Tam ale vykoukla z jezera, když házel žabky.
  „Neruš mé kruhy.“
  Uraženě odplula.

  Později večer.
  „Nějak mě bolí hlava. Půjdu si lehnout,“ řekl Harry. Spěchal pryč.
  „Uršula?“ hádal Marek.
  Přikývnutí. „Je celkem milá, ale někdy by ji člověk zabil.“
  „I ty, Brute?“

„Opravdu si, Albusi, myslíte, že nezpůsobí žádný skandál?“

„Je jen trochu roztržitý, Minervo. Zapomněl na termín výměnného pobytu. Vzhledem k tomu, že se velmi těšil, avšak přenášedlo ho sem dopravilo nepřipraveného, je jeho prvotní reakce zcela pochopitelná. Neměl v úmyslu nikoho urazit. A stále měl zbytky pudu sebezáchovy.“

„Snad máte pravdu. No, půjdu se připravit na hodinu.“ Ve dveřích se ještě otočila. „Máte tušení, kdo je to ten Gandalf?“

Brumbál pokrčil rameny. „Ne, ale zjistím si to...“ A když profesorka McGonagallová zavřela dveře, usmál se pod fousy a tiše dodal: „A Vy hádejte, kdo letos najde pod stromečkem šantu, Číčo.“

„Protože upřímně litujete svého chování, vyváznete tentokrát bez trestu,“ oznámil Brumbál. „Ale musíte mi slíbit pár věcí.“

Marek přikývnul a vyjmenovával: „Nebudu chlastat před výměnným pobytem. Profesorku McGonagallovou nebudu oslovovat ‚Číčo‘ a nabízet jí šantu. Profesorku Prýtovou nebudu škemrat o konopí. Profesoru Kratiknotovi nebudu říkat, že je malej, ale šikovnej. Nebudu pokládat profesora Snapea za přerostlého kaloně a nebudu mu nabízet mango. Nebudu Vás oslovovat Gandalfe.“

„Zajímavé je, že jste nejprve potkal profesorku Umbridgeovou. Bez nehody.“

„Když to zmiňujete, matně si vzpomínám. Úplně jsem ji ignoroval. Možná podvědomě; nerad bych okusil její výchovný brk. Prostě ropucha nebyla na mém přijímači.“