Přízrak

„Nelétám?“ Metoděj udeřil do stěny. „Která to řekla?!“

Zimní zahrada oněměla. Ticho se zakouslo do podlahy, napadlo kořeny staré vistárie a šplhalo se vzhůru.  Květy se roztřásly. Jemná chlapecká ruka drapla nejbližší můru a stiskla. Na dlani ulpěl šedý pel. Tělíčko znehybnělo. Urvaná křídla se snesla k zemi spolu s okvětními lístky. 

„Nesmíš! Nemůžeš! Neumíš!“ Metoděj sevřel rty a oči se mu leskly. „Každá prolhaná můra se změní v prach!“

Na mokrou tvář dopadlo měsíční světlo. Průvan zamíchal s mrtvými přísadami. Do tmy zašustila přízračná křídla.

„Chceš měnit sny? Zraňovat? Šířit strach?“

Metoděj kývnul.

„Kdo hledá cestu, toho si najdou!“