Přes rozpočet

Vila upadla do šera. Večerní chlad se rychle přesouval z místnosti do místnosti, stěny vlhly, podlahy praskaly. Zvuky rostly, až byly tak hlasité, že opuštěné chodby ovládla ozvěna. Odrážela se od holých zdí a drala se do spár. Okenní skla se zbarvila do ruda, odrazila poslední sluneční paprsky a potemněla.

Můry přelézaly nehybné tělo. Chloupky hladily dětskou kůži a jejich doteky uklidňovaly. Křídla příjemně lechtala. 

„Stačí!“ Metoděj se otřásl a můry popadaly na zem. „Je nejvyšší čas! Vyrážíme!“ Sevřel ruce do pěstí: „Za pomstou a těžkými sny!“

Hmyzí oči se zaostřily do noci. 

„Jak?“ zašeptala křídla. „Jsi příliš těžký. Nelétáš!“