Moje články

Byl jednou jeden puberťák jménem Jake, jehož rodiče nesnášeli punk, ale on...

...ho vyloženě miloval. Když bytem duněly decibely, svět přestal být černobílý. Jenže kvůli tomu hluku viděli rodiče rudě.

"Stiš to, nebo budeš rok bez obrazovek!" křičeli.

Jednou neuposlechl a pak už jen sledoval, jak otcova nachová a matčina sinalá tvář zhasínají svět.

Po čase otevřeli poblíž jeho domu punkový klub. Rodiče ho tam objevili, poprvé se pořádně zaposlouchali a zjistili, že se jim ta energie a volnost pronikající do jejich pravidly sešněrovaného světa vlastně líbí.

A tak nakonec jeho pankový styl dostal zelenou a svět byl opět růžový.

Jirka trpěl utkvělou představou, že měnit zavedený oděvní styl přináší smůlu. Jeho outfit vždycky musel mít tu správnou značku. Pokud ji neměl, trpěl paralýzou a nebyl schopný vybrat si nic jiného. Touhle úchylkou trpěl už od dětství a získal ji zřejmě v mateřské školce. Jednoho dne měl nehodu, která vyžadovala výměnu oblečení za nové. Zašel do značkového obchodu, kde ho omráčily ceny i výběr, který se nabízel. Všechny ty proužky a fajfky mu nic neříkaly, on hledal svoji milovanou a nenahraditelnou značku. V Pepcu konečně uspěl. Z obchodu vyšel s papučkami Hello Kitty a blaženým úsměvem na tváři. Jeho kočka!

Jeden chlapec kdysi přemýšlel, kde by se viděl za pět let.

Pak potkal holku, která mu slíbila, že z něj jednou udělá milionáře.

Ta myšlenka se mu zalíbila. Po letech z něj byl boháč, který vlastnil obří dům, soukromé letadlo a vlastní katanu, s kterou mohl zabíjet koho chtěl. Co dál? Mohl být čímkoli. Bankovním lupičem... ale i bezdomovcem.

Osud je někdy krutý...

Kdysi se ve škole hodně učil, protože chtěl být chytrý, ale nebyl. Hodně zlobil, řezal sourozence a všichni se ho báli. A pak ji znovu potkal a ona splnila, co kdysi slíbila.

Z bilionáře byl najednou milionářem.

Byl jednou jeden Jiříček a ten se vsadil s Kubou, že když vyhraje v páce, pozve na rande Aničku. A pokud prohraje, musí jí dát pusu. Bylo to na tři kola. V prvním vyhrál Jakub, v druhém Jirka a v posledním....

Jirka.

Důsledky byly... zajímavé...

...

Po nějaké době přijal Jirka výzvu od Tadeáše a ten jej v páce porazil.

Jirka svou prohru těžko snášel a odevšad na něj vykukovala, jako by se vysmívala.

V autě ho začala zlobit řadicí páka...

V koupelně na něj pomrkávala páková baterie...

On tu Aničku vypáčí zpět, i kdyby měl dát někomu páku do rypáku.

Bylo třicátého dubna když jsme šli navštívit naši sousedku Ivu. Pozvala nás na svoje pověstné rizoto, co pálí dvakrát. K Ivě je to asi deset kilometrů, šli jsme to dlouho a já si z té cesty odnesl i cosi nechtěného navíc, ale došli jsme. Autorem aromatického doplňku mé boty byl zřejmě pes Špunt, který na nás celou cestu dorážel. Napadl nás geniální nápad zavřít Špunta do hrnce od rizota. Protože se pořád snažil dostat ven, kamarád si na ten hrnec sedl. U Ivy tehdy sice nedobrovolně nechal kousek svého pozadí, ale toho dne také vymyslel svůj geniální nadčasový vynález - nočník.

"Milujeme tvoji ženu!!!" Jako by na Evžena skandovaly všechny ty milostné dopisy od jeho soků v lásce.

Ten od jejich spolubydlícího z kolejí byl ale něčím výjimečný:

"Ahoj Marto! Vím, že máš žárlivého přítele, ale nutně potřebuji tvoji pomoc. Přijď ke mně, zakopl jsem a mám zlomenou nohu. Honza"

Tenkrát mu jen zavolala záchranku... o pár dnů později v nemocnici zemřel na zlomeninu lebky???!!!!

Po čase našla Evženům vzkaz: "Udělal jsem strašlivou věc...

....

....

....

čelo se jí orosilo zlou předtuchou...

"vím, že hlavní podezření a vina padla na tebe

...dodneška si to vyčítám. Odpusť!!!"

....

....

....

"To já tenkrát Honzovi sežral tu Nutellu."

Před týdnem jsme s kamarádkou byly v lese. Bylo kolem osmé a začalo se stmívat. Řekli jsme si, že půjdeme domů, ale najednou jsme zakoply a spadly do prázdna. Všude byla tma a neviděly jsme ani na krok. Počkaly jsme do rána a když jsme se probudily, svítilo na nás červené světlo. Zkusím to popsat: Malá šedá postava s červenou baterkou v ruce. V druhé ruce měla plyšového medvídka. Bylo to dítě! Otočila jsem se, ale nemohla jsem najít Emilly (tu kamarádku). Najednou jsem se probudila. Řekla jsem si" "To byl výlet do prázdna." A pak jsem uviděla to dítě!

Mám doma kočky, mám je rád, každá je slaný kamarád,
jen od té doby, co je znám, mám špeky kam se podívám.

Dávno je z nich slanina, je to velká mňamina,
jsou strašně dobré krájené, vařené i smažené.

Dřív vždycky jen na otočku zašel jsem k ťongům na kočku
a od tý doby co je znám nic jinýho už nepapám.

Mám doma kočky, mám je rád, každá je slaný kamarád,
jen od té doby, co je znám, mám špeky kam se podívám.

Vím, je to protizákonné, jenže ty čerstvě řezané
jsou prostě TOP, to musíš mít, jen bacha, nutno odchlupit!

Kdysi dávno žila modelka Sára Pritsová, které říkali Popelka a té se dvořil chlap, Jiří Koudelka. Jednoho dne jí v Kauflandu vyznal lásku slovy: "Seš hot jak plot," neb v tu chvíli zřejmě cit zastřel rozum a ten spad do kalhot. Ona mu na to řekla, že je hnusnej jak stará popelnice. Jirka se sice smrtelně urazil, ale nedal na sobě nic znát a tak dlouho jí nosil růže, až ji udolal. Když spolu zestárli a měli vrásky z lásky, smál se pod vousy. "Nadešel čas, má nejdražší, milá Popelko, vyjasnit si, kdo z nás dvou je tu stará popelnice."

Bílá vrána sežrala černou ovci. Bílá vrána sežrala černou ovci. Bílá vrána sežrala černou ovci. Bílá vrána sežrala černou ovci. Bílá vrána sežrala černou ovci. Bílá vrána sežrala černou ovci. Bílá vrána sežrala černou ovci. Bílá vrána sežrala černou ovci. Bílá vrána sežrala černou ovci. Bílá vrána sežrala černou ovci. Bílá vrána sežrala černou ovci. Bílá vrána sežrala černou ovci. Bílá vrána sežrala černou ovci. Bílá vrána sežrala černou ovci. Bílá vrána sežrala černou ovci. Bílá vrána sežrala černou ovci. Bílá vrána sežrala černou ovci. Bílá vrána sežrala černou ovci. Černá ovce sežrala bílou vránu? Bílá vrána sežrala černej mezerník.

Jeden kluk jménem Jakub si v časopise našel kvíz. Doufal, že z něj zjistí koho miluje. Vybíral si mezi Žanetou, Aničkou, Sofií a Emou. Rozhodoval se nekonečně dlouho, aby si nakonec vybral Žanetu, protože se mu líbila nejvíc. Oženil se s ní a za rok měli malé miminko jménem Tomáš. Po dvou letech se rozvedli, protože potkal ještě krásnější Sáru. Do děje vstoupil Ondra, který se oženil se Žanetou. Byli spolu dvanáct let, než se rozvedli, protože ji mlátil.

A pak učitelka přišla na to, jak s tou nekonečnou telenovelou konečně skoncovat. Stačilo jen zmáčknout tlačítko OFF na televizním ovladači.

Jednoho rána přijeli rybáři lovit mořské ježky. Ve Francii se mořský ježek považuje za delikatesu. V jisté vyhlášené pařížské restauraci podávali ježka pečeného v peci. Byl večer a do restaurace přicházeli dámy i pánové z vyšší společnosti. Ten den přišel také jistý Emanuel. Hlady dokonce zpíval, ale jen do doby, než zařval bolestí. Nevěděl, že je nutné konzumovat z ježka jen útroby a bodliny jsou opravdu od slova bodat. "Jděte se s tím ježkem bodnout!", zvolal. Od té doby si v restauraci objednává výhradně jen makronky a tak původní příjmení zůstalo zapomenuto a všichni ho tu znají pod přízviskem Macron.

Byla jedna holčička jménem Mahulenka a chlapeček Mahulen. Nebyli oblíbení, takže nechodili do školy. Jednou si vyrobili autíčko z krabic a jeli na výlet. Nekoukali na cestu a narazili do popelnice. Zničené auto je motivovalo k výrobě nového, modernějšího. Tak si vzali tu popelnici a sestrojili vybavenější autíčko s volantem, airbagem, sirénou a rádiem. Pak se Mahulenka rozhodla, že vyrazí zase někam na výlet. Tentokrát jeli do Tresek. V Treskách potkali kamarádky Péťu a Papíka, Mařenku a Marfušku, ale všichni se do auta nevešli, tak začali troubit na celé kolo, aby jim někdo přišel na pomoc. Nepřišel, tak troubí dodnes.

Jednou jsem šel na procházku podél Tiché vody, jdu dál a najednou potkám své dva kamarády, kteří se koupali ve vodě. Jeden se jmenuje Jakub a má přezdívku Hrošík a druhej Tomáš a jeho přezdívka je Bobr. Pozdravil jsem je a šel dál. Po 500 metrech jsem potkal opravdového bobra a po dalších 500 metrech opravdového hrocha. Trošku jsem se bál, koho potkám po dalších 500 metrech, protože tady evidentně ožívaly mé největší noční můry. Ušel jsem dalšího půl kilometru a minul hrošici Sofii. Zamířil jsem domů, protože jsem si chtěl zahrát Fortnite a tam mě paradoxně zabil skin hrocha.

Byl jednou jeden podivný chlapec jménem Sklo. To jméno mu dali rodiče, protože si pořád hrál se sklem. Jednoho dne, kdy už se chlapec stal plnoletým mužem, jel autem a jelikož byl zrovna večer a on byl ospalý, nedával pozor na cestu. Při řízení si navíc opět začal hrát se sklem, jak bylo jeho zvykem. Naboural do obchodu jménem Guczi a ten obchod měl skleněné dveře. Narazil přímo do nich. V nemocnici lékaři zjistili, že má plno malých střípků v hlavě a že už mu není pomoci.

Tohle byla povídka o klukovi, který se jmenoval Sklo a to ho zabilo.

Jdu si takhle hezky po chodníčku... a v tom: na zemi leží vzpomínky?!
Lekl jsem se a řekl si: "čí to jsou asi vzpomínky?"
A najednou jsem si hrábl do duše a zjistil, že to jsou moje vzpomínky... ale z 12. století?! Řekl jsem si co tu dělají moje vzpomínky z 12. století, když je teď rok 2023? Vzal jsem je a snažil se je dát zpátky do hlavy. Dohromady mi tam však nešly dát. Tak jsem je tam začal dávat po jedné. A najednou se mi před očima začaly rýsovat... a zjistil jsem, že to jsou vzpomínky mého praprapraprapradědulínečka.

Šli jsme jednou tak lesem přes pole a louku a našli jsme krásnou květinu. Podle internetu jsme zjistili, že je to mučenka a vzpomněli si, že je to droga, na které je můj táta závislý. Rozhodli jsme se zkusit, co vydrží. Sehnali jsme slimáky, kyselinu a nazítří začalo mučení. Připravili jsme si ostré nůžky. Nejdřív jsme ji zastřihli, pak vypustili armádu slimáků, přelili a dodělali kyselinou. Třetí den jsme se na ni šli podívat a zjistili, že je ta rostlina neobyčejně odolná. Rozhodli jsme se ji podpálit, ale zvrtlo se to. Kytka rychle v plamenech zmizela. Byla to umučená mučenka.

Je válka a múzy nemají co dělat.

Hudební múza spí, přičemž chrápe v nesprávné tónině.

Básnická múza sprejuje po zdech výkřiky do tmy.

Nebeská múza čutá s globem.

Taneční múza se chce stát aquabelou, ale zatím se spíš topí.

Múza tragédie se nudí, zdá se, že mozky obětí jejích her už jí přestaly chutnat. Vypráví otřepané vtipy a směje se jim.

Múza dějepisectví mučí děti a k tomu jim zpívá lidovky, včetně Sovětské hymny.

Společně kreslí obrázek, odložily však pastelky a kreslí krví.

Tak se všechny múzy spojily, aby vytvořily múzu novou, která má spasit svět - Šalovnoru - múzu virtuální reality.

Svobodný duch. Svobodný duch? Svobodný duch! Svobodný duch.

Svobodný duch! Svobodný duch!! Svobodný duch!!!

Svobodný duch? Svobodný duch?! Svobodný duch...

Svobodný duch! Svobodný duch! Svobodný duch!

Svobodný duch. Svobodný duch? Svobodný duch! Svobodný duch.

Svobodný duch! Svobodný duch!! Svobodný duch!!!

Svobodný duch? Svobodný duch?! Svobodný duch...

Svobodný duch! Svobodný duch! Svobodný duch!

Svobodný duch. Svobodný duch? Svobodný duch! Svobodný duch.

Svobodný duch! Svobodný duch!! Svobodný duch!!!

Svobodný duch? Svobodný duch?! Svobodný duch...

Svobodný duch! Svobodný duch! Svobodný duch!

Svobodný duch. Svobodný duch. Svobodný duch.

Svobodný duch??!! Svobodný duch!!! Svobodný duch!!!!!!!!!!!!!!!!

A od té doby svobodný duch. Mezerník. Mezerník. Mezerník. Mezerník.