Moje články

Přejel rukou po zameteném ponku. Dům byl tichý. Je zvláštní, jak si člověk rychle zvykne na ruch a hluk A když to zmizí…
Na tohle byl už starý.
Dům se vyprázdnil, když odešly děti. Byly dospělé. Bylo jen dobře, že šly za svými sny.
Ale podruhé… to, že nečekal, že se zaplní, to zhoršilo.
Časy se měnily.
Chlapci byli pryč. Nevrátí se. Jednoho poslal pryč, aby měl šanci žít, a druhý…
Trhalo mu to srdce. Nevěděl, proč ho ztráta mladého Snapea zasáhla víc než vlastního syna. S válkou a s tím, co se teď dělo…
Povzdechl si. Zhasl.
Ollivanderovi setrvají.

„Nezkusíme pokus?”
Harry se na něj podíval. „Pokus?”
„Jo. Pokus. Půjdeš do společenky, strašně naštvanej a řekneš, ať tě drží nebo se neznáš. A schválně, co udělají.”
Zacukaly mu koutky. Co si myslíš, že udělají?
„To nevím! Proto to musíme zkusit!”
„Fajn.” Nakrčil čelo.
Severus zvedl obočí. „Tohle je tvůj naštvaný výraz?”
„Jo.”
Chvíli to trvalo, než se Harry dostatečně naštval, ale povedlo se. Jakmile přirázoval do společenky, všichni se ošili.
„Herolde? Jsi v pohodě?”
Harry se podíval na Montyho. „Ne. Zastavte mě nebo...”
Tak zpanikařené Zmijozely ještě neviděl.
„Sežeňte Severuse!” rozneslo se šeptem.
Tak to nečekal. Ale pokus dobrý!

Popadl džbán a klepl s ním o zem.
Nic. Nic, nic, nic!
Ne, tohle se nedá. Zaúpěl, ale nic nebylo slyšet. Zařval, ale z jeho úst nevyšlo nic než proud vzduchu. Musel si dát ruku před pusu, aby to cítil.
Tohle se nedalo. Tohle… Křik ostatních byl lepší než tohle.
Ne. Musí vydržet. Je tu jen... pár dní. Muselo to být pár dní. Brzy ho najdou, brzy ho zachrání. Určitě už ho hledají.
Tleskl.
Nic. Pořád to příšerné nervy drásající ticho.
Nemůžou na něj zase vzít Crucio?
Bylo by to milosrdnější.
Třískl džbánem. Rozlétl se na střepy ale pořád nic.

„Na co zíráš?”
Trhl sebou a uhnul pohledem. „Na nic.”
„Ne, zíráš na mě. Co je?” zamračil se mladý Snape.
Snape, co je puberťák. Snape, co má na sobě bílý triko a džíny. Snape, co má na sobě triko Sex Pistols s britskou vlajkou.
Někdo se musel zbláznit. Jen si nebyl jistý, jestli se zcvokl on nebo Snape.
Cestování časem by měli zakázat.
„Jestli máš nějakej problém, řekni to rovnou.”
„Nemám žádnej problém.”
Snape si založil ruce na hrudi a zvedl jedno obočí. „Takže hodláš dál zírat nebo po tobě mám něco mrsknout, ať se probereš?”
Dobře. To znělo povědomě.

„Tohle je hodně blbý nápad.”
Severus zíral na Vrbu mlátičku. Byl.
„Tohle je hodně debilní nápad.”
To jo.
„Tohle je přímo nebelvírský nápad!”
Podíval se na Huberta. „Jestli mi nechceš pomoct, tak nemusíš.”
„To jsem neřekl. Ale je to pitomý nápad.”
„Když je naložíme do alkoholu čerstvě nařezané, bude z toho skvělá tinktura.”
Ale z nás bude sekaná! Pokousaná sekaná!”
Prohlédl si chundelaté kuličky nevinně sedící na pružných proutcích. „Nemyslím, že mají zuby.”
„Ale víš to jistě? Je to mlátička!”
„Bude to v pohodě.”
„Proč musí být Herold zrovna teď v Prčicích.”
„Teď ti chybí?”
„Šílenec by se nám hodil!”

Film ze čtyřicátých let o dvou lidech, které od sebe odtrhla válka. Tvařme se, že Hollywood poslal Hays Code, kam patří, a že se mohlo na stříbrném pláně líbat déle než tři vteřiny (a to i když to byli dva chlapi).
James Buchannan Barnes je známý herec a lamač dívčích srdcí. Steven Grant Rogers zatím vždy hrál jen záprtky a křiváky. V romantickém filmu The Soldier's Sweetheart jsou přáteli z dětství, kteří si hloubku svého pouta uvědomili až uprostřed války.
Pro jednoho rutina, pro druhého druhá životní šance. A zatímco jejich postavy bojují s osudem, oni bojují se sebou navzájem.

„No tak, promluv s ním. Tebe poslechne!”
Zvedl obočí. „Mě. Mě poslechne? Na to jste přišli kde?”
„Ale no tak, každý ví, že víš jak na něj.”
Přeměřil si ty dva nekňuby. Copak jim nedošlo, že by se stačilo jen zeptat?
„Jo, máš na něj ty správný páky, jestli víš, jak to myslím.”
Jestli nepřestane tím obočím hýbat, vytrhá mu ho do lektvarů. „Proč mi to nevysvětlíš?” zeptal se ho a představoval si, jak mizí chlup po chlupu.
Zbledli. Vyměnili si pohledy a pak se před ním couvli. „Víš co? My, my, my už vlastně musíme jít.”
To by řekl.

„Proč nás ve škole neučí, jak držet správně hůlku?” zeptal se Harry stařičkého hůlkaře.
Ten si povzdychl. „Protože se otec pohádal s Dippetem.”
„Takže Ollivanderovi mají problém s řediteli běžně?”
„Bohužel. Pokud si dobře vzpomínám, Dippet měl problém s obstarožními a staletími ověřenými postupy. Když chtěl otec vysvětlit, jak má teda určit tok magie, Dippet mu řekl, že na to žáci přijdou přirozeně sami a vyrazil s ním dveře.”
„To je ale kravina.”
„Já to vím, ty to víš, ale co se dá dělat.”
„Mohli bychom dělat kurzy.”
Usmál se na něj. „Rád vím, že bude obchod v dobrých rukách.”

Dech se mu zklidňoval.
Král Thranduil ležel vedle něj a prsty mu přejížděl po zpocených zádech. Zpomalil na kříži. Na jeho jizvách. „Chci vědět, co se stalo.”
Ztuhl. „Nic to není. Už je mám dlouho.”
„Řeknete mi jména.”
„Ne, to…” Zabořil hlavu do prostěradla. „Chtěl jsem to.”
Prsty zastavily.
Polkl.
Potom se znovu daly do pohybu. Zlehka z kříže přejely po jizvách na hýždě. „Není to správně.”
Polilo ho horko. Nejraději by hned teď zmizel.
„Taková… ostuda. Takhle to dopadá, když krátkověcí zapomínají na tradice.” Zvedl mu bradu a usmál se na něj. „Mám vás ještě co učit, pane Pytlíku.”

„Tak jaký je plán?"
„Stejně jako minule? Rozdělení ochran a útoku?"
„To ale už budou čekat," řekl August.
„Takže máme udělat co? Vrhnout se na ně?"
Thorfinn nakrčil nos. „Jako Nebelvíři? To ani náhodou."
„To ale rozhodně čekat nebudou."
Vyměnili si pohledy. To ne, ale…
„Když to je tak neelegantní," povzdechla si Antonie.
„No tak," usmál se Basil. „Jen si představte ty jejich výrazy!"
„Takže hrr na ně?" zeptal se Harry a zazubil se. Jemu to znělo dobře.
„Nemáte být vy ti fikaní?" zeptala se zoufale Theresa, když všichni, i když neochotně, souhlasili. „Že já se dneska nepřidala k Nebelvíru."

Šest a půlkrát zamíchal lektvar osmičkovým pohybem. Tekutina se postupně změnila z blátivě zelené v krémově azurovou. Vypadalo to dobře.
„Mám už nadrcený ten ibiškový květ.”
Vzhlédl a podíval se na Huberta. „Na jemno?”
Nakrčil nos a prohlédl si hmoždíř. „Řekl bych, že na kaši.”
„Ukaž.”
Hubert k němu naklonil hmoždíř a promíchal fialovou pastu tloučkem. „To je opravdu na kaši.”
„Je to moc?”
Usmál se na něj. „Ne. Je to perfektní.”
„Vážně?” zeptal se Hubert tak nadšeně, že se z toho Severusovi zkroutily palce u nohou.
„Vážně,” přitakal. „Hoď ho tam."
Žádné líbání během choulostivé fáze přípravy lektvarů sakra!

Co chceš. Namaluj, co chceš.
Zíral na prázdný bílý papír.
Co chce? Jak co chce?
To přece… nejde.
Když se toho zatraceného terapeuta zeptal, co chce, aby nakreslil, odmítl mu to říct! Parchant jeden.
Před ním byly tužky, pastelky, takové ty černé tyčky, a kdo ví co ještě.
Doprdele, ať mu řekne, co něm chce, a bude to!
A ten debil seděl naproti němu a čuměl na něj a tvářil se naprosto spokojeně!
Fajn! Tak jestli po něm chce cokoliv, tak dostane cokoliv!
Popadl propisku a počmáral s ní papír. Ať mu teď řekne, že měl namalovat cokoliv!
"Výborně. Děkuju."

Byl tu zase. Stál před dveřmi, které už nebyly ověšené tuctem zámků ani zatarasené petlicemi.
Bylo těžké říct, proč se vrátil. Nepotřebuje si promluvit s Dvojkou. Je zbytečné si znovu prožít svůj život. Ví, co ho čeká, a výhra to není.
Přesto vzal za kliku. Šlo to hladce. Ani stopy po tehdejším zápasu. Za nimi se rozprostírala ta stará známá temnota. Kdyby zmizela ta, vůbec by se nezlobil. Ale ne, začít to musí stejně. Vejde dovnitř. Půjde tak dlouho, dokud nezapomene, kde je nahoře a kde dole.
A pak možná přijde na to, co mu poprvé uniklo.
Smysl toho všeho.

„Pane Ollivandere, na slovíčko.”
Otočil se a podíval se na Brumbála, který se křenil jako měsíček na hnoji. „Ale jistě,” řekl a podíval se na Severuse s Montym. Neznatelně na ně kývl. Severus hned něco řekl Montymu a odešel. Monty vyrazil k nim. „Co potřebujete, řediteli?” zeptal se Brumbála a zdvořile se usmál.
„U mě v ředitelně to bude lepší.”
„Skutečně?”
Monty přišel k nim.
„Herolde, pane řediteli, dobrý den. Herolde, potřebuji tvoji pomoc!”
„Opravdu?”
„Je mi líto, ale je zaneprázdněn,” řekl Brumbál pevně.
Ale to se Severus už vracel, s Poppy po boku.
Zeširoka se na Brumbála usmál. „Opravdu?”

Seděl ve společence před oknem do jezera. Letos se jim přednášky pro prváky obzvlášť povedly. Rozhodně byly zábavnější než jeho učebnice historie.
„Není to stoprocentní,” vzala si slovo Katie, „ale poslední tři roky nosí Havraspárky dlouhé rozpuštěné vlasy s několika copánky, co jim drží vlasy z obličeje.”
Jo, hrajou si na elfky a ještě je to nepustilo.
„Mrzimor miluje tlusté svetry a šály a Nebelvír zase-”
Se vždycky tváří, jako by mu ulítly včely.
„- mluví nahlas. Pokud narazíte na někoho, kdo zní, jako by se snažil přeřvat celé hřiště, je to Nebelvír.”
A kdo je potichu, má něco za lubem.

„Kde se vidíte za pět let?” zeptal se Monty a napil se ze sklenky, protože jen barbar pije přímo z lahve.
„Nevim Asi s tátou budu chodit do Starostolce a učit se, jak to všechno funguje,” pokrčil rameny Max.
„Mohl bych už končit s učňovstvím, možná rozjíždět podnikání,” řekl Severus.
„Doufám, že nám dáš speciální cenu.”
Severus se zazubil. „Jistě. Trojnásobnou.”
„Bastarde. Co ty, Herolde?”
Harry se zatvářil ledabyle a napil se, aby získal trochu času. S trochou štěstí to, co bude za pět let, opravdu už nebude jeho problém. Jestli všechno vyjde, bude už dávno mrtvý. „Hůlkaření. Co jinýho?”

"Okonorka harfišum! Proměň vodu v dobrý rum!"
Tohle vždycky chtěl vyzkoušet. Podíval se do poháru. Nic. Znovu a tentokrát s větší silou. "Okonorka harfišum, proměn vodu v dobrý rum!"
Pořád nic.
Kruci.
Možná kdyby… "Oko norka, harfy -"
"Co děláš?"
Podíval se na Severuse. "Měníme vodí v rum!"
"A… proč nepoužiješ skutečné kouzlo místo těhlech nesmyslů?"
"Tak to zkus sám, když jsi tak chytrej!"
"Jak je libo." Sevřel rty a soustředil se. Proměna kapaliny je otázka čtvrtého ročníku…
Voda se zavlnila a najednou byla v poháru zlatavá tekutina.
"Vidíš?" Ušklíbl se a napil se. Osvěžující.
"Hej, to je moje!"
"Ještě trénuj."

Už ho to přestávalo bavit. Pokaždý, když šel s Harrym po chodbě, tak do něj každý narážel, jako by byl neviditelný, ale kolem Harryho se všichni rozestupovali, jako by byl sral zlato. Vždyť byl hned vedle! A Harry se tvářil, jako by o tom vůbec nevěděl! Ať zkoušel, co zkoušel, nic na ty idioty nezabíralo. Prostě pro ně neexistoval. Ale on jim ukáže!
Když se snažil chovat narovnaně, tak to bylo o trošku lepší. Ale jen o trošku.
Po čase přišel na to, co fungovalo. Brada nahoru, dlouhý krok a vražda v mysli. To, že chtěl někdy zavraždit Harryho, pomohlo.

Znovu se to pokusil nějak urovnat.
Lupin naučil Harryho, jak se vypořádat se zdivočelým vlkodlakem. Harry se přesunul v čase a teď učí mladého Remuse, jak se vypořádat se zdivočelým vlkodlakem, aby mu potom dospělý Remus Lupin mohl za nějakých sedmnáct let vysvětlit, jak se vypořádat se zdivočelým vlkodlakem, aby on i jeho přátelé byli v bezpečí před zdivočelým vlkodlakem, kterým může být i Remus Lupin, kterého teď zrovna učil to, co ho on bude učit. Měl pocit, že mu pořád něco uniká. Kdo teda jako první přišel na to, jak se vypořádat se zdivočelým vlkodlakem? Začínala ho bolet hlava.

Měl dobrou náladu. Možná proto se rozhodl být na Pettigrewa milý. Dokázal vtipkovat s Thorfinnem i Dolphem, měl pevnou hranici mezi Smrtijedy, co ho mučili, a puberťáky, kteří těmi Smrtijedy teprve budou. Proč by to samé nemohlo platit pro tu krysu prašivou?
Přísahal by, že si Pettigrew ucvrnkl, když k němu přišel. „Ahoj. Co ruka? Už je to lepší?”
Pettigrew polkl a slabě přikývl. Rozhlédl se a zmateně se na Harryho podíval. „Jo. Je.”
Usmál se na něj. „To jsem rád.”
„Co ode mě chceš?”
„Nic.”
Pettigrew bojovně zvedl bradu. „Taky nic nedostaneš.”
Hmm… zajímavé. Aspoň teď ještě páteř má.

Jestli někdo uměl slavit, tak to byli Zmijozelové. A jestli někdo uměl využít slabosti Zmijozelů, tak to byl Severus. Pár lidí si u něj objednalo lektvar na kocovinu, ale počty ani zdaleka neseděly. Tak se připravil.
Když ráno nahlédl do společenské místnosti plné bledých tváří a mumlajících hlasů, věděl, že udělal dobře. Galeony a laskavosti, pojďte k němu!
Přišel ke Katherine, která měla výborný zelený odstín. „Jak se těšíš na odpolední přátelák s Havraspárem?"
Zaúpěla a přiložila si prst na ústa, nebo spíš palec od koutku úst, ale záměr byl jasný.
Usmál se a podržel jí lahvičku před obličejem.
„Chceš?"

Pořád nemohl uvěřit tomu, že Sirius má bratra. A byl tak hodný a prima! I když věděl, že jeho táta s kmotrem byly, no, Pobertové a že šikanovali Snapea, pořád se nějak nemohl srovnat s tím, jak špatné to bylo. Byl zhrozený, když zjistil že Siriova matka vypálila z gobelínu, ale… možná se už tolik nedivil. Sirius možná byl černou ovcí rodiny, ale měl ke svým rodičům blíž, než byl ochotný přiznat.
Regulus na druhou stranu… O Regula se opravdu bál. Nevěděl, co se s ním během první kouzelnické války stalo, ale nedovedl si představit, že by byl věrným Smrtijedem.

Zakašlal. „Tak jak to vypadá?"
Madame Pomfreyová se na něj zamračila a dál mávala hůlkou.
“Tak zlé to zase nebude, ne?"
Už mu bylo teplo. Dokonce mu bylo horko a začínal se ze všech těch ohřívacích kouzel potit!
Podívala se na něj. „Zasloužil byste."
„Co bych si zasloužil?" zeptal se s úsměvem.
„Nechám si vás tady. Alespoň tři dny, možná déle. Budete pít čaj a odpočívat. Na někoho jako vy je lektvarů škoda! Týden tu budete! Za trest. Však vy si to příště rozmyslíte. Cachtat se. V listopadu!"
Týden nedá… Schlíple ji poprosil: „Tak mi to odpusťte…"
„Takovou lehkomyslnost? Nikdy!"

Drahý Severusi,
mrzí mě, že bylo naše setkání tak krátké. Musím ale přiznat, že jsi mě ohromil svou pohotovostí a ochotou pomoci příteli v nouzi, i na úkor své pučící kariéry. Přátelé, kteří jsou ochotni kvůli nám riskovat vše, jsou velmi vzácní, a jsem rád, že jsem viděl i tuto Tvoji stránku. Přestože byla naše konverzace poněkud hrubě přerušena, rád bych na ni někdy navázal a prodiskutoval Tvé plány. Lektvary jsou Tvou vášní, že? Mám přítele, který hledá talentovaného učně. Možná bych vás mohl představit, co říkáš?
Mladí lidé jako Ty mi dávají naději v lepší budoucnost.
Srdečně
Thomas Riddle

„A moje děti si budou hrát s tvými dětmi a-"
Zasmál se. „Lily, ani nevím, jestli chci děti."
„Ale no tak!" Dlouze si odfrkla. „Proč ne?"
„Protože jsou příliš velký závazek."
„Dobře. Moje děti si budou k tobě domů chodit hrát, protože budeš jejich nejoblíbenější strýček."
„To je ještě horší!"
Zazubila se na něj. Ležela pod stromem a světlo pronikající mezi listy jí ve vlasech dělalo zlaté vzory. „Tak něco vymysli ty. Jaké to bude za dvacet let?"
„No, ty budeš bradavická profesorka."
Lily souhlasně přitakala.
„A já světoznámý výrobce lektvarů."
„A?"
Protočil oči. „A budu ti hlídat děti."
„Jo!"

1) Bellatrix se po Vánocích nevrátila, protože:
a) Měla tajnou aférku a prasklo to
b) Rudolphus, snoubenec, “vyzkoušel zboží” a prasklo to
c) Nějaký mudla ji přepadl a zhroutila se
2) Regulus Black skončil na ošetřovně protože:
a) měl nervy před zápasem
b) otrávili ho protivníci
c) tým potřeboval Herolda jako odrážeče a on by odmítl hrát
3) Nejděsivější ze všech je
a) Herold Ollivander
b) Severus Snape, protože ho Herold poslouchá
c) Poppy, protože se jí bojí oba dva
4) Nejúspěšnější z šestého ročníku v život bude
a) Herold Ollivander
b) Severus Snape
c) Montgomery Greyhound
d) Josephine Flintová

Jednoho dne… bude svobodný.
Jednoho dne bude konečně volný.
Nejdřív to byli Dursleyovi. Potom sláva. Potom Pán zla. Kletba. Pásek. Krvavý brk. Každý nechal něco na památku a nikdy to nepřestalo. Připomínky se kupily a kupily.
Teď ho ze zrcadla pozoruje cizinec. Zvykl si na něj. Už tam nehledá toho naivního hlupáka.
Je silnější. Je mocnější. Ale svobodnější?
To ani náhodou.
Měl plán. Jednoduchý, prostý plán. Zemře. Ochrání své přátele. Zastaví to peklo. Zemře. Zbytek už bude na ostatních.
I tak žádal příliš. Přeci by to nemohl mít tak jednoduché.
Dokud budou naživu oba, volný nebude.

Zabil jednou, zabije znovu.

Ve válce múzy mlčí.
Severus zíral na pasáž v deníku. Plukovník byl inteligentní muž ale o tomhle by se s ním teda hádal. Nikdy nemusel být vynalézavější a kreativnější než teď. V životě nebyl lepším hercem, lepším lhářem, lepším vypravěčem, lepším lektvaristou. Nikdy nebyl pohotovější. Ve válce múzy rozhodně nemlčely.
Strachu ustupuje vše. Lidé nemají čas chodit na koncerty nebo do divadel. Koho by zajímal Othellův boj, když zrovna pohřbil své blízké? Bojují o přežití každý…
Divadla.
Koncerty.
Knihy?
Zapomněl na ně.
Kdy naposledy četl něco, co… Kdy vlastně četl něco jen tak? Kdysi miloval detektivky a horory. Teď?
Nemůže.

Bylo to.
Harry… byl pryč.
Vyšlo to. Muselo to vyjít. Ale… hodně dlouho ho neuvidí. Jestli vůbec.
Doprdele.
Jeho nejlepší kámoš byl… pryč.
„Severusi? Mohl bys na chvilku?”
„Jistě, pane Ollivandere.” Šel za ním do pracovny a pomalu se nadechl, když viděl na stěně povědomou scénu. Seděli u večeře, povídali si. Harry byl rozvalený, se smíchem mával vidličkou a vůbec nevypadal jako ten sešněrovaný panák z dřívějška. Vypadal šťastně.
Kruci.
„Chtěl jsem si promítnout pár vzpomínek. Připomenout si, proč to děláme. Kdyby jsi chtěl, můžeš se přidat. Tvoje volba,” řekl mu s tím svým zatraceným úsměvem.
Ničemu to neublíží, ne?

„Ále, ále. Chlapešek nám už nemůše?” Popadla ho za vlasy a vyvrátila mu hlavu nahoru. „Ty moje umučená mučenko. Vždyť hádešek ještě není hotový. Chceme přece udělat Pánovi zla radost.”
Pustila ho. Hlava mu spadla zpátky na stůl. Neměl sílu. Třásl se a nešlo to zastavit. Už nemohl. Prosím. Ať to už skončí.
„Kterou barvišku bys chtěl teď?” Prsty mu prošla po zádech. „Tady se budou šupinky krásně vyjímat.”
Žádnou, prosím, žádnou!
„Hmm… citronová by ten vzorek krásně projasnila, nemyslíš?” zeptala se ho, zatímco soustředěně provlékala další zelenou nit ouškem jehly.
Prosím dost.
„Řekla jsem, nemyslíš?!”
„Ano, paní,” zaskřehotal slabě.

Sledovat stařičkého Ollivandera, jak se může před madame Pomfreyovou přetrhnout, bylo divný. Jo, pěkná byla dost, i Severus měl jednu nebo dvě slabé chvilky, ale její manžel byl tady taky! Knír plukovníkovi zacukal pobavením pokaždé, když se pan Ollivander zasmál jejímu vtipu nebo jí nalil čaj.
A Harry byl pořád zalezlý v pokoji. Proč by měl Severus trpět sám? Pan Ollivander se znovu něčemu zasmál, co ani nebylo tak vtipný, a Severus měl jasno. Jde pro něj. Už třikrát se na něj ptala a přece by ji Harry nechtěl zklamat.
Ale vážně, jak to, že je plukovník tak v klidu?

„Je to od něj hezké.”
„Hezké?” zeptal se terapeut.
„Ano,” přitakal. „Nemusel mi nabízet takový velký úkol. Ale možná změní názor. Zasloužil bych si to.”
Ticho se rozlehlo pracovnou.
Harry to dlouho nevydržel. „Zasloužil! Byla to hrozná ostuda!”
„Aha. Co kdybys začal od začátku?”
„Měl jsem promluvit na setkání, ale teď to určitě zruší. Málem jsem jim ublížil!” Skousl si ret. „I když… Možná to panu Riddleovi nevadilo. Pracuje s dost… vznětlivými lidmi. Takže… to možná bylo to správný?” Usmál se, když z něj ta tíha spadla.
Terapeut si odkašlal, odložil notes a mírně se předklonil. „To mi ještě vysvětli.”

Na tribunách hučel dav. Brzy to bude.
„Ehm, Herolde, nějaká poslední slova?"
Podíval se na Montyho. „Nejsem kapitán."
„Prosím. Moc by to pro ně znamenalo."
Podíval se na tým, který poslední měsíc cepoval do padnutí. Pořád na ně měl vztek.
„No tak. Prosím."
Podvedli ho. Nechtěl hrát!
Napnutě ho sledovali.
Usmál se.
„Neumřete.”
Zbledli. Fanfáry zatroubili ale nikdo se ani nehnul.
„No… tak díky. Už troubějí! Jdeme na to!" křikl Monty.
Harry vystřelil ven.
„Co jsme to provedli?!” zaslechl ještě Meredith.
„Hlavně ho, Merline, všichni poslechněte.”
Ne, ani trochu se nebavil naléhavostí v Montyho hlase. Ani trochu.
Dobře jim tak.

Stáli na pahorku, krvavou scenérii před sebou. Kov pokroucený a pomačkaný. Těla rozesetá po poli. Jako by se obr rozmáchl a hřbetem ruky smetl vlakovou soupravu z kolejí. Jako by pak odtrhal vagón po vagónu a z každého netrpělivě vyklepával drobné lidičky, kteří se k zemi řítili buď s křikem a terorem nebo bezduše jako hadrové panenky.
Proč obři? Proč musel Pán zla povolat obry?
„To ne…" uklouzlo jeho společníkovi.
„Nezpochybňuješ snad Pánův plán?"
„Ne! Jistě že ne!"
Severus zvedl obočí, přeměřil si ho. Ten nevydrží. Seslal nad přerostlé batolete hrající si s vláčky zeleného hada. „Dejme se do práce.”