Moje články

Občas proto, aby něco fungovalo, musí to vypadat, jako kdyby to vytvořili domorodci věřící v cargo cult. Nový dron Smellicopter je přesně takový případ. Má totiž za úkol hledat zdroj zápachů. Sám dokáže rozpoznat vůni a automaticky se pohybovat jejím směrem. Používat se může pro hledání nebezpečných látek či předmětů (jedů nebo bomb). Jak toho může docílit? Pro navigaci používá dron kameru, pro vyhnutí se překážkám infračervenou kameru a pro rozpoznání vůní čidlo vyrobené z pravých motýlích tykadel. Dron v podstatě imituje chování pravého motýla s pomocí talismanu vyrobeného z mrtvého motýla. Železný motýl potřebuje obětovat pravého motýla, aby fungoval.

Nejhnusnější pocit je asi vděčnost. To je totiž pocit, který musíš cítit a vyjadřovat. Předci ti darovali, věnovali, snažili se a přivezli a máš tu krabici a nemáš odplatu. Voláš, děkuješ, říkáš, jak je to dobrý, užitečný a krásný. Když jsi uražený, tak je to diametrálně jiné. Tento nádherný pocit si užiješ! Zapomněli! Nezavolali! Nepoblahopřáli! Ani si mě nevšímají! Nehledají mě! Nechybím vám!? Mohli jste aspoň poslat zprávičku?! O dárku nemluvím! Nic od vás nechci! Jsem uražený! Jak mohli! Předvídal jsem to! Znám je! Seru na ně! A najednou – překvapení! A zase musím být vděčný. Rezervuju si právo být zapomenut!

Je obecně známo, že malé děti si většinou nejvíc rozumí se starými lidmi. Já osobně si to vysvětluji tím, že ti i oni jsou od toho nejdůležitějšího ve stejné vzdálenosti. Jedny to ještě čeká a ti druzí to už mají za sebou. Jedněm je to ještě jedno a těm druhým už taky. Mohou spolu konverzovat na stejné úrovni, bez toho, aby to někomu připadalo trapné, dětinské nebo stařecké. Nemají nic jiného na práci než si užívat svět okolo a těší je každý další prožitý den. Je to přece další den, který si užijí. Jsou na sousedících bodech nekonečné spirály života.

Budoucnost nastává ještě dříve, než jsme to měli v plánu, a člověk neví, jestli takovou budoucnost chtěl. V Singapuru se třeba začalo vyrábět první kuřecí maso, které nikdy nebylo součástí kuřete a je vyrobeno v automatizované laboratoři skoro bez účasti člověka. Hned vedle v Číně KFC spustilo samořiditelná vozidla, která fastfood prodávají na ulicích a nepotřebují personál. V Jižní Koreji se zase úspěšně testují bezpilotní taxi drony, a to nepočítám poštovní drony a vzducholoď Amazonu. Spolu tyto vynálezy dávají automatický řetězec výroby a dopravy jídla, který k funkci skoro nepotřebuje lidi. Hlavně abychom neskončili jako dálkově řízení živí švábi Calmbot.

Málokdo dokáže používat řeč jako zbraň a ještě méně lidí dovede ozbrojit své breptání, a přitom je to jedna z nejefektivnějších verbálních zbraní. Ideální metoda pro vypojení lidských mozků. Mozek je natolik zaujat zpracováním informace, že bude souhlasit s čímkoliv, pokud se mu to nabídne ve správnou dobu, a jen potom se zabývá tím, co se vlastně řeklo. V době, kdy zpracuje vše, co bylo řečeno, je souhlas už neodvratný.
Breptáním lze taky zpomalit libovolný proces do nekonečna, jelikož každá jeho fáze se bude projednávat bez konce.
Sebejisté breptání může být považováno za vysvětlení jakékoliv situace. Bonus za vymyšlená slova!

Čekal, až to bude dobrý. Nejdřív bylo ještě brzo a nechtělo se mu do toho. Pak musel studovat a nebyl na to čas. Pak neměl peníze a musel hodně pracovat a zase nebyl čas. Pak začal víc vydělávat, ale neměl vhodné obydlí, takže musel vyřizovat úvěr a hledat nový byt. Pak na to nebyly podmínky a musel zase zajišťovat všechno a řešit neočekávané naléhavé problémy. Pak to prostě nebylo ono. Představoval si to jinak. Když mu to došlo, bylo už pozdě začínat. Už se nedalo nic dělat.
„Život je složitá věc, ale otevírá se jednoduše, jako bedna. Jen ho otevřít.“

V našem dnešním dokumentu se budeme soustředit na veverky v městském prostředí. Minule jsme probrali, jak se tato zvířata chovají v prostředí přirozeném, co však s nimi udělá soužití s člověkem? Ve všední dny veverky vylezou ze svých doupat brzy ráno a již si jdou pro čerstvou dávku odpadků do nejbližších košů. Dále hromadně provozují repetitivní činnosti, které dříve dávaly smysl a teď je jen unavují. Pak, vysílené, jdou večer spát. O víkendech však ve velkých skupinách vyhledávají a konzumují muchomůrky, poslouchají datly a nekontrolovatelně se množí. Sex, drogy a rock’n’roll zřejmě veverkám zapadly do srdce. Hodně štěstí s antikoncepcí!

Když si člověk v Rusku koupí lístek na vlak, bývá tam uvedeno i číslo vagónu. Vlak z našeho příběhu však měl dva vagóny s číslem deset. Poté, co na první stanici cestující nastoupili do prvního z desátých vagónů, musela průvodčí druhého nahlásit, že cestující nedorazili, načež se na příští stanici prodaly lístky do desátého vagónu. Všichni, kdo si lístek koupili, dorazili do již přeplněného prvního z desátých vagónů a průvodčí s vedoucím je museli dlouho rozstrkávat do jiných vagónů. Když průvodčí druhého vagónu zase nahlásila, že nikdo nedorazil, přišel vedoucí na chybu a na příští stanici přikázal odpojit desátý vagón.

„Mami, proč máme tak dlouhé řasy?“
„Na poušti jsou písečné bouře. Písek letí rychle vzduchem a nic není vidět. Řasy mu brání, aby nám vlétl do očí.“
„Mami, a proč máme tak velké zuby?“
„Těmi zuby můžeme rozžvýkat i nejtvrdší a nejsušší bodláčí. Na poušti nic neroste, a to, co roste, je pichlavé a suché. S těmi zuby se dokážeme uživit.“
„Mami, a proč máme tak velký hrb na zádech?“
„V tom hrbu je tuk. Na poušti je málo vody a jídla, a když žádné nenajdeme, tak se tuk rozpustí a nemáme žízeň.“
„Mami, a proč to potřebujeme v zoo?“

Už nemohu nadále koukat. Stojím tu už víc než dvacet let a hněv ve mně vrcholí. Chtěl bych vykročit. Utrhnout se z bronzového piedestalu a s ohlušující ranou dopadnout na zem. S řinčením kovových bot vykročit po dlažbě skrz bránu pod vyděšenými pohledy turistů a stráže. Vystoupat po schodech do vlastního bytu, posílaje do okolí střepy mramoru bronzovými podpatky. Chytit podlého starce, zasedajícího v mém bytě. Vidět, jak jeho pohled vystřízliví zděšením. Cítit jeho smrdutý dech, jak orosí můj studený bronzový obličej. Chci na něj zařvat kovovým hlasem s řinčením bronzového jazyka o patro. Chci, aby přestal hyzdit mou zemi.

Hnilobný smrad ve volební místnosti dosáhl nejvyšších představitelných hodnot. Volební komise zděšeně třeštila oči. Dav hnijících těl stál tiše a nehnutě ve dveřích.
„Myslíš, že jedí mozky?“
„To by už po nás šli.“
„Co budeme dělat?“
První tělo vkročilo do místnosti a zastavilo před stolem.
„Dobrý večer! Tady se volí?“
„Aaano,“ zamumlal předseda komise, „mohu vidět vaši občanku, prosím?“
Umrlec vyndal doklad z kapsy a položil ho na stůl.
„Pochybuji, že jste v seznamu.“
„A proč bych nebyl?“ divila se mrtvola. „Rozkaz zněl jasně. Vstaň a jdi k volbám!“
„Myslíte ten agitační plakát u hřbitova?“
„No jasně! Tak jsme tu!“

Dnes na každoroční světové přehlídce vysoké módy 2121 máme nejnovější kolekci nejznámějších návrhářů z celé Sluneční soustavy, inspirovanou vznikem bájné České republiky. Modelové léta pracovali na tom, aby dosáhli nemožných standardů tehdejší krásy, a to především ideálního pivního pupku. Jejich nohy zdobí nádherná a praktická kombinace ponožek a sandálů. Dále mají klasické sportovní tříčtvrťáky a tílka se skvrnami od piva a jídla, odhalující chlupaté podpaží. Mezi oblečením je elegantně zakomponovaná ledvinka. V rukou třímají přesnou historickou rekonstrukci takzvané tašky ze supermarketu s lahváči. V ruce nesmí chybět pivo a mezi prsty cigareta. Obraz dovrší nepřekonatelný mullet. Vpředu byznys, vzadu párty!

Po vstupu na tržiště v zemi mého dětství se hned ponoříte do moci řízeného chaosu. Proud vás ponese mimo vykukující stánkaře a na chvíli se stanete součástí úplně jiného ekosystému. Každý se vám pokusí něco vnutit. Nestihnete se rozhlédnout a už mluvíte o tom, kolik kořeněné oříškové směsi musíte přidat do rýže a kdo má nejlepší granátovou šťávu. Docela rychle si všimnete, že sice všichni mají ty samé ceny, ale všechny ceny jsou k projednání a záleží jen na míře vaší expresivity a náladě prodejce. Všude něco voní, ale člověk se snaží nedívat na to, jak vypadá podlaha pod nohama.

Občas se vyskytne příběh tak neuvěřitelný a zároveň realistický, že i přes to, že pro to nejsou důkazy, se tomu chce věřit. Říká se například, že britský důstojník za války dostal kvůli zranění (přišel o oko) rehabilitační úkol. Měl provést inspekci, jak využívá SSSR britskou pomoc. Jakmile však dorazil na sovětské pozice, začalo těžké bombardování a pak i německý útok. Důstojník byl na pozici jediným přeživším, ale součástí britské pomoci byl i těžký kulomet. Němci neočekávali, že někdo přežil, a proto, když se na ně začalo střílet, ustoupili. Tak získal britský důstojník Moše Dajan i sovětské vyznamenání Řád rudého praporu.

Prasata tančila a brumlala si melodii. V kopýtku držela plechovky a popíjela z nich mléko jako koktejl ze sklenic. Občas se některé z prasat rozeběhlo a vrazilo hlavou do zdi.
„Řekl jsi mi, že jsi to mléko vylil!“ pustil se strejda Mudra do Kotvičky.
„Vylil, ale víš, že moje Micka dojí hodně, takže nadojila ještě,“ řekl provinile kocour.
„A co jsi s tím mlékem udělal?“
„Vylil jsem jej do příkopu. Čestné slovo!“ přísahal kocour.
„Do toho příkopu chodí prasata, aby se tam válela v bahně,“ informoval všechny Ťapka.
„To jsem zvědavý, jak to budeme vysvětlovat sousedům,“ povzdechl si strejda Mudra.

Za karantény je taky potřeba pracovat. Každý se musí vynasnažit a nalézt práci podle svých talentů. Sportovci? Ti mají možností! Zvedat činky? Tak to ne. Mohou zvedat bedny a sklenice. Podávat do auta. Můžeme dělat soutěže. On zvedne dvě sklenice, já čtyři a šampion šest. Maratonci mohou roznášet zásilky, aby neběhali jen tak. Fotbalisté by si mohli vzít válce. Běhat a asfaltovat. Místo rozcvičky by každý mohl vykopat jámu pro strom. Divadelní herci? Taková baletka se točí jak vrtačka. Připojte k ní dynamo! A máte obnovitelný zdroj elektřiny. Kampak se na to hrabou nějaké solární panely. Je třeba zapojit fantazii!

„Rozhodl jsem se, budu podnikat!“ prohlásil Ťapka.
„Podnikat? A kde na to seženeš peníze?“ ptal se ho Kotvička.
„Půjčím si je, třeba v bance.“
„V bance budou chtít vědět, jestli ty peníze vrátíš a jestli máš čím ručit. A ty máš jedině pušku a foťák. To ti nepůjčí.“
„Tak si půjčím od kamarádů. Třeba od Pecínka.“
„Ten ti taky nic nedá. Šetří si na moped.“
„Mohl by mi půjčit někdo jiný. Třeba ti chlapi s velkými řetězy, co vypadají jako buldoci, by mi mohli půjčit. Ti prý půjčují.“
„Těm když peníze nevrátíš, tak z tebe bude zakopaný pes!“ vyštěkl kocour.

Teď, když se setkáváme se zdrcujícím poklesem porodnosti, musíme zavést i zvláštní opatření. Veškeré provedené konference na toto téma katastroficky selhaly. Začneme sebou a vlastním příkladem ukážeme společnosti, jak se to má dělat. Každý člen vlády by si měl udělat aspoň tři děti do příštích voleb! Poslanci ve sněmovně taky tři a senátoři pět! Opoziční Strana paniců a puritánů si může organizovat protesty, kdekoliv chce. Budeme po nich házet pornografické časopisy z policejních helikoptér. Naše heslo zní: Porodnost se má navyšovat v posteli (a nejen tam) a ne v konferenčním sále (i když klidně i tam, když vám to vyhovuje)!

Když jste v politice, je to těžké. Musíte postupovat opatrně. Nemůžete jít k cíli hned. Říká se tomu drobečková politika. Používalo se to už za Rakouska-Uherska. Pár drobků tam, pár sem a je z toho sušenka. Když na nějaký ten drobek nemůžete dosáhnout, dosáhnete na jiný a z něj i na ten, který potřebujete. Trpělivě si drobky hromadíte tak, aby si toho nikdo nevšiml. Občas se podělíte o drobek s někým, kdo vám pomůže nebo komu je potřeba ucpat pusu jídlem. Rozměr vaší sušenky závisí jen na tom, jak velkou máte chuť. Hlavně aby z toho nakonec nebyl vězeňský suchar.

Kdokoliv, kdo někdy projel přes silniční radar, ví, že existuje magický proužek na asfaltu, který rozděluje svobodu a nucené dodržování pravidel. Za hranicí tohoto proužku je řidič volný a může rozhodovat podle sebe, jestli se podřídí pravidlům a bude dodržovat doporučení, aby se udržel v bezpečí, nebo bude riskovat svůj život a životy těch, kdo se nacházejí okolo něj, a pokusí se jen na pouhých pár vteřin přiblížit k cíli. Pokusí se stát závodníkem, letcem či kosmonautem v pohodlném interiéru svého auta. Nicméně když překročí proužek na silnici, něco se kolem něj sevře. Cítí na sobě neviditelný a pozorný pohled.

Když se člověk zabývá historií, občas narazí na problém nevhodných artefaktů. Jsou to artefakty, jejichž vznik nebyl nikdy vysvětlen. Klasickým příkladem je disk z hrobky Sabu. Disk je kamenný a má takový tvar, že nikdo neví, kdo, jak a na co ho vytvořil.
Můj názor je, že byl disk vytvořen jen tak. Nějaký řemeslník se nudil a vymyslel takový tvar. Potom ukázal svůj výrobek princi Sabu a ten si ho vzal s tím, že je to zajímavá dekorace. Nakonec ho s jeho oblíbenou dekorací pohřbili. Kolik takových předmětů by se dnes našlo a jak si archeologové budoucnosti budou lámat hlavu!

Mezi známými typy dluhopisů pozornost přitahují ty, které jsou vázané na nestandardní věci. Jako příklad se často uvádí dluhopis vázaný na úmrtnost. Výplaty na tomto dluhopisu jsou vázány na přežití či úmrtí jisté konkrétní populace osob. Tyto dluhopisy jsou často používány pojišťovnami jako záruka toho, že nebudou vyplácet vysoké částky peněz investorům v případě velkých katastrof. Je to pravá sázka na smrt. Kupující dluhopisu půjčí pojišťovně peníze s tím, že pojišťovna mu bude platit dividendy na bázi toho, jak velká část jisté skupiny osob stále přežívá. Pokud celá skupina vymře předtím, než se investice naplní, kupující sázku prohrál, a naopak.

Dříve to bylo složitější. Musel se dát mikrofon do každého pokoje. Telefon se sice mohl odposlouchávat, ale většina sluchátek měla nefunkční mikrofon, když byla položena. Navíc se mikrofon mohl připojit jedině vedle nebo do zdroje elektřiny, což by mohlo být zjištěno při opravách a navyšovalo účet za elektřinu.
Dnes je vše jinak. Jednodušší je se napojit na mobilní telefon. Jeho mikrofon s pomocí potlačení funkce šumu bude předávat jen hlasy, což zjednoduší práci. Lepší je však se připojit na chytrý reproduktor. Všechny uši splývají do jednoho chytrého ucha, které dokonce rozpozná slova a samo pozná a nahlásí hledané téma hovoru.

Když vyhlásili, že školní docházka přece jenom začne, vyvolalo to záhadné navýšení nemocnosti mezi dětmi ve školním věku. Fronty u doktorů se prodloužily, nicméně nikdo nepřišel s klasickou bolestí v krku, rýmou, kašlem nebo teplotou. To by mohlo znamenat podezření na virus. Fantazie však byla nezastavitelná. Čím horší byla hrozba, tím obskurnější byly symptomy. Omluvenky ale nebyly jen tak. Na tyto strašné neduhy by se měla dělat vyšetření a užívat léky. Všechna muka zdravotních předpisů však dosáhla jen jediného výsledku: studenti a žáci navzdory všem překážkám drželi při sobě a statečně opakovali „My se jen tak nevydáme do spárů Kalliopé!“

Když padl Světový stát, zmizela také aureola tajemství z jeho dosud nezveřejněných vynálezů. Zaměstnanci tajných služeb Univerzálního státu se vší silou snažili najít recept toho, co Světový stát zabilo. Recept drogy, která přiměla kohokoliv přiznat veškerá jeho tajemství. Pod jejím účinkem totiž člověk nemohl držet v sobě ani ty nejvíc potlačované city. Věděli, že obyvatelé padlého státu byli vadní, a proto pravda jejich stát zabila, ale občan Univerzálního státu svoji vlast bezpodmínečně miluje a nikdy před ní nemá tajemství. Bylo však potřeba nalézt malou skupinku zrádců, co lásku a věrnost jen předstírají. Hledali, než nalezli to, co chtěli, svoji zkázu.

Kostěj mladší se skláněl nad talířem a nedůvěřivě prohlížel jeho obsah.
„Jez, je to zdravé. Je tam spoustu železa. Chceš být silný jako táta?“ ptal se ho otec, Kostěj starší.
„Jsi si tím jistý? Nevypadá to moc dobře,“ nejistě řekl Kostěj mladší.
„Neboj. Jím to celý život a podívej, jaký to má efekt,“ Kostěj starší ukázal biceps, „Jsem silný a nesmrtelný! To ty budeš taky.“
„Jí to jiné děti? Ještě nikoho jsem neviděl to jíst.“
„Ti, kteří chtějí být silní a nesmrtelní, to určitě jí!“
„No tak dobře, zkusím to, tati,“ řekl Kostěj mladší a strčil do pusy první hřebík.

Pokud lidé uslyší, že jejich soused, co koupil chaloupku na kraji vesnice, se zajímá o zvířata, pokusí se mu celá vesnice vylíčit, kde a jaké viděla zvíře. Občas mu dokonce nějaké i přinese. S poraněnou strakou, zajícem či srnkou není velký problém. Tentokrát však u branky stál myslivec s velkým pytlem a pod mým tázavým pohledem se z pytle vyvalila dvě maličká medvíďata.
„Medvědice zimu nepřežila a tahle u ní stále byla. Jsou malá a neškodná. Nevím, co s nimi.“
Neměl jsem na výběr a medvíďata jsem vzal. Stále jsem nevěděl, jak „neškodná“ budou a že mě budou stát komín.

kkoma dylik qnhnt slvir zxvwh btjoa mygup nshrw jtecf tafpz vyiza ftwru qjkws xygmj iiqhc ijlpg jocca xketb lqoih cdrcb hqnlj racsz uvktt psezc vcrgu nnptj dfcfj jponq vxsjm xkfbr fiddk qbqyo kbtgy natpk kjwqw sqalw enlzs scrbq omzar qkuel zlmcb gesmn xtstr vxfdo xpthu llgtg zcthf ltjhy wvznt wsjht aqunb zfxcl jdjzz kdbuw hisxa jvyva odbwi nyegt vuuaa fqgdx kudpt apdyu wvgsi axgvt wejfe iwvkq ujwhr jqrdd bkzlv ephyq mfana psmrd gqvnq xunai gvgtv mdmoi qmiqm qllli jdiek dbvjw zamme cslld xtfxi cxymb diwbb fyobu hcycg zobuy hlble klhwi srhou ehwgk wuv

Když vás uprostřed noci vzbudí postavy oděné v černém oblečení, které právě teď vtrhly do vašeho pokoje, nemáte moc času na otázky. Logan ani nebyl zvyklý na zadávání otázek. Hned vytasil drápy a výhružně zařval.
Tento čin měl zřejmě lepší efekt, než očekával. Všichni útočníci najednou vzali do zaječích. Vzhledem k tomu, že se do jeho okna dostali zřejmě ze střechy, z něj nemohli vyskočit. Vyběhli z pokoje a utíkali po schodišti přes celou budovu. Logan letěl za nimi, než konečně doběhli ven.
„Srabi! To vás vyděsily adamantiové drápy!?“
„Ne. To je tím, že jsi na Adama,“ zafuněl dobíhající Scott.

Je potřeba cukr. Buď se propašuje, nebo získá vypařováním sladkého čaje od oběda.
Droždí se krade v jídelně nebo pěstuje. Když rozdrtíte chléb ve směsi sladkého čaje a necháte v hermeticky uzavřeném sáčku na teplém místě, vzniklé plísně lze použít jako droždí. Vše se nalije do kýblu a uchovává v teple čtyři dny.
Výsledná tekutina se filtruje a prožene přes samogonový přístroj vyrobený z kýble, plastové lahve, hadice, sklenice a ponorného ohřívače. Směs se ohřeje ve sklenici a hadicí se přes kýbl se studenou vodou dostane do lahve.
Zpívat bude celá cela. Při špatné filtraci bude mít i strašný průjem.

„Máte dopis z Prahy, pane.“
„Co píšou zajímavého?“
„Mají nějaké problémy s vládou. Píšou, že už jim tam zase udělali držkopád.“
„Co že udělali?“
„Držkopád. Píšou, že s tou vládou nebyli spokojení, a tak tam šli a udělali držkopád.“
„To do kroniky nemůžeme napsat!“
„Nemusíme to nijak rozvádět. Stejně tu vládu nechytili celou.“
„Zaprvé, takový držkopád asi způsobí válku. Zadruhé, nemám problém popsat událost. Mám problém s tím slovem. Zní to divně.“
„Tak si vymyslete nějaké jiné, aby to znělo důležitěji. Napište to třeba v latině, ale s českou koncovkou.“
„Dobrý nápad!“
V roce 1618 se odehrála třetí pražská defenestrace...

Dnes byl přijat již dlouho projednávaný zákon o veřejném přiznání financování. Po dlouhých hádkách v parlamentu a po nesčetném množství demonstrací zákon podepsal i prezident. Počínaje začátkem měsíce budou muset všichni státní činitelé, volební kandidáti a politici mít na svém oblečení jasně viditelné názvy a jména společností, které jim zajišťují financování.
Již dnes se na tuto událost mnozí členové Senátu připravují. Poslanci hned několika stran se objevili na zasedání s cedulkami „Plocha pro vaši reklamu“. Mnohé společnosti již začaly jednat o podpoře poslanců. Ceněnými vlastnostmi jsou nejen osobnost a politický kurz daného představitele, ale i velikost a šířka jeho postavy.

Když jsem studoval, posílali nás na výpomoc do kolchozů. Dokud za to platili, ani to nebylo tak špatné, ale většinou to bylo zdarma a nikomu se do toho nechtělo.
Tehdy nás poslali sklízet kopr. Ručně. Měli jsme povinnou denní kvótu, počet beden kopru, které jsme měli odevzdat. Akorát pracovat se nám nechtělo. Vymysleli jsme tedy malý trik. Pole bylo u velkého, silně zarostlého příkopu. Poslali jsme dolů jednoho kluka a podávali mu bedny. On tam házel natrhanou trávu a listí a my jsme potom nahoru dávali tenkou vrstvu kopru. Plán jsme splnili v rekordním čase. To byli v obchodech překvapení!

Jel jsem autobusem na konci pracovního dne a tlachal s řidičem o svých plánech na večer. Doma ležela nemocná manželka a já byl v rozpacích. Zázvorový čaj, čaj s medem a citrónem, Coldrex, a dokonce i zlaté mléko selhaly.
„Tak ty zase půjdeš s chlapy na pivo?“
„Jo. A ta tvoje stále marodí? Mně od toho vždycky pomůže svařák.“
Obličej řidiče sice jevil známky značných zkušeností v otázkách alkoholu, ale na výběr jsem neměl.
„Miláčku, udělal jsem ti svařák!“
„Z celé flašky! To nemůžeš myslet vážně!“
Do pár hodin však nemoc polevila a příští ráno z ní zbyla jen rýma.

Za celou svoji praxi jsem ještě nikdy neměl prohlídku Drážďan s celým autobusem. Většina autobusu totiž místo prohlídky odejde nakupovat. Je to lehká a dobře placená práce a je o to lehčí, když je skupina menší. Přijet do cizího města a vůbec si ho neprohlédnout? Proč tam vůbec jezdí? Občas se odvážím zeptat.
„Co vás na těch nákupech tak láká?“
„Mají tam trička za dvě eura! Kde jinde to mají?“
Přetlumočím odpověď řidiči, který sedí hned vedle a je stejně zvědavý. Ten pokrčí rameny.
„Stojí dvě eura, ale vypere ho maximálně jednou a bude po něm.“
„Aspoň to má levný.“

Kolonizace Marsu probíhala, jak se očekávalo, ve ztížených podmínkách. Místa bylo málo a návrh personálních habů pro rodiny jím docela plýtval. Nicméně bylo rozhodnuto, že mít alespoň maličkou vlastní komůrku je lepší než se mačkat s celou skupinou ve veké hale. Žofie však seděla venku ve skafandru právě kvůli tomu. Vytápění skafandru bylo postačující a filtr oxidu uhličitého jí vystačí asi na dvě hodiny, po čemž ji probudí poplašná siréna, ale ty dvě hodiny budou muset stačit. Je těžké ve skafandru usnout, ale je to pořád lepší než po boku hlasitě chrápajícího a mlaskajícího manžela. „No, to je ženský úděl.“

Každoročně se ve Spojených státech odehrávají stovky konferencí, kde mohou výrobci zbraní a munice nejen předvést svoje produkty, ale i načerpat nové nápady. Tato konference však přitáhla zvláštní pozornost. Bylo to poprvé, co na takovém setkání vystoupili ekologové.
„Náš produkt by se mohl stát novým slovem v boji proti odlesňování a tato metoda je pravým americkým řešením. Naše semínky nabité brokovnicové náboje vmžiku udělají z pustiny zahradu či lesík. Pro větší plochy jsme ve spolupráci s naší armádou vytvořili i stromové bomby, které by se mohly shazovat z letadel na nezalesněné plochy. Naše heslo je – Mrk a je tam smrk!“

Vedoucí vyvedli děti z autobusů a ty se začaly protahovat. Jízda byla dlouhá a čekalo je ještě spoustu práce. Měsíc byl nízko nad jezerem a na hladině se odrážely hvězdy. Byla to krásná noc. Většinu stanů připravili vedoucí předem, ale děti je ještě musely postavit. Všichni to chtěli mít z krku do oběda. Měsíc se pomalu plazil po obloze a neforemná látka začínala připomínat stany, až nakonec stály na svých místech. Všichni se rozesadili kolem ohně a každý vyfasoval svůj oběd – pytlík s krví. Všichni se s chutí pustili do jídla. Sosáky – upírské skautské hnutí – čekaly ještě dva týdny tábora.

Když přišla energetická krize, lidstvo stále nebylo připravené. Všichni známí vědci byli povoláni k řešení problému, zatímco se méně civilizované státy už řítily do propasti energetických válek. Zkusili jsme mnohé, nicméně vše, co z toho vyšlo, byly jedině další a další problémy. Všichni jsme byli v nepředstavitelném stresu – a tehdy nás to napadlo. Můžeme vyrábět energii ze stresu! Během několika týdnů jsme proměnili všechna naše vědecká střediska v elektrárny a v tu chvíli produkce dramaticky poklesla. Uklidnili jsme se. Museli jsme jít po zdrojích: pracovištích a školách. Zkouškové – co nejtěžší. Deadliny – nemožné. Všichni světoví vůdci vyžadovali jen jedno. Zachovejte paniku!

Každý den jsou spolu. Každou hodinu. Vždy to samé. Pouto, které je drží pospolu, je váže už léta. Už si ani nemohou představit život jeden bez druhého. Měli vůbec nějaký život předtím? Čas už léta odbíjí za jejich zády monotónní rytmus a oni na něj reagují stejně jako vždy. Pohled před jejich očima se mění. Lidé plynou skoro souvislou řekou a i domy jsou o patro menší. Pouto je svírá pospolu. Jen je a čas. Jen tři dny v roce se jeden z nich odtrhne. Vždy o Velikonocích. Možná to dělá z tradice, ale jednou ročně si snad dovolenou zaslouží.