Moje články

Návrší u Jižního mokřadu. Čerstvý vítr rejdí divokou travou, nebem plují těžká oblaka. Shromážděni zde jsou: knihovník, kuchařka, velitela královské armády a zahradník, opodál přešlapuje oživenec.
("Musí tu být i ten?"
"Král to tak chce!")
ReiNatus si odkašle.
"Takže, lidi, uděláme to na jeden zátah. Ví každý, co má říct?"
Souhlasné brumlání. Jen kuchařka se ošívá.
"Králi, musím?"
"Obětujte se pro zvýšení turistického ruchu!"
Kuchařka si vzdychne.
ReiNatus zapne kameru.
"Pozvánka poprvé!"
Knihovník zahájí: "Království Ká."
Zahradník pokračuje: "Úchvatná příroda. Architektura. Kultura a umění. Jedineční lidé."
Oživenec zaševelí: "Výjimečné osudy."
Velitel zabasuje: "Navštivte království Ká..."
Kuchařka protočí oči: "...máme sušenky."

Trudná chvíle v královské pokladnici. ReiNatus smutně hledí na truhlu. Otočí klíčem, odklopí víko. Uctivě uhne před rozezleným pavoukem. Truhla je prázdná.
"Jsme my to ale chudé království."
Přihlížející velitel královské armády nakrčí nos.
"O něčem bych věděl. V Království písku a kamení mají nadbytek..."
"Myslíte, že by nám půjčili?"
"Když se šikovně zeptáme, nemusíme ani vracet."
"Ne! Žádné války, veliteli."
Velitel, známé střelecké eso a veterán několika bitev, pokrčí rameny.
"Jak si přejete."
Druhý den však pokladnice přetéká zlatem.
"Nechci vědět kolik lidí zaplatilo životem!" prohlásí ReiNatus.
Velitel se zašklebí.
"Ani jeden, králi. Stačilo si zahrát poker s pokladníkem."

Královská kuchyně
Mísa na podlaze, rozbité skořápky vajec, bílky zatékají do spárů. Kuchařka – ruce přitisklé k hrudníku, tep na hranici infarktu - hledí do černé tlamy prázdné spíže. Tady přece byly marmelády…
Královská knihovna
Knihovníkova tvář je bílá téměř jako rubáš oživence, sedícího u stolu a začteného v Lexikon jedůvek a rostlin klatých. Oživenec studuje klidně, soustředěně; snad si knihovníka ještě nevšiml. Knihovník přešlápne. Zrádné prkno v podlaze zavrzá…
Královská zahrada
Zahradník hledí na andílka ukradeného z balustrády. Spojení ohavného zločinu a nevinnosti žulového dítěte s křidélky zahradníka dojímá. Prudce zamrká, snad mu jen cosi vlétlo do oka? Andílek mrkne též…

Království před 25 lety
"Princi!"
Jekot Královny matky se nese palácem. Malý ReiNatus I., rezavý, umaštěný a zaprášený, ztuhne.
"Ruce!"
ReiNatus je provinile vytáhne z kapes, prsty černé. O podlahu cinkne kovové pérko.
"Tohle musí skončit," prohlásí přísně Královna. "Jednou budeš králem. Nemůžeš si celý život hrát se šroubky! Ještě ti to zůstane. Jiného potomka nemáme!"
Království - současnost
"Králi!"
Volání knihovníka se nese podhradím. Odpověď nepřichází, krále nevidět.
"Krá-li! Delegace vás očekává!"
V dílně mezi šroubováky, dráty a pájkami zvedne ReiNatus I. hlavu. Chvíli poslouchá; pak se pro sebe usměje a znovu se skloní nad otevřené srdce malého mechanického robota.

Královská kuchyně. Knihovník se ošívá, v hlavě kostrbaté věty, kterým se nechce přes ústa.
Kuchařka, tato vládkyně tajemných receptů a alchymických procedur, čeká.
Konečně knihovník začne.
"Já... vím, měli jsme neshody..."
"Nazval jste mě čarodějnicí!" zasyčí kuchařka.
"Omylem," vyhrkne knihovník. "Přišel jsem... zakopat válečnou sekeru."
V očích kuchařky se divoce zableskne. Tohle si vychutná. Slova odkapávají jako med:
"Vy starý, opelichaný, plesnivinou páchnoucí knihomole, nelžete?"
Knihovník poslušně zavrtí hlavou.
Vládkyně se vítězně usměje.
"Cha!"
A proto jí unikne knihovníkův kradmý pohled ke spíži. Koláče... sýry... legendární domácí marmelády.
Pokud se tato smírčí mise podaří, nepozná knihovník již nikdy více hlad.

Král otec stojí na břehu jezera. Vnímá slavnostní okamžik. S něžnou hrdostí hledí na prince, který o několik metrů dál šlape vodu.
"Odvahu, chlapče! Splývej po hladině!" volá král.
Malý ReiNatus drkotá zuby.
"T-to asi ne-nepůjde, o-otče!"
Král nesnese námitek.
"Každý z naší rodiny umí plavat!"
"Mys-myslím, že se t-topím, otče!"
"Hloupost! Vzpomínáš, jak jsem tě ráno přiměl vypít vědro vody?"
ReiNatus přikývne; nemá sílu odpovědět.
Král otec se usměje.
"Lidské tělo tvoří voda ze tří čtvrtin. Tvůj poměr jsme ovšem ráno zvýšili - přinejmenším na sedm osmin. Jsi tedy ve svém přirozeném prostředí! Máš moudrého otce, chlapče. A teď - krauluj!"

Večer v království Ká. ReiNatus I. s knihovníkem chystají šláftruňk. ReiNatus - z úcty k úřadu - odkládá královskou korunu.
"Je nějaká zašlá," utrousí knihovník než oběma dolije gin. "Měla by se nechat přeleštit. Reprezentace majestátu, však to znáte."
"Nemám ji pro parádu," odpoví ReiNatus.
Knihovník přikývne. Ale nedá se. Ukáže prstem na prázdné místo, kde býval jeden z korunních diamantů.
"Ztracený?"
ReiNatus zavrtí hlavou.
"Darovaný. Komusi. Někdy loni."
A když nevyslovená otázka visí ve vzduchu příliš dlouho, dodá:
"Nepotřebuji ho zpátky."
Popíjejí beze slova.
"Snad to za to stálo," ozve se po chvíli knihovník.
ReiNatus pokrčí rameny.
"Řekl bych, že ano."

Konečně je bludný kruh uzavřen. Zahradník oklepává rýč, kapesníkem si z čela stírá pot.
"Bude to účinné, knihovníku?"
"Nerozumím, proč by nemělo!"
Se zadostiučiněním obhlíží oba hlubokou kružnici narýsovanou v hlíně a blátě kolem celého paláce.
"To žádný oživenec nepřekročí!"
Mezitím královskou kuchyní voní čaj a koláče.
"Já vás viděla oknem. Přece v tom nečase nebudete obcházet venku," usmívá se kuchařka. "Ještě byste nastyd jako ti blázni knihovník se zahradníkem! A berte si!"
Host v bílém hábitu očichá koláček, otevře ústa a upejpavě si ukousne.
"Já jídlu moc nedám," zašumí. K vůni másla a bergamotu se připojí zemitý odér prsti.

Kalné zimní ráno. Knihovník se plíží palácem, směřuje ke kuchyni. Snad najde trochu kávy.
"Vida, nočňátko!"
Velitel královské armády, naladěn, vymydlen a nasnídán, poplácá rozšafně knihovníkova záda. "Ste ňákej pomuchlanej!"
Knihovník vzdychne. "Jste nesmírně bystrý."
"Dám vám radu, příteli," velitel se skloní vstříc knihovníkovu uchu. "Když to neumíte, tak nepijte."
"Ale já ne-" Knihovníkův protest umlčí další herda. Velitel se smíchem odchází.
Konečně kuchyně!
Kuchařka hledí přísně.
"Vy vypadáte. Kafe došlo!"
"Ano, prosím," špitne knihovník. A podepře si těžkou hlavu a přemýšlí, zda je horší být za alkoholika, anebo přiznat celonoční četbu gotických románů, na které od univerzity neměl čas.

Hluboká noc. Palácovou chodbou se konspirativním způsobem míhá stín. Spěchá. Situace je vážná.
"Ha! Zloděj!" To přibíhá knihovník. "Mé noční hlídky nepřišly vniveč!" Stín se znovu rozběhne, to už ale kostnatá ruka učencova dopadá na měkké rameno.
Měkké rameno?
"Kuchařka?" vydechne knihovník. "Kuchařka krade knihy?"
Kuchařka vysune bojovnou bradu.
"Jen půjčuji!"
"A zrovna bestiář! Vy barbarská osobo!"
Kuchařka sveřepě svírá objemný svazek.
"Potřebuji ho. Vrátím ho."
"K čemu je kuchařce bestiář!?"
Kuchařka znejistí.
"Možná mám návštěvu."
"Nějaký příbuzný?"
"Démon. Zjevil se v troubě při pečení bublaniny. Potřebuji, aby odešel. Ještě nějaké otázky?"
Chvíle napjatého ticha; pak knihovník ustoupí.
"Hodně štěstí."

Holé větve škrabou po nebi. Vítr se prohání rezavou konstrukcí opuštěných laviček. Obzorem pluje hejno krkavců.
Zahradník obhlíží měsíční krajinu královské zahrady, spokojen.
"Dokonalé."
Zrak mu padne na hromádku kamení. Šedá břidlice, protkávaný mramor, čepice divokého mechu.
Zachmuří se. Něco chybí.
"Ano! Sousoší..."
Vlastní nápad ho nadchne. Ale kde ho vzít? Snad poslouží příhodně pokroucená přírodnina, snad vesničan - talentovaný mim? Tomu by se ovšem muselo zaplatit.
Nová starost vrývá do zahradníkovy tváře hluboké vrásky.
Konečně nápad!
Omšelého andílka na balustrádě u zadní brány paláce jistě nebude nikdo postrádat! Ale jak ho pronést? Čelo se opět zachmuří.
Trápení zahradníkovo nikdy nekončí...

"Veličenstvo, nohu sem. A druhou, druhou za ní!"
Královský sál. Třpytivý křišťál, modrozlaté fresky, v odraze naleštěné podlahy strnulé siluety knihovníka a krále. Král opatrně přešlápne. A znovu. Snaživě. Noha podjede, vznikne královská roznožka.
"Zajímavá figura, ve waltzu však nepoužitelná," pronese knihovník.
"Knihovníku, proč pořádám ples, když neumím tančit?"
"Musíte být společenský, veličenstvo."
"Já nechci!"
"Ale notak!"
ReiNatus si posune královskou korunu odhodlaně do čela. Pohledem měří sál. Sbírá odvahu. Plocha je obrovská, klouže zrádně jako led. Vyrazí.
"Raz! Dva! Tři - "
Tentokrát roznožka letmo, obohacená dopadem na lopatky: figura chrobák.
"Knihovníku!"
"Veličenstvo, vydržte! Uvidíte, že s hudbou to půjde samo!"

To jaro se zahradník zamiloval.
Byla překrásná - nejmodřejší oči, nejsladší úsměv. Vánek se proháněl andělskými loknami, když v zahradníkově náruči vyhlížela hvězdy nad Jižním mokřadem.
Psal jí básně a přislíbil dedikaci sbírky.
A pak náhle - byla pryč.
"Ženské!" zahrozí zahradník noční obloze a zhluboka si přihne. "Potvory!"
Knihovník přikývne. "Nechejte kolovat."
Nad ránem mžourají v jalovcovém oparu. Údy těžknou, jazyk se plete.
"A víte... víte, co byla její poslední slova, knihomole královský?" vzdychne zahradník. "Že jsem mazanec!"
Knihovník zamrká.
"To nedává smysl."
"Ne? Tak mazanice! Mazanice jsem, podle potvory!"
"Slovo, které patrně použila, je mazavka, zahradníku."
Zahradník pohrdavě odfrkne.
"Hnidopichu!"

Tichou nocí uhánějí zahradník s knihovníkem. Údery podrážek rezonují po prastaré dlažbě. Dech se krátí. A už jsou u brány!
"Klíče, knihovníku, zatraceně!"
"Tady!"
Třes rukou.
Od Jižního mokřadu se blíží bílá postava.
Knihovník neodemkne včas!
Konečně cvaknutí zámku. Knihovník se zahradníkem proklouznou a vší silou přirazí bránu. Zpocení padnou na fošny.
"Tak tohle... nefungovalo," připustí knihovník, když popadne dech.
"Já to říkal!" uplivne si zahradník. "Prej slušně ho poprosit, aby si lehl zpátky do hrobu! Oživence!"
"Spletl jsem se, uznávám!"
"Co teď? Jaký je plán B?"
Ozve se zaklepání.
Ťuky ťuk. Jemné, ale důrazné.
"Eh? Plán B???"
Ťuky ťuk...

Cizinec úhledně cupitá nádvořím, aktovku pod paží, pleš háže rozverná prasátka.
V královské pracovně zahájí vtipem:
"A je tu zas.. ehm... daní čas."
ReiNatus zavrtí hlavou.
"Daně jsme už letos vybrali. Do konce roku je pokoj."
"Tohle je... ehm... daň nadkrálovskému syndikátu. Tedy nám."
Stolem plachtí nenápadná vizitka.
"Nikdy jsem o vás neslyšel," odpoví ReiNatus.
"Jsme čerstvá instituce. Momentálně implementujeme zbrusu nové standardizované postupy. Máme razítka. A brožury."
"To je krásné."
"Viďte?"
"Ano. Zrovna včera velitel královské armády tesknil, že máme zbrusu novou standardizovanou věznici, která zeje prázdnotou. Uděláte mu nesmírnou radost."
Očka pod pleší divoce mrkají.
"Ale... ale..."
"Stráže!!!"

Prašné šero královské knihovny, pozdní odpoledne. Napůl otevřeným oknem se vkrádá vůně šeříků a dráždí zahradníka, který ostentativně pohrdá jiskřivým optimismem jarních květů. Šije sebou a natahuje krk. Kolem něj a knihovníka se vrší svazky. Samé herbáře.
"Prohledal jsem vše. Není tu," krčí knihovník rameny. A vrací zahradníkovi stříbrnou truhličku plnou drobných semínek.
"Bylo to součástí věna mojí matky," řekne zahradník, zklamán. "Snad abych je zasadil - uvidím, co vyroste."
"Věna vaší matky? Ach tak."
"Záleží na tom?"
Knihovník se zadívá na jednu knihu stranou od ostatních, kterou původně zavrhl: Lexikon jedůvek a rostlin klatých. Natáhne ruku. Pak couvne.
"Ale ne."

Král ReiNatus I. choří. Dveře komnaty na petlici, nikoho nepouští dál.
Čtveřice přešlapuje na rohožce - přemýšlí, co teď.
"Posadit na koně, třikrát objet Jižní mokřad a chmury jsou pryč," prohlásí velitel armády.
"Kdepak, to chce pořádné jídlo," míní kuchařka.
"Nebo pití! Ano, léčivý bylinný odvar!" přebíjí zahradník.
"Věřím v moc literatury! Taková Filozofie utěšitelkou..." prosazuje knihovník.
Křičí a špičkují, ale dohodnout se nedokážou. Uraženi se rozchází.
Nad ránem vrznou dveře. Z tichého pokoje vystrčí nos nemocný král.
"Ehm?"
Před sebou vidí lahev jalovcové pálenky. Vedle knihu s mapou plísně na hřbetu. A koně pod sedlem, spokojeně žvýkajícího poslední košer koláček.

KOMU STRAŠÍ V PODHRADÍ A KOMU VE VĚŽI?
Přinášíme podrobnosti rituálu, který proběhl před několika dny na půdě královského hřbitova.
Redakce: Myšlenka oživit nebožtíka napadla vás?
Knihovník: Ještě tam byl zahradník. Já našel knihu, on dodal kuřidlo.
Redakce: Rituál se však vymkl z ruky…
Knihovník: Zahradník místo šalvěje přiložil kopřivu. Zdála se mu více dekadentní a tím jaksi vhodnější.
Redakce: Jaký bude další postup?
Knihovník: Předně musíme oživence zajistit. Mapujeme jeho pohyb podhradím a ve vhodné chvíli provedeme odchyt.
Redakce: A pak?
Knihovník: To je velmi dobrá otázka.
Redakce: Ano. Mám ji zopakovat?
Knihovník: To nebude nutné. Děkuji za rozhovor.

Na královy narozeniny přijedou nezadané princezny zahájit loveckou sezónu.
"Veličenstvo," klaní se první; přitom odhaduje váhu zlata královské koruny. "Ta čest!"
"Nebyla jste tu loni?" ptá se ReiNatus. "Ujišťuji vás, že mé království je stále stejně chudé.“
Přicvrliká zlatovláska. "Prý tu v království rostou podivuhodné květiny.“
ReiNatus přikývne. "Sám jsem onehdy v Jižním mokřadu spatřil bodlák. Byl zajímavě nafialovělý."
Třetí princezna ráda čte a udeří zostra. "Království má prý rozsáhlou knihovnu?!"
ReiNatus krčí rameny. "To si snad vezměte támhle knihovníka."
Knihovník se v rohu tajně pokřižuje.
Večer si knihovník a ReiNatus přiťuknou.
„Na svobodu."
„Nedostanou nás!“
Tak zas za rok.

Temný pahorek hřbitovní, hodina mezi psem a vlkem. Vítr si láme zuby na kostech náhrobních kamenů. V hlíně čerstvá jizva vykopaného hrobu, u něj tři postavy. Knihovník se zahradníkem v černých kápích, poslední z trojice září do noci bílým rubášem.
„On… žije!“ vydechne zahradník. „Dokázal jste to!“
„To není život,“ odvětí knihovník. Prstem ukáže na kruh vyrytý do hlíny.
„Nařizuji ti, stůj!“
Skelné oči na moment zjasní. Ztuhlé šlachy se napnou a uvedou kosterní soustavu do pohybu. Když promluví, zní to jako dutá ozvěna pod gotickou klenbou, jako studená hlína hrobu, jako tíha všech věků.
„Jen živí poslouchají. Mrtví… nemusí.“

Knihovník s velitelem královské armády v hospodě. Svorně upíjejí: velitel zvedá půllitr, knihovník - abstinent teoretik - drží se malého štamprle. Velitel se podívá na dno dřív.
„Ještě jednu rundu!" volá. "Utopíme ten děs!“
Za chvilku už knírem čechrá další pivo. A pokračuje:
„Bláznivá ženská je to, knihovníku! Jednu chvíli se usmívá, veselá, snad by se rozdala – a pak zničehonic – kudla na krku! Posedlá kuchařka! Jak mě jen mohla vidět krást ten koláč?"
"Na mne se dřív také smávala," pronese knihovník chmurně. A přitáhne si sklenku blíž a plaší hořké vzpomínky: na pole nezralých makovic, na válečný pokřik v tichém letním svítání.

Noc na půdě astronomické pozorovatelny. Knihovník a ReiNatus řeší vážnou otázku.
"Tak za kolik, knihovníku?" táže se ReiNatus.
Knihovník krčí rameny.
"Ještě to studuji, veličenstvo."
"Studujete nepřetržitě, knihovníku. Ptám se - za kolik?"
Knihovníkovo vyklenuté čelo se rosí. Prsty krouží nad stránkami hvězdopraveckých traktátů.
ReiNatus ztrácí trpělivost.
"Bavíme se alespoň v týdnech? Dnech? Nebo snad hodinách? Pochopte, knihovníku, musím dát instrukce vojsku, zakopat královský poklad a tak podobně."
"Tady to je!" knihovník bodne prstem do knihy. Drama vrcholí.
"Podle této rovnice konec světa nastane za..."
"Ano???"
Astronomické hodiny odbíjejí.
"Včera."
Chvíle rozpačitého ticha.
"Eh, zdá se, že jsme opět přežili, veličenstvo."

Vlak burácí, kolejnice zpívají t-dm t-dm. Malá zahraniční cesta. V královském kupé si král hledí novin a touží po kávě; královna hledí z okna.
"Miláčku, podáš mi cukr?"
"Sám si ho podej!"
Král vzdychne.
"Zase začínáš? Tvé matce jsem se omluvil."
Královna zasyčí.
"Kéž bych na ni dala a vzala si krále Moderní sousední země!"
Král bouchne pěstí do kávového stolku.
"Tak se rozveď! Budu mít pokoj!"
Nástupiště. Vřelá objetí velvyslance, mávání fotografům.
"Ještě jednu dohromady!"
Král vezme královnu za ruku. Královna nabídne nejsladší úsměv. Společně čelí objektivům.
"Hlavy víc k sobě, prosím!"
Cvakání závěrek.
"Jste přímo královsky dokonalý pár!"

Knihovník - ohryzek vystouplý, hlava zvrácená - hledí vstříc obloze. Čeká. Včera tam nebyly, dnes se objeví.
Jen vydržet.
Konečně! Linka nad obzorem. Nejdřív tenká, pak se protáhne a rozkošatí.
Knihovník vytáhne lahev s octovou vodou. Vlastně si připadá trochu směšně, ale - co když je to pravda?
Čáru protne druhá. A další!
Knihovník kropí jako o život. Trávu do kruhu a pak i sebe.
Třetí linka protne první a druhou.
Jak to, že se nesrazí?
Čáry! Spiknutí!
Naštěstí jsou dnes chemtrails vysoko. Mělo by to být bezpečné.
A co když není?
Knihovník si nasadí na hlavu čepec z alobalu a zavře oči.

Zahradník se hluboce ukloní, záda lupnou. Za ním se rozevírá našedlá planina osazená několika smutnými, pokroucenými stromy. Pod jedním je vidět rezavou lavičku. Vítr v holých korunách kvílí.
"Veličenstvo, vaše nová zahrada," praví zahradník.
Moment dramatického ticha. Zahradník vychutnává triumf. ReiNatus hledá slova.
"Děkuji?" hlesne nakonec.
"Veličenstvo není spokojeno?"
ReiNatus zavrtí hlavou.
"Ne, jen... nebývalo támhle takové milé jezírko?"
Zahradník vypne hruď. "Celé jsem ho zavezl tlejícím bahnem z Jižního mokřadu."
"To dává smysl."
"Chtěl jste poezii přírody? Chtěl."
"Ano, prý vedle zahradničení také básníte. Proto jsem se domníval..."
"Jsem minimalistickým dekadentem!" zařve zahradník.
ReiNatus se moudře pohrouží do mlčení.

Království, před cca 30 lety
Dlouhý večer pod lampou v královském pokoji; královna si krátí čas pletením, král je rozrušen.
"Miláčku, tak naposledy, co ti je?" táže se.
"Nic," odsekne královna.
"Něco přece, to poznám. Tak mi to vysvětli!"
Odpoví mu jen přísné ťukání jehlic.
Království, současnost
ReiNatus I. si dělá starosti.
"Matko, jsi podivně zamlklá. Děje se něco?"
Královna založí prstem rozečtenou knihu.
"Nic."
"Opravdu? Jestli kuchařka zase vyhrožuje výpovědí kvůli knihovníkovi, podívám se na to, slibuji."
Dramatický královnin povzdech.
ReiNatus se nevzdá:
"Tak co ti tedy je?"
"Nic!"
Kniha bouchne o stůl, zašustí brokát. Královna matka opouští pokoj.

V makovém poli ční knihovník. Snad by jeho vytáhlá figura mohla i plašit vrány, kdyby sem od Jižního mokřadu zmatené přiletěly. Svítá, den bude horký. Knihovník zamručí, spokojen; ztuhlá kostra se ohne, prsty promnou zelenou kůži nezralých makovic.
"Dokonalé," pochvaluje si. Brzy ho čekají praktika z opiátů. "Ještě několik dní a mohu sklízet..."
"Ale jedeš vocaď, fucmuc!" Hlas kuchařky ostrý jako břitva zařízne poklidné kuropění. "Koukej mi tu nechat ten mák dozrát!"
A už kuchařka metelí polem. Knihovník naopak pole chvatně opouští - kdo uteče, ten obvykle vyhraje.
Z bezpečné vzdálenosti pak zahrozí pěstí:
"Máš na svědomí mé praktické zkoušky, ženská!"

Podlaha duní. Stůl, čajník a mísa rugelachů se otřásají, ReiNatus taktéž. Do přijímací místnosti vstoupí muž v kiltu. Mezi dveřmi se musí sehnout, jakmile se narovná, místnost se zmenší.
"Vítejte," praví ReiNatus. "Máte doporučení?"
Muž neodpoví, jen upřeně hledí na krále.
Ticho těžkne.
Pak se muž nepatrně usměje.
ReiNatus mu nabídne rugelach. A další. A ještě jeden. A k tomu také kuchařku, která je pekla.
Úsměv se rozšíří.
To stačí.
"Velmi sofistikované, skotský muži," praví uznale ReiNatus. "Jste tu pět minut a já mám chuť odevzdat vám království i s Jižním mokřadem a pak opustit palác oknem. Kdy můžete nastoupit?"

Královská knihovna. Prach, plíseň, a neústupný knihovník.
"Veličenstvo, poslední pokus a má disertační práce bude hotova!" smlouvá.
ReiNatus I. se dusí, přeje si opustit královskou knihovnu co nejdříve. Nemá pochopení pro studia.
"Týráte sedláky, knihovníku. Posílají mi stížnosti."
"Víte, že jinde experimentovat nemohu! Obilné pole je ideální - Jižní mokřad nemá pro tento typ magie vhodnou strukturu!" brání se knihovník.
ReiNatus I. zavrtí hlavou. "Kdyby to alespoň byly jen malé kroužky..."
Knihovník si přitiskne na hruď hustě popsaná skripta, konsternován.
"Malé věci přenechávám malým mágům!"
ReiNatus I. se konečně vzdá.
"Hodně štěstí při zkoušce z cirkulární agromagie," popřeje ještě mezi dveřmi.

Král sedí u okna své pracovny a z plných plic vdechuje svěží odér Jižního mokřadu. Připomíná mu dětství v Království bahenních sopek. Soustředí se. Ozvěny horečného shonu na chodbě vnímá jen jako tlumenou kulisu večerní siesty.
Tužkou poklepe na hranu stolu. Inspirace nikde.
Za dveřmi dochází ke kolizi - tříštění skla, nadávky, spěch.
Tužka se vznáší nad papírem. Zbývá jediné slovo, přece se teď nevzdá.
Dveře se rozrazí. Rozzářený obličej.
"Můj pane!" sestra - zdravotnice popadá dech. "Je to princ! Princ!"
Král zjihne.
"Nu ano! To je to slovo!"
Tužka kmitá po papíře a vyplňuje poslední políčko křížovky.
Dědic království na pět.

Těžké nebe, vítr. Kam oko dohlédne - Jižní Mokřad. Na malé vyvýšenině tu stojí král ReiNatus I. a královský zahradník.
Zahradník má velké plány.
„Ten váš rybník, veličenstvo, bude támhle. Jak je ten strom,“ říká.
ReiNatus I. přikývne. „To je architektonicky odvážné, zahradníku. Ale co je s tím stromem? Jako by něco sedělo ve větvích.“
„To jsou… kachny.“
„Kachny na stromě? Vy mě houpete, zahradníku!“
„Dorazily brzo. Nemáme je kde ubytovat.“
ReiNatus I. zvedne ruku. Zamává kachnám.
Kachny zarytě mlčí.
„Nejsou právě vychované, že?“ konstatuje ReiNatus I.
Doprovázeni zlověstným kachním tichem, ReiNatus I. a zahradník vrací se mokřadem zpět do paláce.