Když obnovovat nelze

Svatopluk Vrána uměl být okouzlující. Tvrdil, že je překrásná a jak obdivuje její inteligenci, v otázce ženského vzdělání, práce a volebního práva s ní naprosto souzněl. Poslouchalo se to všechno až příliš pěkně.
Lži rozpletla pozdě, hořce si vyčítala, jak byla naivní. Jak mu sedla na lep sladkých slovíček, jak se v jeho očích toužila stát důležitější a výjimečnější. Ze všeho nejvíc si vyčítala, že nemlčela o rodovém daru.
Opustit jej těžké nebylo. Uvést jeho mysl do původního stavu nemožné. Nakonec zvolila kompromis: obalila určité vzpomínky krustou, vetkla mu do mysli ovlivnění, že je ošklivá modrá punčocha. Naštěstí to fungovalo.