Moje články

Dvacet let poté, co skončila válka, dvacet let poté, co se muži vrátili domů, dvacet let poté, co země nebyla sycena krví, seděl prezident ve svém křesle a nervózně klapal prsty. Sklenička koňaku byla prázdná, už poněkolikáté.
Spoléhat na obrannou linii. Obranná linie, to bude ono, spokojeně pokýval prezident. Vytvořil další prázdnou skleničku. Ale nějaký náznak útoku by to taky chtělo.
S rozklepanýma rukama sáhl po sluchátku a nechal svolat generalitu.
Francouzské vojsko přišlo ke svým strojům a vyrazilo do první linie. Zpívali veselou píseň o věšení prádla.
Byli to Němci, kdo se smál, když viděli francouzské vojáky na kolech.

Asi sem přečet moc kovbojek. Když nám na češtině říkali, že Don Quijote zblbnul ze čtení rytířskejch románů a pak si myslel, že je rytíř, myslel sem si, že je to největší trouba na světě. Na rytíře sem se pro jistotu vykašlal, dal sem se na kovboje. Člověk by řek, že Divoký západ vůbec nebylo tak drsný místo, když záporáci byli k poznání na první pohled a byli hloupí.
Proto mě celkem překvapilo, když se ten chlápek při pohledu na můj šestiraňák začal smát. Dokázal si totiž na rozdíl ode mě celkem rychle spočítat, že jich je v místnosti sedm.