Moje články

Ráda bych tady prezentovala deset drabblíků... inu, jak to říct... po jejichž přečtení se člověk spokojeně zachechtá, jeho mozek si spokojeně pohladí šedou kůru, jak mu to zachutnalo, zamlaská si a pak se přesune dál, ale ten příjemný, často hřejivě pobavený pocit vám jako pachuť zůstane na patře. Na pořadí ohled neberte, žádné totiž neexistuje.
Velitelka a její voják od Hedery.
Made in Wallachia od Sigama.
Duel od Maladi.
Dar Galadriel od Jany Vargy.
Hlavně ať to nepraskne od Mii.
Přechytralá kulatá věc od Skřítěte.
Otázka prostoru od Elóren.
Náhradní řešení od Peggy.
Papučíč od P.M.d.A.
Stezka odvahy od Rebelky.

Irena doufala, že se jí konečně podaří přetrumfnout jistou upírskou lady a bude se moct vrátit domů.
Agnes dohlížela, aby se přitom vlkodlačice zvládla nepřerazit, protože by to pak Andrásovi těžko vysvětlovala.
Liam čekal na Agnes s trumfem v kapse.
Jessie se snažil trumfnout Boha a přebrat mu jistého pohledného kněze.
Kněz se modlil za duše všech Devampizátorů a nejvíc za tu Jessieho.
Veruna se nudila a vyhlížela, komu by pomohla či poradila, ať už dotyčný chce nebo ne.
Viktor hrál kdesi svlíkací poker a neslavně. Podřízení ho trumfovali pořádně.
Příběh ale dubnem nekončí… pokračování možná čeká právě na Vás.
pozn. sice to nedosahuje kvalit Miina loňského závěrečného drabblu , ale ráda bych tímto znovu udělala takovou malou reklamu na Equilibrium . Pokud by někomu náš fandom chyběl, má možnost se beztrestně zapojit do jeho tvorby ;) . Stačí se ozvat, nejlépe na fóru a pak už se vás někdo ujme...
pozn. č.2: Omlouvám se hrajícím, které jsem nezmínila - Edvina pravděpodobně spolkl časový vír a Erben Váh jistě zaskočil na návštěvu za Viktorem, jen mu nebylo dovoleno hrát, aby nerozmočil karty. :)

Že je rodičovství náročné zaměstnání, se Irena přesvědčovala dnes a denně. Nenápadné podsouvání základních morálních hodnot mrňatům však byla piplačka přímo otrocká.
Například taková láska ke všemu živému. Se zvířátky to ještě šlo, co dvojčata nenašla na statku v Mátře nebo v přilehlém lese, to jim někdo z rodiny ukázal v ZOO... ovšem s kytičkami to bylo horší.
Vysadit hrách je možná bavilo, ale následná péče stejně zůstala na ní. Jen kdyby zralé lusky přes noc záhadně nemizely.
Až později zjistila, že zahrádku potajmu drancoval András v tiché hrůze, že by mu někdo mohl tepelně upravený hrášek podstrčit v jídle.

Upíři si potrpí na styl. To věděl každý, z čehož bohužel vyplývaly určité závazky. Například postarat se, aby nastavená laťka u těch nově vytvořených neklesala. Jelikož se Starší chtěli pojistit, raději osvětu nenechali pouze na jednotlivých Tvůrcích. Proto vznikla První upírská vyšší odborná.
Domácí úkol na dnešní den zněl: Vyberte květinu, kterou pohrdavě pohodíte protivníkovi na hrob.
Spokojeně přelétl záplavu orchidejí, temně exotických květů a růží přiměřeně démonických barev.
Pak se zarazil na poslední řadě, kde Carmillin nejnovější synáček nervózně svíral v rukou červené karafiáty. Potlačil povzdech.
Kam ta stará bréca dala rozum, když mu vdechovala neživot, to vážně netušil.

Přišla na to náhodou a s nervy na pochodu. Řvoucí Rize tehdy začala zoufale pobroukávat jakousi melodii. A ujalo se to.
Nikdy nebude mít rozsah operní pěvkyně jako Agnes (o fénixí schopnosti okouzlit hlasem nemluvě), ale udržela tón a snad zpívala i vcelku čistě. Hlavně, že na malou to platilo. Tvářila se uchváceně – tedy, než se jí začala zavírat očka a usnula. Pak Ireně ani nevadilo, že měla v pokoji dalšího posluchače.
I když Andrásovi muselo zatrnout, jestli se zaposlouchal do textu. Ještě, že v tomhle věku děti vnímají melodii hlasu spíš než slova.
Skotské písničky totiž bývají docela morbidní.

Celé to zavánělo Gabrielem. Archanděl měl pro prazvláštní naschvály lidstvu zjevnou slabost. Ukázat mu, že není všemocné, pohrát si s ním... Ledovec a Titanic (kolik strážných andělů tehdy jen bezmocně lomilo rukama), ulízaný podivín Adolf se směšným knírkem, a teď nejnověji... Pokrevní bratři.
Potomci zbožných irských přistěhovalců. Na ruce měli vytetováno jeden „Veritas“, druhý „Aequitas“. Nakolik bylo jejich jednání „spravedlivé“ a zakládalo se na „pravdě“, bylo ovšem diskutabilní.
Zezačátku měli víc štěstí než rozumu... a dokonce i podporu veřejnosti. Při „křížové výpravě za potíráním zla“ začali od podvratných živlů, zlodějíčků, mafie. Potíž byla, že pak plynule přešli k nadpřirozeným bytostem.

Dozví se to dřív nebo později. Bude lepší, když to uslyší od něj.
Tak se Patrick utěšoval. Nezabíralo to.
Její matka byla sice Francouzka, ale temperament měla vyloženě středomořský. Danae ho podědila po ní. Navíc ta záležitost s párovací horečkou... ale zatím se na něj usmívala. Zatím.
Tenký led, postupujte opatrně.
„Sluníčko, když jsme po tobě pátrali...“ polkl. „Stalo se takové nedorozumění. Šli jsme s Lionelem vyzvídat do ateliéru... bez mého vědomí se předtím dohodl...“
Tělnatá madame mu zastoupila cestu v úzké podkrovní chodbičce... utéct se nedalo, vymluvit také ne a teleportovat se neuměl. Bohužel.
Ten den se kreslil akt.

Musí pryč. Tohle nemůže skončit dobře.
Od událostí s ďábelskou sousedkou u Mont Saint-Michel sice uběhlo několik klidných měsíců, ale nemohla si být jistá, jestli ji nesledují. Prolila jejich krev, to se nezapomíná. Hodní andělé a čerti existují jen v pohádkách. Pravděpodobnější bude, že čekají, až si najde něco, na čem jí záleží, a udeří pak. Čím citelnější ztráta, tím lepší odplata.
Samotnou ji to překvapí... Agnesin strýc. Alfa. Nemožný, uminutý... báječný chlap. Nesnesla by, kdyby mu ublížili. Srovnat účty a prchnout se zdá jako nejrozumnější řešení.
Ale jak se říká – člověk míní, vlk mění.
Podle toho to taky dopadne.

pozn. ještě jeden nesoutěžní, navazuje na Miin drabble Kritická šedesátá
V hotelu by podobná rána vzbudila pozornost. Jelikož se poté z pokoje velitelky týmu „Devampizátorů“ ozývalo pouze nesrozumitelné mumlání protkané nadávkami, poslali tam raději jen fénix.
Agnes přivítala díra ve zdi o velikosti fotbalového míče a zuřivě pochodující Irena.
„Co se děje?“
Irena ukázala na smartphone a nepřestávala pochodovat. Po stisknutí tlačítka se Agnes přehrál Leandrem natočený videovzkaz (jednosměrné spojení, pche) se záplavou růží.
„Pro tebe?“ zeptala se Agnes.
„Pro mě,“ fňukla Irena nešťastně, zdrceně dosedla na židli a složila hlavu do dlaní.
„Nemáš radost?“
„Mám,“ zakňučela vlkodlačice a popotáhla. „Ale copak teď můžu se vším praštit a odjet domů?“

(1941)
Byly tři. Ona, láhev skotské (připomínka domoviny!) a neznámá zpěvačka, která z gramofonu pěla All by myself.
Možná měla obměnit repertoár (vyměnit whisku tematicky za vaječňák, dokud je), ale to by musela vyrazit ven – a riskovat, že jí ulice budou nutit nasládlou idylu. Válka možná nebyla u konce, ale v zemi panoval optimismus.
Jen kdyby se jistý idiot nenechal sestřelit čtrnáct dní před koncem Bitvy o Británii. Začínala si myslet, že lidem kolem sebe nosí smůlu. Další, komu nebude moct chodit na hrob.
Letos zase sama.
Jen ona, stůl a židle*... vzpomínky a hebounké sněhové vločky, tiše padající za oknem.
____________________________
* - parafráze na text písně All by myself Irvinga Berlina (k poslechu doporučuju verzi Elly Fitzgerald, má podobnou atmosféru jako tohle)

Další nekonečné jednání. Napětí a testosteron ve vzduchu by se daly krájet. Drobná manipulace, zběsile pracující mozky za kamennými tvářemi... jednoduše mocenské hry se vším všudy.
Když rakouský alfa zlomil tužku mezi prsty, rozlehlo se to jako prásknutí bičem.
„Kolikátá to byla?“ zašeptal pikolík venku, zajišťující doplňování čehokoliv v jednacím sále.
„Šedesátá, za dvě hodiny,“ zabručel druhý a vrazil mu do ruky zatavený pakl prvotřídních „faber-castellek“.
Šuškalo se, že italský Pietro při jednání o rozdělení Švýcarska uspěl díky příslibu doživotní zásoby tužek. Jen jestli teď nelituje.
Rakušané možná byli vysazení na ekologii, ale tamní vlkodlačí alfa světové lesy rozhodně nešetřil.

Krásný letní den. Sluníčko svítilo, povíval vánek a Leandros seděl na zadku a sledoval Irenu, jak do sebe láduje druhý zmrzlinový pohár.
Zaskakoval za Damjana, šéfa bezpečnosti smečky, kterému při slově „cukrárna“ v jinak kamenném obličeji už začínalo cukat obočí. Irena totiž nebyla líná si tam dvakrát denně udělat procházku (potřebuje pohyb!) a on ji musel hlídat, když András zastával povinnosti alfy či Alphea.
„Jo, babi... kvalitní materiál je základ,“ poznamenal nakonec suše.
„Jen kdyby ho nebylo potřeba tolik,“ povzdechla rezignovaně a pohladila si vystouplé břicho. Jíst za dva bylo náročné.
Kývla na obsluhu. Ty větrníky ve výloze nevypadaly špatně.

Marná snaha naprostého básnického antitalentu a to i po prostudování všech možných odkazů a rad o trochejích a daktylech a všem možném...
Spí upírek spí, pranic netuší,
přepadovku, co se chystá,
Jeho smrt je celkem jistá,
Spí upírek spí.
Sní upírek sní
O voňavých krčcích panen,
Co teď za dne leží ladem,
Hezky se mu sní.
Hezky se mu sní
Pranic netuší
Že mu přijde na inspekci
Paní domácí.
Otevřít okno
Dopřát mu vzduchu
A malou dávku
městského ruchu
Je tak zelený...
Paní domácí,
Co viděla v něm syna
Jehož kdysi pozřel čas
Odpovědnost ji tam hnala
Postarat se čile zas.
Vlezlá baba,
Čí to vina,
Že nestačil křiknout včas?
Upírek bláhový,
Měl radš bydlet
V temném sklepě
A ne v podkroví.

navazuje volně na Miin drabble To nejdražší
Lidé se se zármutkem vyrovnávají různě. Někdo vykřičí svou bolest, další je zticha. Někdo chce být sám, jiný se obklopí společností.
András se ponořil do práce.
Smečka dodávala záležitosti, on je řešil. A protože se tomu oddával s takovým zapálením, podsouvala mu jich o to víc. Jedl a spal minimálně. Pracoval.
Byl na dobré cestě stát se prvním živým Perpetuum mobile vůbec.
Irena se na to vydržela dívat týden. Pak se rozhodla mu vysvětlit, že ta teorie je nesmysl – vždycky je potřeba nějaká energie, aby mechanismus pracoval, a ani ta jeho není nevyčerpatelná.
Zhluboka se nadechla a vzala za kliku.

Když se projektovalo Londýnské metro, musel mezi představenstvem sedět nějaký upír. Nebo jejich přívrženec, protože se ukázalo, že půjde o dokonalé místo pro lov – svačinka o spoustě chodů v balení z něhož se nedalo utéct.
Takže po několika nahlášených incidentech stavitelé pozvali odborníky na slovo vzaté...
Když Jessie vystoupil z kabiny řidiče metra, tetela v ruce se mu nebezpečně zablýskla.
Upír zasyčel.
„Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají,“ zahlásil hyenodlak teatrálně, okamžik před tím, než se s lehkým skřípáním opravdu zavřely, souprava se rozjela... a začaly padat nemrtvé hlavy.
Vtipálek. Kdo by čekal, že se to tak ujme?

Hodina pokročila, hladinka alkoholu stoupala uspokojivým tempem a došlo i na pikantnější rodinné historky. Irena doufala, že si Leandros nebude ráno nic pamatovat.
Dle strýce totiž na území Irska bývaly vždycky jen dvě až tři rodiny vlkodlaků a jelikož je příbuzenská plemenitba dlouhodobě neperspektivní, babička z otcovy strany se rozhodla to fikaně obejít. Ani jedno z jejích čtyř dětí nemá otce stejného druhu… protože zkoušela, s kým vším může otěhotnět. Vystřídala pět manželů. Dokonce zvládla uhnat i mermana, pravděpodobně opakovaně.
„Jestli se ti někdy začne zdát, že se měním v něco takového,“ zašeptala Irena k Andrásovi. „Tak mě raději zastřel.“

Přesně věděla, kde rozkvetlou žlutou záplavu hledat... stačilo jen vyklouznout z hradu a nenechat se chytit ve stájích. Otec vždycky žertoval, že prvosenky jsou jediný způsob, jak se do Skotska podívá sluníčko, matka se smála... Eirynn si objala kolena, aby potlačila záchvat stesku. Byly to přesně dva roky, co tu společně naposled byli – pár měsíců před jejich osudnou cestou do Vlámska... a stejně jí nepřestávali strašlivě chybět. Děd sice hroby nechal přemístit, ale vzpomínky jí sebrat nedokázal.
Stálo to i za výprask, co ji od něj čeká.
Alfa smečky měl poslušnost a železnou disciplínu mnohem raději než city a kytky.

pozn. ještě jeden nesoutěžní, vytvořený ve spolupráci s Peggy
Cesta z katakomb se ukázala nad její síly. Irena si tiskla na ránu provizorní obvaz, který nepřestával nasákat krví.
Chvilka nepozornosti a upír jí z krku vyrval kus masa. Mžitky před očima houstly, jejich doktorka zrovna zůstala v Olomouci. Ironie? Smrtelná.
Z neradostných úvah ji vyrušily sebejisté, rázné kroky ženy – to podle šustění sukní a hlasu, když na tým zahartusila, ať ji nechají projít.
Prsty zkušeně ohledaly ránu, pak jí nadzdvihly bradu.
Věkovité oči v mladém obličeji si ji změřily.
Odskočila zátka, vzduch zavoněl po prosluněném letním dni.
Nesmlouvavý příkaz: „Pij.“
Úleva a čarodějčin samolibý úsměv. „Moje lektvary vždycky zaberou.“

Krev není voda... nese v sobě základní magii, esenci života (možná proto upírům tolik nešmakovala sáčkovaná – oddělená od těla „to“ postupně ztrácí).
Leszkova sice postrádala ozvláštňující prvky jako třeba vlkodlačí, ale i tak by si průměrný násoska rval vlasy – tolik škody! Než do něj nalila krvechránící lektvar, utvořila se pod ním slušná kaluž.
„To bylo statečné... a strašně hloupé,“ okomentovala Irena onen efektní zásah proti upírům, kterým si vysloužil hlubokou ránu v boku. „Ostatní můžou zregenerovat, vy ne...“
Trochu si pomohla znalostí run a pustila se do léčení.
Až skončí, bude potřebovat pořádný steak. Well-done. Krve bylo pro dnešek dost.

„Chceš-li míti pevné boky, vyhýbej se lovcům s broky,“ zanotoval muž pobaveně a znovu se pod mihotavým světlem petrolejky sklonil nad dámské pozadí.
„Jsi na mě zlý,“ zakňourala majitelka oblin a na stole se zavrtěla. „Jsem zvědavá, nemůžu za to...“ Když řízl, aby jí pinzetou ulehčil od dalšího olova, vykvikla.
„Kdybys nebyla taková Bystrouška, nemusel bych z tebe tak často tahat broky...“ zabručel káravě. „Tak, hotovo.“
Seskočila, aby se mu mohla usadit na klíně. „Stejně to děláš rád, přiznej se.“
Jen si povzdechl a pohladil ji po nazrzlé hlavě.
Když to ztracené lišče bral do chalupy, tohle by ho nenapadlo.

Magie...
Upír Ignácius sice neoplýval nadáním, ale rád o ní četl. I když pravdivých děl bylo pomálu.
Třeba Kniha – zápisky o tom, jak to na světě ve všech sférách chodí. Autor musel mít alespoň v něčem pravdu, protože se za podivných okolností zbláznil a velmi brzy zemřel... ale publikace po něm zůstala, tu se vymýtit nepodařilo.
Obvykle to bylo naopak – někdo vydal snůšku žvástů, lidi četli a uvěřili... a když jich bylo opravdu hodně, magie se přizpůsobila.
Takže se docela bál, že se mu jednou začne kůže třpytit a on dostane neodolatelnou chuť obtěžovat psychicky labilní středoškolačky. Moc se bál.

pozn. BJB, opět
A földön békesség a jóakaratú embereknek...
Kdyby tak lidé dobré vůle věděli, kdo se s nimi mačká v lavicích na půlnoční mši, asi by takový pokoj necítili.
Vlkodlaci ve stádečku oveček božích... A jeden fénix, pravda. Szegedský alfa vytáhnul rodinu na půlnoční, jako každý rok. Ireně to nevadilo, jen... jí přišlo zvláštní pozorovat Agnes a Andráse, jak se v poklidu přežehnají, sepnou ruce a pomodlí se. Pro ně to představovalo zakořeněný zvyk, mechanický úkon, víra nebyla nutná.
Ona... by se neodvážila. Nemusela věřit, věděla a zažila. Byl v tom i kus vzdoru – za své Nesmrtelné* si Bůh rozhodně velebení nezasloužil.
* - souhrnný název pro andělíčky a ďábly

pozn. z Irenina deníku
Zátah v katakombách na výrobnu kynosu skončil nezdarem a navíc společenským faux-pas. Prostory přestaly upírům stačit nebo je odtamtud někdo vyštípal, ale místo výrobny jsme našli kulov... kulatý stůl. A kolem něj schůzi kultistů. Umírněné odnože nebo členy vyššího managementu, jelikož usekané kuří nožky a zakrvácené nože se nekonaly. Zato měli všechno perfektně sladěné v jásavých, veselých barvách. Krvavě rudé a černé. Čalounění židlí, závěsy, róby, obrovský obrácený pentagram na zdi, dokonce i obaly bonbónů v mističkách před nimi.
Slušná omluva zabrala, ale jejich hlavoun jistě pod černou kápí viděl rudě. Zvlášť, když Jessie při odchodu všechny bonbóny drze vysbíral.

pozn. BJB nejhrubšího zrna
Hajný klímal na posedu. Nebýt slabé mlhy, byly by dneska na pozorování ideální podmínky – vítr foukal k němu, měsíc svítil ostošest, takže měl mýtinu s mladými stromky jako na dlani.
Zbystřil, když na ni vyběhl páreček vlků.
Když se změnili v lidi, protřel si oči. Bez účinku.
Na to, jak se k sobě chvíli měli, nepokrytě zíral.
Pak žena se smíchem vyklouzla muži z náruče a zmizela mezi stromky. Ten ji za okamžik následoval.
Vlci běhaj po lese s holejma zadkama..., pomyslel si ohromeně a přičichl k placatici, jestli v ní má opravdu jen borovičku.
Slíbil si, že přestane pít.

pozn. lehce BJB
Když tehdy ten lístek spatřila za výlohou, řekla si, že to bude dobrá recese.
Leandros byl až na vážné situace okolo smečky nebo rodiny rozený komediant, takže ty řeči, že chtěl odmalička utéct k cirkusu, brala Irena jako nadsázku.
Možná se jednou nebo dvakrát dostala do zákulisí během lovení upírů, ale šapitó k ní nepromluvilo. Pranic nevěděla o tom neodolatelném vábení šumu čekajících diváků, kouzlu oválného jeviště nebo o slastech a strastech kočovného života.
Až když viděla ty ztuhlé tváře rodiny okolo a Leandrův rozzářený výraz, uvědomila si, že dávat mu poukaz na lekce cirkusové akrobacie nebyl zrovna nejlepší nápad.

Ta podoba. To říkali všichni, kdo měli možnost spatřit portrét tmavovlasé ženy, kterou nikdy nepoznala. Ty vlasy, ty oči. Dokonce i jméno. Strýc jeho prvorozeného se v tom faktu obzvlášť vyžíval.
Poprvé ji to ranilo. Podruhé naštvalo. Po čase jí to začalo být trochu trapné. Nakonec se tomu naučila smát. Nic jiného jí nezbývalo.
Možná by si to tolik nebrala, kdyby šlo o podobu nesoucí se v rodině. Tetu, babičku, sestřenici... I toho strýčka nebo dědečka by snesla – určitě byli fešáci, snad ne moc chlupatí.
Kdyby ji tak přirovnávali ke komukoliv jinému... jen ne k jeho dávno mrtvé první ženě.

(někdy během konce Bitvy o Británii)
Náraz na hladinu ho na vteřinu omámil. Do kabiny se okamžitě začal tlačit jako dotěrný podomní prodavač oceán. A že měl kudy... ten Němčour mu rozstřílel prdel kapitálně. Chvilka nepozornosti a z „esa za den“ povýšil na plaváčka. Naštěstí se mu podařilo vysoukat se z letadla dřív, než mohlo do hlubin klesnout i s ním.
Prý teplý Golfský proud... voda byla ledová, že mu trnuly svaly a stahovalo se hrdlo. Jako dlakovi mu hypotermie nehrozila okamžitě, ale i tak nic moc. Rys. Ve vodě. Možná, že plavat uměl, ale co se týkalo lásky ke kapalnému slanému hnusu kolem, měl k ní vztah asi jako každý druhý kocour domácí. Fuj.
A mořská voda že nadnáší, pche... Možná kdyby ho netáhla dolů bagančata a oblečení, které okamžitě nasáklo. Vesta to zachraňovala jen tak tak. A k oběma břehům daleko.
Pocítil závan provinilosti – když Eirynn umlouval, že pro její bystrá vlkodlačí ouška bude lepší uplatnění u WAAF, měl představu, jak skrytě flirtuje éterem jejím směrem, ne že jednou naživo uslyší, že ho sestřelili. Jo, kdyby na jejím místě seděla Kačenka-
Zaklel a začal energickými tempy plavat k jednomu z břehů. To, že jeho sestra rozpoutá další peklo na zemi, nechtěl mít na svědomí.

pozn. těžké BJB, zmiňovaná dvojice z Lost... po mnoha letech.
Přišel čas a nakonec se s Colleen rozhodli rozmnožit... ehm, založit rodinu. Měl to čekat, jeho víla nebyla žádná křehká rusalka, ale cat-sídhe*. Takže místo jednoho sviště měli doma hned tři. Najednou. Jako přes kopírku. Jako ty kačeří animované nezbedníky. Perfektní počet pro vyvádění lotrovin, jak ukázalo potomstvo v rodině místního alfy. To ovšem nebyli žádní malí skautíci, ale „tři antikristi“.
„Pánové, slibte mi, že vy v pubertě nikdy takoví nebudete,“ oznámil vážně trojčatům, která rozsazená do sedaček s radostným broukáním a výskáním pracovala na rozkousání nejnovější sady lžiček. Když nad tím tak přemýšlel, ty kšiltovky nebyly úplně nejhorší nápad.
* cat-sídhe - mytologická bytost skotského/irského původu, běhá po kopcích v podobě velké černé kočky.

Začátky mnoha vztahů se nesou ve znamení experimentů a poznávání se. Tadeusz s Colleen se rozhodli to pozdvihnout na úplně novou úroveň. Oba rádi cestovali...
Takže se teď díky prstu zabodnutému naslepo do mapy nacházeli kdesi na Kavkaze uprostřed ničeho a jediný viditelný, řádně vrásčitý obyvatel místa si je podezřívavě měřil z lavičky na zápraží.
„Až se tě bude někdo ptát, odteď mu můžeš naprosto vážně říct, že bych se kvůli tobě vypravil až na konec světa,“ zazubil se rysodlak, objal vílu kolem ramen a sjel polorozpadlou vesničku pohledem. Ztěžka polkl. „Protože mám pocit, že jsme na něj právě dorazili.“

Ne nadarmo se sedadlu spolujezdce říká sedadlo smrti. Irena křečovitě zarývala prsty do potahu a cosi si mumlala. Jestli to byl proud polohlasných nadávek nebo modlitby, ať se jí žaludek neobrátí definitivně, těžko říct. Fenris možná byl mistrovský řidič, ale maximální dovolenou rychlostí se nezatěžoval. Proč taky, když se jeho otec snažil utišit svědomí tím, že jeho pokuty nechával zázračně mizet?
„To ani nepočkáš na ‚Zprava dobrý‘?“ lapla po dechu, když další křižovatkou zase vyloženě prolétli.
„To projedem,“ zahlásil seveřan suverénně a ještě přidal plyn.
Tentokrát zaskučela nahlas.
To ji naučí, prosit o odvoz bývalého pravidelného vítěze ilegálních automobilových závodů.

(cca rok 2030)
Některé ženy při slově „svatba“ upadaly do zvláštního stavu, ne nepodobnému běsnění.
Tolik vymýšlení předem – hosté, menu, květiny, barvy... Holubičky? Ne, strašný kýč. Hlavně, aby šaty nevěsty byly bílé, aby jí ladily s opálením...
Co k tomu říct? „Tetička“ Veronique měla o svatbě své dcery naprosto jasnou představu a přes ni nejel vlak. Co na tom, že Danae by radši něco menšího? Čtyři, pět lidí, západ slunce a dva kroužky z bílého zlata? Žena bety by dokázala srovnat do latě nejednoho evropského alfu.
Nechtěl raději vědět, jaký amok Veronique popadne, až zjistí, že z ní tchýni už udělali a potajmu.

pozn. Trio devampizátorů opět v akci.
Pod klenbou obrovské, starožitné knihovny se upírův hlas rozléhal jako v kostele.
„Ovšem posledním bonbónkem kolekce v tomto pokoji je vydání z roku...“
Takových specialitek si užili za poslední dvě hodiny bohatě. Vnutili se do jeho sídla pod záminkou prohlídky sbírky. Jessie se tvářil znuděně, Hobbs jako obvykle nijak, zato Ireně zářily oči, nenávist ke krvesajům byla momentálně zapomenuta.
Hyenodlak syknul jejím směrem a nenápadně zagestikuloval. Už poněkolikáté. Univerzální gesto se však po čase změnilo z „ten si honí ego“ na „zakolíkuj ho a jdeme“. Jen ho odmávla, ať neruší. Poprava znovu odložena.
A pak že láska ke knihám nesbližuje.

(a pro vlkodlaky obzvlášť :D )
Dlouhověkost je těžké břímě. Tisíckrát omílané klišé. Lidé kolem stárnou, zatímco vy – pokud nemáte v bance zatraceně tučné konto – se musíte co pár let stěhovat. Koloběh života.
Možná proto se vztahům se smrtelníky vyhýbala – měla pocit, že mrtvých už oplakala dost.
Ale ani tak nebyly známosti bez překážky... s jedním to víc neznamenalo, s druhým je rozdělila válka. Taková to byla láska a stejně ho hledání omrzelo. Další zmizel a po letech se objevil, jen aby se nechal odpravit. Trvalo dlouho, než se nechala znovu ulovit. Poprvé někoho přijala za druha.
A ti prevíti se zvládnou sejít v jedné hospodě.