Věnováno Pajdovi, mému milovanému psíkovi, který mi dělal radost celých sedmnáct let.
Taktéž věnováno všem, kterým dokázal někdy vyloudit úsměv na tváři.
Seděla jsem na dvorku u dědy a snažila se Pajdu naučit dávat packu.
"No, zrzku, dej pac," opakovala jsem a brala mu packu do ruky, aby pochopil, co po něm chci. Po půl hodině konečně pochopil, co po něm chci.
"Tati, podívej," houkla jsem na taťku, který se otočil a uviděl, jak Pajda zvládl svůj první pokyn.
"No není zlatej?" rozesmála jsem se. "Tak a teď mi ještě dej pusu," objala jsem chundeláče a on se hned dal do olizování obličeje.
"Tak pac a pusu zvládáme. A co třeba aport?" zkusila jsem něco nového. Tentokrát bezúspěšně. Tenhle povel navždy ignoroval.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Jasně, že ignoroval. Sociální
Carmen
Jasně, že ignoroval. Sociální interakce budiž, ale aby nosil něco, co bůhvíproč pořád odhazuješ, to žádný rozumný pes nemůže brát vážně! :D Krásné.
Jo, byl to chytrák. Ale
Eillen
Jo, byl to chytrák. Ale jednou mi chtěl udělat radost, doběhl pro klacek, letěl zpátky. Jen nebrzdil a klackem mi podrazil nohy a letěl si vesele dál :-D
Pěkné! Přece pro to nebude
Terda
Pěkné! Přece pro to nebude chodit, když to panička stejně znova zahodí ;)
Já se ho každý nový kousek
Eillen
Já se ho každý nový kousek snažila učit s nějakým pamlskem, aby ho to bavilo a měl motivaci. Ale je fakt, že být na jeho místě, tak pro klacek taky nepůjdu.